Tajemství nejodolnější sýkorky

Sýkorky jsou typicky stromovými ptáky, které najdeme v lesích i městských parcích. Výjimkou je sýkora tibetská (Pseudopodoces humilis), která žije v nadmořské výšce 3300 až 5400 metrů na kamenitých a travnatých pláních Tibetské náhorní plošiny. Na rozdíl od svým příbuzných hnízdí v podzemních norách, které si sama vyhrabává. Odlišný životní styl vyústil v odlišný vzhled: Sýkora tibetská má delší nohy i zobák a je větší než jiné sýkory. Dlouhou dobu proto nebyla považována za největší sýkoru, ale nejmenšího zástupce krkavcovitých ptáků.

Příslušnost k sýkorkám nyní potvrdila i genetická studie, na níž se podílel mezinárodní tým výzkumníků. Podle jejích výsledků se předkové sýkory tibetské oddělili od ostatních sýkorek před 7,7 až 9,9 miliony lety. Součástí jejich adaptace na život v prostředí s nízkou hladinou kyslíku je pozitivní selekce genů, které se podílejí na vývoji kostry a odpovědi organismu na hypoxii. Stejnou najdeme i u jiných vysokohorských obratlovců. Zajímavé je zmnožení genů, které se účastní metabolismu mastných kyselin, které podle vědců ptákům pomáhá snášet extrémní chlad.

Nečekanou adaptací je naopak ztráta genů, které zajišťují imunitu proti patogenním virům a bakteriím. Pravděpodobně je to důsledek toho, že v podmínkách Tibetské plošiny žije méně patogenů a riziko infekce je tak nižší.

Zdroj: Griffith University