Adam Ondra: Pod Dawn Wallem mi trošku spadla brada a začal jsem pochybovat o tom, jestli to vylezu

Když člověk stojí před Mekkou legendárních big wallů a dívá se do výšky jednoho kilometru, co ho napadne? „Určitě cítí respekt k té samotné skále a k těm průkopníkům, kteří tu stěnu vylezli před vámi. Trošku mi spadla brada, začal jsem pochybovat o tom, jestli to vylezu,“ odpovídá Ondra.

Přiznává, že když začal lézt po hladké stěně El Capitana, cítil se jako začátečník. Pro výstup použili tzv. etický styl, což znamená, že začali odspodu, prolezli různými styly celou stěnu, zafixovali fixní lana a poté strávili ještě 3 týdny nacvičováním jednotlivých délek.

Dvě, tři hodiny jsem visel v jednom klíčovém místě a vůbec jsem nechápal, co bych tam měl dělat. Stěna je zdánlivě naprosto hladká a jenom při dlouhém přemýšlení a ohledávání těch nepatrných šupinek člověk pochopí, že nějakou má chytit pravou rukou, tady si dát nohu, a když to dělá jinak, tak vůbec nechápe, co má dělat. ADAM ONDRA

Nácvik probíhal většinou v noci, což má podle Ondry nevýhody, ale zároveň i výhody: „V noci je nevýhoda samozřejmě to, že člověk nevidí tak dobře. Výhoda může být to, že člověk nevidí těch 500 metrů dolů. Ze začátku mi to vadilo, pak si člověk zvykne.“

Nejvíc problémů měl na 14. délce, kde se i několikrát smekl. Snažil se ignorovat otazníky v hlavě a přesvědčit se, že by to měl vylézt, a také se dostat do správného psychického rozpoložení. Poslední kroky si ale už užíval.

Adam Ondra|foto: Jana Přinosilová

Jak vypadaly poslední metry? O čem člověk přemýšlí v posteli 500 metrů nad zemí? A kolik kilogramů materiálu si nesli? Poslechněte si celý rozhovor s Adamem Ondrou. Audio záznam všech rozhovorů si můžete poslechnout kliknutím na odkaz přímo v tomto článku a také v iRadiu.