Tvrdit, že trauma z holokaustu se geneticky přenáší na další generace je riskantní kout vědy, říká bývalý šéf Institutu šoa

„My víme, že z Židů, kteří šli do koncentračních táborů, přežilo přibližně 10 %,“ uvedl novinář. „Tedy přežít znamenalo mít psychicky i fyzicky silnou osobnost.“

Šonka připomněl tehdejší praxi v koncentračních táborech. „Lidi, od kterých nebylo možno očekávat práci, byli prostřednictvím tzv. selekce posíláni do plynu ihned. To znamená jednu podstatnou věc: tato selekce vybírala jedince, kteří potom byli schopni přežít i pochody smrti.“

„Čili opravdu existuje fyzická dispozice, která se jistě liší o dispozice těch, kteří byli při selekci poslání do plynu… Tato selekce má určitě efekt na potomstvo těch, kteří se zachránili a přežili.“

Šonkův pohled na výzkum na stejné téma, který probíhá v institutu CEITEC v Brně, je velmi opatrný. „Je tu nebezpečná věc, a to je biologizace. Té podlehli i nacisté, když usoudili, že existují nějaké nižší a vyšší rasy. Biologické úvahy jsou proto velice na hraně,“ varoval novinář.

„Lidé, kteří přežili útrapy holokaustu mají psychicky a fyzicky nějakou dispozici k přežití, to ano. Už to je velmi zúžená skupina. Z toho ale odvozovat, že toto trauma se geneticky přenáší, je riskantní kout vědy,“ zhodnotil bývalý ředitel Institutu šoa.

Bude někdy možné zbavit se stresu z holokaustu, a to nejen u přeživších a jejich potomků, ale v celé společnosti? „Já bych si přál, abychom našli cestu reflexe, abychom se nemuseli opírat o biologii, ale o to, že o toto uvědomění musíme pečovat.“

„Stávalo se, že se lidé vyděsili, když se někdo z koncentráku vrátil. Stres ze špatného svědomí, ten bychom si také měli uvědomovat a psát o něm do učebnic. Mít reflexivní historický pohled na tyto události by nám měl pomoci k tomu, aby se nic takového už neopakovalo,“ konstatoval Jaroslav Šonka.