Vápenec bez krápníků vůbec nemusí být nudný, dokazuje jeskyně Na Turoldu

Podzemí chráněné krajinné oblasti Pálava se skládá kromě vinných sklepů i z torza Turoldovy jeskyně. Vchod do ní vede z bývalého vápencového lomu. První zmínky o jeskyni pocházejí z roku 1669. Její útroby až v padesátých a šedesátých letech minulého století objevili a zpřístupnili Benedikt Závada a Antonín Holan. Od roku 1967 se však o ni nikdo nestaral a navzdory zábranám do ní pronikali vandalové.

„Pokud si vzpomínám, byla jeskyně v té době v péči místních institucí. Občas její dveře opravovali, ale nikoli důsledně. Až když v Mikulově vznikla základní organizace České speleologické společnosti a aktivovala místní radní, tak se karta obrátila,“ hovoří o pohnutých osudech jeskyně speleolog Jaroslav Hromas. Definitivního zpřístupnění se dočkala až v roce 2004.

Výzdoba nevyrostla, byla vyleptána

V jeskyni až na výjimky nenajdeme typickou krápníkovou výzdobu. Je to tím, že se nad ní nacházejí silné vrstvy jílů a spraší, které nepropouštějí povrchovou vodu. Namísto toho ji odvádějí za kopec do vinohradů. Záclonky a sintrové polevy se tu na jednom místě začaly tvořit asi před sto lety, kdy do podzemí vpustila vodu pokračující těžba v lomu.

Převažující výzdobu jeskyně Na Turoldu vytvořila spodní voda prostřednictvím koroze. Tím, jak postupně stoupala a klesala, rozleptala vápenec do různých bizarních útvarů. Připomínají druhohorní korálové útesy.

„Směsová koroze vzniká při setkání atmosferické vody z povrchu s vodou podzemní, která má odlišné chemické vlastnosti,“ vysvětluje Jaroslav Hromas, „směsová koroze je velmi intenzivní. Rozrušuje nejméně odolné polohy ve vápencích, které zrovna Na Turoldu nejsou zcela homogenní. Výsledkem jsou stěny a stropy rozbrázděné různými dolíky, dutinami. Mezi nimi vystupují odolnější polohy vápencové horniny, které voda nerozpustila. Tak charakteristické útvary z jiných jeskyní dosud neznáme.“

Nestabilní zlom

Zmíněné zajímavosti alespoň trochu vynahrazují skutečnost, že kvůli vandalům jeskyně v sedmdesátých letech zcela přišla o výzdobu Staré krápníkové síně. Zato však jeskyňáři před třinácti lety objevili jinou krápníkovou prostoru, dlouhou čtyřicet a vysokou osm metrů. Nazvali ji Dóm fantazie a v budoucnu by do ní chtěli prokopat štolu pro návštěvníky.

„To nám ukáže teprve podrobnější zaměření a geotechnické zhodnocení. Jeskyně tu sestává z velikých skalních bloků a jakýkoliv neuvážený zpřístupňovací zásah by mohl nebezpečně narušit jejich stabilitu,“ upozorňuje dr. Hromas.

Přes tři jeskynní patra prostupuje mohutný zlom. Odtud se speleologové a bohužel i vandalové dostali do prostor s krápníky. Výrazné rýhy na ploše zlomu ukazují, že se skalní masivy během času posunovaly pěti různými směry. Posun zlomu už ve dvou směrech je zajímavý, ve třech či čtyřech je velice ojedinělý. Nejbližší „pětinásobný“ zlom se nachází až na Uralu.

„Pálavské vápence vznikaly řekněme před 145 miliony let v druhohorním moři daleko odtud. Až jejich hotové bloky byly asi před 16 miliony let alpskokarpatským vrásněním dotlačeny na jižní Moravu,“ popisuje Jaroslav Hromas, „představte si, jako když hrnete něco před sebou, co se rozláme. Balvany se mezi sebou pohybují různými směry, šoupou se po sobě. Buď jsou tam tektonická zrcadla – úplně hladké plochy, které také můžeme v jeskyni vidět – anebo tam, kde mezi nimi byly tvrdé věci, se vytvořily rýhy.“

Krásné i nebezpečné skvosty

Klasickou turoldskou výzdobu nabízí místo zvané Klenotnice. Strop a stěny připomínají korály, kamennou pěnu, květák nebo praženou kukuřici. Těmto útvarům dalo vzniknout proměnlivé složení turoldských vápenců, připomíná Jaroslav Hromas.

„Místy jsou v nich hlízy, místy jsou čisté, místy jsou jílovité a místy jsou zase velmi tvrdé. Směsová koroze působila v polohách velmi proměnlivého složení. Vápence jsou tu doslova rozežrané a připomínají zkamenělou pěnu.“

Ve větších rozměrech takto vzniklo i kamenné bludiště, které je návštěvníkům zapovězeno a strach nahání i některým speleologům. Množství chodbiček a síní vzájemně propojují těsné průlezy a nízké plazivky plné kamenů a bláta. Místní průvodce Jaroslav Rakušan vypráví historku, že tu zabloudili už objevitelé těchto prostor. Zachránil je prý jejich kolega, který nevydržel čekat s láhví rumu připravenou na zapití objevu. Cestu ven našli podle jeho zpěvu.

Krystaly v záři reflektorů

V roce 1982 se Na Turoldu natáčel film Třetí skoba pro kocoura. V silném osvětlení se na stěnách a stropě jeskyně zaleskly krystaly kalcitu – některé čiré až průhledné, ty s příměsí železa červené. Jeskyňáři díky tomuto efektu objevili Krystalickou síň, kde jsou krystaly větší a pokrývají celou výplň stěn a stropů. Bohužel se cestou do síně musí člověk plazit, a proto není přístupná veřejnosti.

„Krystaly se vytvářely v době, kdy voda v jeskyni už nebyla agresivní. Naopak byla roztokem uhličitanů, místy až přesyceným. Z něj se uvolňovaly krystaly jak pod hladinou, tak nad ní zase v jiné podobě,“ vysvětluje dr. Hromas.

Na stropě Netopýří chodby zaujmou drobné černé tečky na stěnách. Není to trus, nýbrž krystaly oxidů manganu. Ve většině jeskyní tyto sloučeniny zbarvují krápníky a sintry došeda nebo dočerna. Na Turoldu jsou však součástí matečné horniny. Pravděpodobně se tam dostaly během zpevňování vápenců za horotvorných procesů.

Příliv a odliv

Největší prostorou jeskyně je Jezerní dóm s průzračným jezírkem. Hladina spodní vody tu kolísá až o osm metrů, jak je vidět z čar na stěnách. Vždy dva roky klesá a následně půl až tři čtvrti roku stoupá, nezávisle na tom, jestli je suchý či vlhký rok. Speleologové se jen domnívají, že se v útrobách jeskyně skrývá systém vodních kaskád a průsaků, ale pravý důvod neznají.

Jeskyně Na Turoldu je jedinou zpřístupněnou jeskyní v druhohorních vápencích. Je také nejsušší jeskyní ve střední Evropě. Vlhkost vzduchu tu kolísá mezi 74 a 84 %, zatímco v jiných krasových jeskyních je až stoprocentní. Pronikání svrchní vody tu brání jílová pokrývka nad jeskyní, která se usadila na dně třetihorního moře.