Projekt létajícího talíře

Nedávno byly odtajněny americké vojenské studie a dokumenty z 50. let, ze kterých vyplývá, že americké letectvo bylo v této době rotačním diskovitým tvarem fascinováno. Možná inženýry na tomto tvaru přitahovaly předpokládané výjimečné manévrovací schopnosti, možná šlo i o jistý druh technologického romantismu. Každopádně toto snažení vyústilo ve spolupráci amerického letectva s kanadskou firmou Avro Aircraft, která v letech 1958-1959 sestrojila a armádě dodala dva prototypy diskovitých letounů s kolmým startem a přistáním, jmenovaly se AvroCar (Avro Canada VZ-9 Avrocar).

Stroj AvroCar vypadal trochu jako vznášedlo s velkou proudovou turbínou uprostřed a se třemi dalšími vodorovně nasměrovanými proudovými motory rozmístěnými po obvodu. Pro svůj pohyb využíval mj. zvláštního fyzikálního efektu, popsaného poprvé rumunským inženýrem Henri Coandou. Tento efekt se projevuje tak, že hladké plochy stroje přitahují proudící vzduch, a to zvyšuje efektivitu reaktivního pohybu.

Nicméně už celkem brzy narazil tento technologický romantismus na tvrdou realitu. Letectvo očekávalo, že vývoj dospěje nakonec k diskovitým strojům, které budou létat až čtyřnásobkem rychlosti zvuku (Mach 4) a vystoupají až do výšky 30 km. Skutečnost byla mnohem skromnější. Stroj měl především velké problémy s pohybem, s řiditelností a stabilitou už v malých výškách těsně nad zemí. Nikdy nedosáhl rychlosti vyšší než 56 km za hodinu a nikdy se nevznesl výš než jeden metr nad zem.

Tento kanadský létající talíř byl tedy naprostým fiaskem, projekt byl oficiálně zastaven v prosinci roku 1961. Můžeme ale říct, že i přesto nebyla z hlediska obecného poznání tato práce marná. Významně totiž přispěla k poznatkům, které jsou důležité pro vznášedla a letadla s kolmým startem a přistáním (VTOL).

Zdroje: TechNews Daily, Wikipedia