Skrytou tvář Bruselu představuje tamní muzeum kanalizace. Připravte se na vlhko, zápach a krysy
Světoznámou věží nebo širokým bulvárem jako Champs-Elysées se Brusel pochlubit nemůže. Co ho však s Paříží spojuje, je muzeum kanalizace. Obě metropole tvrdí, že jsou jedinými městy v Evropě s takovou institucí. To v Bruselu je menší a před časem ho po delší rekonstrukci znovu otevřeli.
„Brusel byl opravdu špinavým městem. Byly tady krysy, řádily tu nemoci. Měli jsme tu mor i choleru. Král Leopold I. proto v 19. století nařídil Brusel vyčistit,“ líčí mi nad plastickou mapou města průvodce muzeem Tony Bergam.
Podzemní řeka
V Bruselu je 350 kilometrů kanálů. Jejich součástí se stala i řeka Senne, která původně tekla na povrchu a končil v ní veškerý odpad a splašky. V rámci sanace ji belgická metropole schovala pod zem, zastavěla a dnes je možné řeku v Bruselu vidět prakticky už jen v tomto muzeu.
„Na jejím zakrytí se pracovalo v letech 1867 až 1871. Čtyři a půl roku, každý den od pondělí do neděle,“ vypráví Tony, zatímco po velmi úzkém schodišti scházíme dolů do kanalizace.
Došli jsme k hladině řeky.Značka na stěně ukazuje, kudy na povrchu vede hranice mezi čtvrtí Anderlecht a centrálním Bruselem.
„Voda v řece sice nevypadá moc vábně, ale je o hodně čistší, než bývala. Ani zápach tu není nijak silný,“ hodnotí průvodce Tony a ukazuje mi tmavou čáru na zdi. „Až sem stoupla hladina před dvěma týdny a museli jsme to tu čistit,“ vysvětluje.
Muzeum pro silné povahy
O kousek dál už to zavání mnohem víc. Jsme v hlavním kanálu, do kterého po stranách ústí menší, které sem svádí vodu z ulice. „Zápach je někdy hodně velký, občas je tu cítit i benzín. Dvakrát nám tu lidé i omdleli. Po pěti minutách si na to člověk ale zvykne,“ popisuje Tony nástrahy bruselské kanalizace.
Pokud se v ní znenadání nezvedne voda, projdete celou návštěvnickou trasu v délce asi 50 metrů suchou nohou. Na jejím konci je zaparkovaný starý stroj na čištění stok.
Vypadá jako velká drezína, váží několik tun a k jeho rozpohybování bylo potřeba až osm chlapů. Tenhle už tu ale pár let stojí. Je celý zrezlý a prohánějí se na něm maximálně krysy.
Krysí sousedé
Ty se ostatně staly symbolem bruselského muzea. „Někdy se na nás přijdou podívat tímhle postranním kanálem. Stačí ale trochu víc vody nebo nějaký hluk a jsou pryč,“ říká Tony.
Pro smolaře jako já tak má muzeum místní čtyřnohé obyvatele vystavené aspoň vycpané ve své expozici o dějinách bruselské kanalizace.
