Tma je ohroženým druhem
Vědci z celého světa již několik let upozorňují, že míra tzv. světelného znečištění vzrůstá rychleji a tento globální problém začíná mít nepříjemné, či dokonce fatální následky.
Astronauti na Mezinárodní kosmické stanici ISS v minulém roce poskytli bohatý fotografický materiál, který vědce po celém světě seznamuje s nepříjemnou skutečností. Míra světelného znečištění – tedy světla uvolněného umělým osvětlením v noci především z aglomerací – vzrostla za posledních 20 let na některých místech více jak desetinásobně. Na vině je zejména stále se rozšiřující trend neúčelného svícení. Týká se to zejména užívání špatných lamp pouličního osvětlování, zbytečného celonočního nasvěcování památek a doslova expanzivního rozvoje nočních reklam. Všechno světlo jdoucí přímo vzhůru do nebe se rozptyluje na prachových částicích a molekulách vzduchu, znemožňuje astronomům v některých oblastech vědy pozorovat, a co hůř – výrazně to zasahuje do celosvětové ekonomiky, ekologie i do důležitých oblastí lidského života.
První vlaštovky od astronomů
Krásné snímky hvězdnatých nocí nad monumenty různých přírodních parků jsou mnohdy ceněnými záběry, které ovšem mnozí považují doslova za snovou představu. Noční nebe tak, jak ho známe, totiž snímkům zdaleka neodpovídá. Na nebi můžeme spatřit ve městech maximálně několik desítek hvězd, mimo ně pak stovky. Ve skutečnosti se opravdu tmavá obloha, posetá tisíci či dokonce desetitisíci hvězd viditelnými pouhýma očima nebo malým dalekohledem stává ohroženým druhem. Míra světelného znečištění dosáhla takové úrovně, že v některých velkých městech je i Měsíc jen pobledlým objektem oblohy. Není divu, že na tento problém jako první už v polovině minulého století upozornili právě ti, kteří noční nebe sledují nejvíce – astronomové. Dnes je žel situace taková, že zdaleka nevadí jen astronomům.
V Evropě hvězdnatou noc moc nehledejte
Problém světelného znečištění není doménou jen velkých měst, jak se mnozí domnívají. To je jen špička ledovce. Velká města jednak produkují přemíru parazitního, tedy přímo vzhůru směřujícího umělého světla, jednak se rozšiřují do plochy. Přitom i z desetitisícového města pozorovaného několik desítek, či i stovek kilometrů daleko můžeme na fotografiích nebe u obzoru zachytit zářivou stopu navyšující jas oblohy. Světlo totiž neputuje pouze vzhůru, ale na částečkách ve vzduchu se rozptyluje všemi směry i vysoko nad zemí tak, že dorazí i ke vzdálenému pozorovateli. Pokud bychom si tedy vytvořili mapu světelného znečištění i s rozptylovým efektem, zjistíme, že při míře světla, jaké produkují velká města, by člověk musel stát až tisíce kilometrů od nejbližšího města ke spatření skutečně tmavé oblohy. Při hustotě měst v Evropě či ve Spojených státech amerických je toto naprosto nemožné.
Pochopitelně za absolutně přírodně tmavou oblohu se považuje stav, kdy se měřením jasu nebe nepodaří zaznamenat žádný foton dopadnuvší na čidlo při rozptylu na molekulách vzduchu od umělého osvětlení. Takových míst v celosvětovém měřítku pomálu a rozhodně není snahou tohoto stavu znovu všude dosáhnout. Problém ovšem je, že při současném trendu osvětlování vzrostla míra světelného znečištění mnohonásobně i oproti stavu, který jsme tu měli například před pouhými 10 lety.
Nejen problém astronomů
Jak bylo řečeno, přemíra umělého světla v městech a z měst nevadí zdaleka jen astronomům, kteří si toho pouze z postu svého zájmu všimli první. Problém zasahuje do mnoha oblastí, zejména zoologie, zdravotnictví a neposledně dokonce dopravy. Někteří lidé například, ač si toho nejsou vědomi, mohou být vystaveni v nočních hodinách vážnému riziku rakovinového onemocnění. Ukazuje se, že míra hormonu spánku, tzv. melatoninu, se při vyšší hladině osvětlení produkuje v menších dávkách. A právě tento hormon mimo jiné chrání náš organizmus v době spánku před rakovinotvorným bujením.
