Vernovo Ocelové město jako předzvěst světových válek

Román Ocelové město, které se v originále jmenuje Les Cinq Cents Millions de la Bégum, v překladu Pět set miliónů Begumy, vyšel v roce 1879, tedy jen pár let po francouzsko-pruské válce (1870–1871), kterou Francouzi prohráli a přišli kvůli ní o Alsasko-Lotrinsko včetně města Štrasburk (k Francii se pak tyto oblasti navrátily až o půlstoletí později, po první světové válce).

Není divu, že Francouzi neměli své severovýchodní sousedy příliš v lásce. A z románu to je hodně znát. Mírumilovný francouzský lékař, dr. Sarrasin, se dozví, že zdědil bohatství po příbuzné indické kněžně Begumě z Gokúlu. Stejné množství peněz – 500 milionů franků ovšem náleží i jeho vzdálenému příbuznému – německému profesoru Schultzemu…

Zatímco Francouz chce vybudovat ideální město plné šťastných obyvatel, Němec plánuje obří továrnu na dokonalé ničivé zbraně, s cílem sídlo svého příbuzného vyhladit.

S dnešní znalostí kruté politiky Adolfa Hitlera a nacistického Německa z některých Vernových popisů povahy Němce prof. Schulze mrazí: „Profesor slyšel o úmyslu svého soupeře založit Francouzské město, které má v podmínkách mravní i tělesné hygieny rozvíjet všechny dobré vlastnosti lidské rasy a vytvářet silné a statečné mladé generace. Takový úmysl byl podle jeho přesvědčení směšný a musil ztroskotat, protože byl v rozporu se zákony pokroku, které odsoudily latinskou rasu k zániku, k podřízení rase germánské a tím k úplnému vymazání ze zemského povrchu.“

Ideální město

Sarrasin díky zděděnému bohatství plánoval vystavět supermoderní zdravé město: „Cihly se budou omývat stejně jako okenní skla, parkety a stropy. Nikde se tam nebude moci skrýt jediný choroboplodný zárodek. (…) Peřiny, prošívané a jiné pokrývky, mocní spojenci epidemických nemocí, jsou přirozeně vyloučeny. Plně je nahradí lehké a teplé vlněné přikrývky, které se dají snadno prát.“

Vše bylo dokonale vymyšleno: „Kouř nebude odváděn na střechu, nýbrž podzemním kouřovodem do zvláštních jímek tak, aby na každých dvě stě obyvatel připadla jedna. Tam bude kouř zbaven uhelných součástek a jako bezbarvý vypouštěn ve výši pětatřiceti metrů do ovzduší.“

Jak zmiňuje architekt Michal Postránecký, právě v době, kdy Verne román psal, se v Paříži řešila přestavba města tak, aby lépe odpovídalo novějším hygienickým nárokům. Spisovatelovy představy přesně zapadaly i do konceptů tehdejších filosofů společnosti, dnes bychom řekli sociologů.

„Odpovídá to představě tehdejších odborníků, že když vytvoříme moderní město, umožní to i přeměnu jeho obyvatel v moderní lidi. I když jak se ukázalo později, ne vždy to funguje. Třeba uměle vytvořené město Brasília bylo zkonstruováno podle přesného vědeckého plánu, mělo své sektory a funkce, ale nakonec se neosvědčilo tak, jak mělo,“ podotýká sociolog Jan Sládek z Filozofické fakulty UK.

Proč ocelové město?

Ke konci 19. století byla ocel oblíbeným materiálem. „Objevovaly se stále nové metody, jak ocel zlepšovat, různé druhy slitin, zatímco ještě tak 150 let zpátky bývala ocel spíše nekvalitní a praskavá. Postupně ale vědci přišli na to, jak z ní odstraňovat nečistoty, jak jí zajistit pevnost a zároveň pružnost,“ vysvětluje chemik Jan Havlík.

Výkonný vojensky využitelný materiál pochopitelně znervózňoval obyvatele Francouzského města. Přítel Sarrasinova syna, Marcel Bruckman, se rozhodl, že zjistí více, nechal se pod falešným jménem zaměstnat u prof. Schulze, podařilo se mu proniknout do jeho blízkosti a získat si jeho důvěru.

