Tady si dejte pozor na jazyk, radí Brazilka. Na festivalu Menzelových filmů se učí český humor
Se zelím, nebo se šípkovou? Pokud jste se při téhle citaci pousmáli a vzpomněli si na absurdní spor dvou mysliveckých spolků v Hrabalově Kersku, zkuste si tipnout, jestli se filmu Slavnosti sněženek můžou smát v daleké Brazílii. V Rio de Janeiru se koná přehlídka filmů Jiřího Menzela.
Pro některé diváky jde o sondu do díla oscarového režiséra a pro jiné zas možnost poznat historii tajemné východní Evropy. Najdou se však i lidé, kteří filmovou retrospektivu pojali jako průpravu pro život v Česku.
Promítačka vrčí, titulky běží a Márcio Melges nechce nic ponechat náhodě. Ještě den před zahájením osobně dohlížel na přípravy. Jak se k filmům Jiřího Menzela dostal?
„Díky sbírce 16milimetrových filmů, kterou jsem koupil v roce 1998, jsem viděl Ostře sledované vlaky. Neměl jsem tehdy ponětí, o co jde. Postupně jsem otevíral plechovky, identifikoval filmy a čistil je. A pak jsem je u sebe doma promítal,“ vzpomíná.
Bude za sebe Jiří Menzel posílat stroj?
„Jedním z nich byly právě Ostře sledované vlaky. Všichni film ocenili jako skvělý. Dlouho jsem na něj myslel. Myslím, že je jeden z nejlepších té sbírky,“ vzpomíná Márcio a ukazuje lístky z roku 2001 s hodnocením od diváků.
A najednou se díky němu v Rio de Janeiru koná 14denní přehlídka s 15 Menzelovými filmy za osobní účasti režiséra. Během debaty s Jiřím Menzelem padaly otázky na to, jaká byla 60. léta, jaké to bylo za komunistické totality a proč známý režisér neemigroval.
Sám Jiří Menzel uznává, že po celém světě slýchává podobné otázky. „Mohl bych za sebe posílat stroj,“ říká s nadsázkou.
Do kina kulturního střediska Caixa přišli i ti, kteří chtějí lépe pochopit český humor. Dorazil také Leonardo Chrudina, syn českého emigranta, s přítelkyní Sofií Arvelo. „Český humor je jiný, než mají ostatní,“ uznává s tím, že doma si ho prý vždy všichni užívali, zatímco když se přimíchal někdo mimo rodinu, často prý vůbec nechápal, o čem se mluví.
Český humor? Ten bych taky chtěla umět
„Je to takový pragmatismus,“ říká Sofia. V Brazílii je to podle ní jiné, pokrytecké. Člověk si musí dávat pozor na jazyk. „V Česku má každý své zájmy, ale každý si umí z druhého udělat legraci a nikdo se neuráží. To je něco, co bych chtěla umět,“ zamýšlí se.
Všechny filmy už před přehlídkou několikrát viděl Hernani Heffner, kurátor a filmový znalec. „Přestože jsou obě země různě velké, prožívaly podobnou historickou dynamiku,“ domnívá se.
„Část lidí se náhle začala stěhovat do města a objevovat jeho výhody, ale na druhou stranu ztrácela radost ze života. I Brazilci to zažili. Nemusíte rozumět všem slovům, ale smysl pochopíte. Myslím, že to řadu Brazilců těší,“ soudí.
I když ne všechno jde přeložit a ne vše může Brazilec pochopit, většinou se lidé v Rio de Janeiru smáli na stejných místech jako české publikum.
