Problém s kalabasou: po vodě nebo po souši?
Kalabasy do Nového světa nepřicestovaly spolu s lidmi po souši. Genetická studie podpořila teorii, podle které je přinesly mořské proudy přes Atlantik.
Jednou z prvních domestikovaných rostlin byla tykev kalabasa (Lagenaria siceraria). Její plody se silnou pokožkou jsou jedlé, ale konzumace u nich nebyla tím hlavním přínosem. Z vysušených a vydlabaných kalabas se vyráběly různé předměty: lahve na vodu, nádoby na uchovávání drobných předmětů, hudební nástroje i plováky k rybářským návnadám.
Kalabasy, které pocházejí z Afriky, tak využívaly lidské kultury z Afriky, Asie i Ameriky. Podle archeologických nálezů se ve východní Asii objevily asi před 11 000 lety a před 10 000 lety dorazily na americkou půdu.
Do Nového světa se kalabasy teoreticky mohly dostat dvěma způsoby: plavbou s mořskými proudy přes Atlantik nebo po souši spolu s lidmi, kteří přešli přes Beringovu úžinu z Asie. V roce 2005 byly zveřejněny výsledky genetické studie, podle nichž jsou americké předkolumbovské kalabasy příbuznější těm asijským. Autoři logicky vyvodili, že paleoindiáni s sebou do Ameriky přinesli již domestikované rostliny kalabasy. Jiní vědci ale měli vážné námitky. Kalabasy jsou tropické rostliny a je dost obtížné si představit, že by přežily letitou cestu Arktidou. Je také nápadné, že neexistují žádné archeologické či etnografické důkazy, které by vypovídaly o využívání kalabas na Sibiři nebo Aljašce.
Rozpor nyní zřejmě vyřešila pokročilejší genetická studie, která místo pouhých tří markerů sledovala 86 000 párů bází z genomu chloroplastů kalabas. Vzorky pocházely z archeologických nalezišť i moderních rostlin z obou Amerik, Asie, Evropy, Afriky a jižního Pacifiku. Výsledky hovoří zcela opačně než u předchozí studie: americké kalabasy jsou nejpříbuznější kalabasám z Afriky. Modelování oceánských proudů ve svrchním pleistocénu pak ukázalo, jakým způsobem se jejich předkové dostali z Afriky do Ameriky. Řeky zanesly kalabasy na pobřeží západní Afriky, odkud je vlny spláchly do oceánu. Za méně než rok pak plody přistály pravděpodobně u břehů Brazílie. Relativně krátký pobyt v oceánu nenarušil jejich klíčivost, takže mohly vzrůst a rozmnožovat se.
Dá se předpokládat, že na dalším šíření kalabas v Novém světě se podílela býložravá megafauna, která spolu s trusem roznášela jejich semena na velké vzdálenosti. Když pak dorazili první paleoindiáni, našli populaci divokých rostlin s užitečnými plody, které se záhy naučili využívat.
Zdroj: PNAS
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
