Simona Stašová: Na jevišti si kompenzuju všechny svoje prohry. Umejvám a peru svoji duši

Svoje role bere jako psychoterapii. „Díky těm nádherným figurám si kompenzuju všechny svoje prohry a učím se mít nadhled nad malérama. Na tom jevišti si vlastně umejvám a peru svoji duši. A to je to nejkrásnější, co na tom jevišti mám. A cítím, že to lidi ode mě chytají. Já jsem vlastně takový průtokový ohřívač.“

Zkoušky jsou pro Simonu Stašovou divadelní alfou a omegou. „U mě je to: těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Na prkna přichází naprosto připravená a s pocitem jistoty. Do té míry, že ví, kdy se diváci zasmějí. A když to tak není, ví, že udělala chybu.

Já jsem z těch vyvolených a uvědomuju si to. Neříkám: Podívejte se, já jsem ta vyvolená! Ale jsem z těch vyvolených, kterým se povolání stalo koníčkem. Já bych to dělala i zadarmo. A v tom je ten fór.

Vždycky vás dostanu!

„S rolí Shirley Valentine mám sjetou celou republiku. Když vidím, že publikum je méně naladěné, je jen na mně, jestli je dostanu. Já mám tu moc lidi přemluvit, aby měli dobrou náladu.“ Podaří se jí to vždycky? „Vždycky.“

Přiznává, že ne vždycky se jí ale na jeviště chce. „Někdy zívám, jsem unavená a mám pocit, že to nedám. Ale jeviště je jako trychtýř. Vcucne mě a já ty lidi do toho trychtýře vtáhnu taky. A těch 500 lidí za mnou na to jeviště pozvolna přijde.“

Aby se naplnila šuškanda

V mládí jí vadilo, že jí berou jako dceru Jiřiny Bohdalové. Odmítala komediální role, kterými byla její matka proslulá, a hrála zásadně dramata. Říkala: „Nesmějte se, blbečkové, já jsem tragéd!“|foto: Elena Horálková,Český rozhlas

Přestože se stala známou hlavně rolí ve filmu Pelíšky, Simona Stašová se považuje za divadelní herečku. Vybrala si to. „Člověk nemůže mít všechno. Nemůže být hvězda tam a tam a tam. Možná ve 40 se dá ‘obejmout‘ všechno. Ale dnes?! V mých letech je to tak, že jsem si musela vybrat. Aby se naplnila ta šuškanda.“

„Protože divadlo je šuškanda. Lidi do něj přijdou a pak říkají ostatním: Tu Stašovou musíš vidět! A kvůli téhle větě jsem se musela vzdát jiných krásných věcí, které tohle povolání nabízí. Až přijde nějaká tzv. neodmítnutelná role, tak si ji ráda zahraju. Ale teď mě uspokojuje divadlo. A víc už vlastně nechci.“

Co všechno mění čas

Věří, že v životě se dá ledacos změnit. „Co se nedá změnit, je smrt. Tam je konečná. Všechno ostatní se chováním změnit dá. To, co si ráno zvoral, do večera naprav. Člověk nemá věci nechat vyhnít.“ Ani ve vztazích k rodičům, dětem i partnerům. A mění se to i věkem.

„V 63 letech se ta zem hýbe úplně jinak, než ve 20, 30 či 50. Vztah, který mám s partnerem dnes, je na jistotě, důveře, a nejvíc na toleranci. Dnes bych řekla, že tolerovat druhého je nad lásku.“