To, co jsme našli na vraku trajektu Estonia, nás vyděsilo, říká potápěč

26. září 2017

Patří mezi několik málo lidí, kteří jsou povoláváni k zahraničním expedicím do velkých hloubek. Mezinárodně uznávaného vrakového potápěče Jindřicha Böhma mohli nedávno lidé potkat také v Hluboké nad Vltavou, kde se konal festival Voda, moře, oceány.

Jindřich Böhm měl podle svých slov už jako malý kluk tři sny - chtěl skákat padákem, lézt po horách a potápět se. „A tak jsem si postupně všechny tyto sny splnil. Potápění jsem si tedy nechal až na konec, když se po revoluci otevřely hranice a mohli jsme konečně jezdit k moři,“ říká.

Než se však potápěč dostane k ponorům do velkých hloubek, například kolem 80 metrů, musí mít něco za sebou. „Čerstvý absolvent autoškoly také nemůže hned do Formule 1. Při potápění musíte mít zkušenosti, musíte si umět vše přesně naplánovat a dodržet to na minutu, musíte myslet na to, v jaké hloubce jste a kdy vrak opustit, aby vám vystačila zásoba směsí k dýchání,“ vysvětluje.

Těla vypadala jako mumie, stále na nich byly šaty

Náročnější než ponořování je podle něj rozhodně vynořování. Čím delší dobu navíc v hloubce stráví, tím déle trvá cesta na hladinu. Je totiž nutné dělat dekompresní zastávky. „Mám takovou osobní hranici, a to je dvacet minut na dně. Každá minuta navíc už znamená mnohonásobně delší čas na dekompresi a ono vás to úplně nebaví, když jste dvacet minut dole a pak dvě a půl hodiny stoupáte na hladinu,“ popisuje.

V roce 2000 se Jindřich Böhm ponořil k vraku trajektu Estonia v Baltském moři. Zde při neštěstí v roce 1994 zemřelo 852 lidí. „Estonia je jasný příklad toho, že i v moderní době dochází ke katastrofám na mořích,“ připomíná.

Jindřich Böhm

Událost po tři roky vyšetřovala komise. Došla k závěru, že loď byla špatně udržovaná, a proto se utrhly zámky vrat nákladového prostoru. Po celém světě se ale objevila řada jiných názorů. Proto se k vraku vydali potápěči.

„To, co jsme našli, nás vyděsilo. V místech, kde jsou zámky, které držely vrata, jsme objevili stopy po explozi. Byly tam díry na místech, kde neměly být. Na lodi normálně není nic, co by mohlo vybuchnout, a tak nás to silně zarazilo. Odřízli jsme vzorky a dali jsme je do laboratoří. Čtyři z pěti laboratoří jednoznačně potvrdily, že se jedná o explozi zevnitř ven. To znamená, že ty zámky prostě někdo odstřelil,“ říká Jindřich Böhm.

K vraku se potápěl šest let po katastrofě. Loď podle něj zůstala v zachovalém stavu, také díky tomu, že v hloubkách Baltského moře je velmi málo kyslíku. „Estonia byla zachovalá a viděli jsme i těla. Dalo se poznat, jestli je to muž, nebo žena. Těla byla jako mumie, stále na nich bylo oblečení, šest let po katastrofě to pořád ještě nebylo rozložené,“ vzpomíná.

Potopený vrak lodi SS Thistlegorm

Dále byl Jindřich Böhm mimo jiné členem expedice, která pátrala po vraku letadla slavného spisovatele Antoine de Saint - Exupéryho. „Navázali jsme na to, že francouzský potápěč objevil blízko Marseille část podvozku. Několikrát jsme prohledávali možné pole trosek, byl to úplný detektivní příběh, kdy jsme sledovali různé stopy,“ vypráví.

Potápěči ale nepátrali jen pod vodou, důležitým zdrojem informací pro ně byly archivy a staré dokumenty. „Sice jsme už nenašli žádnou další velkou část letadla, ale podařilo se nám dopátrat k německému pilotovi, který Exupéryho sestřelil. Ten se k tomu přiznal a také řekl, že kdyby tušil, že je to Exupéry, tak na něj nikdy nevystřelil. Tak velký měl spisovatel kredit i mezi Němci,“ dodává.

Potápí se za příběhy, po osudech lodí pátrá v moři i v archivech

Právě příběhy, které se k vrakům váží, Jindřicha Böhma nejvíce zajímají. Říká, že se potápí za příběhy. Zajímá ho, co se stalo s lodí a posádkou. Baví jej dohledávat další informace v archivech.

Nejhlouběji se ponořil do 113 metrů. „Bylo to v Anglii a nebylo to proto, že bych chtěl lámat osobní rekordy, ale prostě proto, že tam byl vrak, na který jsme se chtěli podívat. Člověk se může potopit třeba do 300 metrů, pokud chce zlomit nějaký rekord, ale to mě neláká. Já se chci potápět, aby to ještě mělo smysl, jdu si pro příběh vraku a všechno pod 100 metrů už je velice náročné,“ komentuje.

Na mořském dně panuje totální tma, a co si potápěč nenasvítí baterkou, to nevidí. Je proto také nutné před samotným ponorem dobře nastudovat anatomii konkrétní lodi. „Je potřeba vědět, jak loď vypadá. Nevidíme totiž daleko před sebe a musíme poznat, kde se zrovna nacházíme. Máme s sebou také vždy provázek, který v případě potřeby uvážeme, abychom našli cestu zpět,“ připomíná Jindřich Böhm.

Přesto je potápění vždy spojeno s celou řadou rizik. „Od proudů, které vás zanesou daleko na moře, přes špatně namíchanou směs k dýchání až k tomu, že se zamotáte do sítí na vraku. To se mi stalo v Anglii. Kdyby se kamarádi nevrátili a nevyřezali mě, asi by to dopadlo hodně špatně. Je také důležité, aby potápěč nepropadal strachu a panice a zvládal vynořování s dekompresí,“ uzavírá Jindřich Böhm.

Spustit audio