Problém mají i některé druhy noční zvěře. Zvyklí na přírodou předurčené rytmy podléhají jistému chaosu a ve městech či v jejich blízkosti hromadně hynou. Týká se to například nočních ptáků, kteří táhnou za hmyzem, jenž se ocitá v pasti u jasných lamp pouličního osvětlení. Ptáci jdoucí za hmyzem se snadno stanou obětí aglomerace – například srážkou s dopravním vozidlem. Problémy jsou ovšem i hlubšího rázu, než pouze důsledkem nepřirozeného cestování zvěře za potravou. A pokud jde o ony dopravní následky, občas už je situace i tak absurdní, že v některých případech jsou viníky dopravních nehod špatně řešená nasvětlení úseků vozovek, přičemž řidiči si po nehodě stěžují na oslnění.
Přírodní rezervace s tmou
Přístup k celkovému problému je v různých státech po celém světě odlišný. Vlivní politici či celé vlády některých zemí s přemírou světelného znečištění problém doslova ignorují, upřednostňují například bezpečnost obyvatel před potenciálním vzrůstem kriminality. Naopak tedy „zesilují“ zdroje pouličního osvětlení. V některých místech je to lidem zkrátka jedno; důležitá je estetika (ačkoliv i ta naráží s jasnými zdroji pouličního osvětlení) a pochopitelně obchod. Noční reklamy jsou tedy významnou součástí marketingu bez ohledu na životní prostředí. Jsou ovšem i země, kde se naopak se světelným znečištěním, resp. s parazitním světlem bojuje konstruktivně a výsledky jsou znát. Mezi země, které v roce 2007 přijaly rezoluci Mezinárodní asociace pro tmavou oblohu patří například Chile, Španělsko (ostrov La Palma), Rakousko či Nový Zéland. Ve všech těchto zemích jsou se vší důsledností udržovány rozsáhlé přírodní oblasti, v nichž platí striktní pravidla pro omezování světelného znečištění. V těchto oblastech jsou pochopitelně stavěny ve velkém astronomické observatoře.
Česká republika – malý bojovník?
Situace u nás (potažmo i na Slovensku) je poněkud komplikovanější. Žijeme ve střední Evropě, tedy obklopeni většími státy, disponujícími velkými aglomeracemi produkujícími dost smogu a pochopitelně i výraznou dávku parazitního světla. I kdyby tedy náš stát přijal všechna opatření pro snížení světelného smogu, pomohlo by to ve větší míře „pouze“ ekonomicky. Přemíra světla například z Varšavy, Berlína či Vídně, ať už jsou tato města jakkoliv daleko, by stále hrála nepříjemnou roli na kvalitě tmavého nebe. Abychom tedy docílili kýženého efektu, nestačí jen bojovat na vlastním území, ale stát se vzorem pro ostatní státy. Češi mají ovšem obecně nízké sebevědomí, mnohé nechávají na aktivnějších velmocích v Evropě a máloco dokážou iniciativně převzít do vlastních rukou. Přesto ovšem pod záštitou České astronomické společnosti, významného vědeckého občanského sdružení, funguje aktivní Skupina pro temné nebe. Vlivem nejen její ruky se pomocí pádných argumentů mnoha dobrovolníků podařilo založit již dvě oblasti tmavé oblohy – Jizerskou a Beskydskou. Strávit čas v některé z těchto oblastí sice nezaručí pohled na tu skutečnou přírodní hvězdnatou oblohu, ale v rámci střední Evropy jsou to jedny z míst, které se k tomu alespoň přibližují.
Velká česká města jako Brno, Praha či Ostrava, ovšem dále rozšiřují základ ve špatně směrovaném osvětlení, takže při současném trendu budou i oblasti tmavé oblohy jednoho dne nabízet pohled k nebi přinejlepším takový, jaký dnes známe na vesnicích. A dále budeme platit za zbytečné svícení „pánubohu do oken“, zvyšovat riziko onemocnění, dopravních nehod či úhynu i celých druhů flóry či fauny. Pokud to tak nechceme, je i z globálního hlediska opravdu za pět minut dvanáct tomu učinit přítrž a začít podnikat kroky ke zlepšení.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