Obří dělo na Francouze

Díky tomu mu Schulze odhalil své přísně střežené tajemství: „Bylo to největší dělo, jaké kdy Marcel viděl. Muselo vážit nejméně tři sta tisíc kilogramů a nabíjelo se závěrem. Ústí hlavně mělo půldruhého metru v průměru. Dělo spočívalo na ocelové lafetě pojíždějící po kolejnicích ze stejného kovu a mohlo být ovládáno i dítětem, protože všechny jeho pohyby usnadňoval systém ozubených kol. Vyrovnávací pružina na konci lafety měla za úkol rušit zpětný náraz tím, že vyvíjela přesně stejnou reakci a vracela dělo po každém výstřelu automaticky do původní polohy.“

Schulze se neopomněl pochlubit: „Na vzdálenost dvaceti kilometrů prorazí plný náboj metr silnou ocelovou desku tak lehce, jako by to byla hrouda másla. S tímhle dělem si troufám vyslat náboj s dostatečnou přesností na vzdálenost pětačtyřiceti kilometrů!“

Bylo by takové dělo vůbec reálné? Zeptali jsme se Ladislava Siegera z ČVUT: „Největší dělo první světové války byla Tlustá Berta, která měla ráži 42 cm a hmotnost 400 tun, s dostřelem 12,5 km.“ A vojenský historik Zdeněk Polčák dodává: „Ještě větší děla fungovala pak za druhé světové války, jsou známa pod názvy Gustav a Dora. Jejich hlavně měly průměr 80 cm a dostřel do 40 km. Nebyly ale příliš praktické. Gustav byl použit jen k 50 výstřelům a stál neuvěřitelné množství peněz.“

Ještě zajímavější než samotná děla jsou ale v románu popisované náboje. Nešlo o žádné těžké kovové koule, ale dva metry dlouhé skleněné válce s pláštěm z dubového dřeva, naplněné pod vnitřním tlakem 72 atmosfér tekutým oxidem uhličitým!

Nárazem měl obal střely prasknout a kapalina se změnit prudce v plyn. V důsledku by vše okolo mělo zmrznout (asi na minus 100 stupňů Celsia) a udusit se. „Kapalný oxid uhličitý uvolní při expanzi množství plynu, několik stovek litrů z každého litru oxidu uhličitého. To znamená, že celý prostor by se okamžitě zaplnil množstvím studeného oxidu uhličitého, vypudil by se veškerý vzduch a všechno by bylo zahubeno. Udušení by bylo dramatické,“ říká chemik Jan Havlík.

Jules Verne: Ocelové město|foto: Léon Benett

K výstřelu by v románu nebyl použit střelný prach, ale střelná bavlna. Jak potvrzuje Jan Havlík, střelná bavlna skutečně existuje. „Je dokonce až šestkrát výkonnější než střelný prach. Navíc shoří beze zbytku a nezanáší děla nečistotami,“ říká Havlík.

Nečekaná cesta do vesmíru

Zkáza Francouzského města se zdála být nevyhnutelná. Střela ničivé zbraně měla doletět s nečekanou rychlostí. Jenže jak se ukázalo, prof. Schulze se trochu přepočítal. Rychlost střely měla být 10 kilometrů za sekundu, a to už je rychlost kosmická. V důsledku se tedy střela dostala na oběžnou dráhu Země, kde měla navěky planetu obíhat, aniž by zacílila na jakékoli město.

„Skutečně, kdyby se střela pohybovala na kruhové dráze dost vysoko, třeba 700 nebo 800 km nad zemským povrchem, byla by naděje, že bude obíhat Zemi a nespadne na ni. Ovšem v okamžiku, kdy by se dostala do husté vrstvy atmosféry, tedy do vzdálenosti od 200 km níže, dostala by se na dráhu eliptickou. Pokud by se přiblížila a zpomalila natolik, že by se její dráha změnila, mohla by na zemský povrch dopadnout, anebo by popřípadě mohla shořel v atmosféře. Její osud tak není úplně jednoznačný, jak se píše v románě,“ upozorňuje fyzik Ladislav Sieger.

K ničemu z toho ale nakonec nedošlo, prof. Schulze nestihl dělo použít. Podlehl totiž zkáze vlastního vynálezu. Zlý Němec se ztratil, nikdo v Ocelovém městě ho více jak měsíc neviděl, továrny přestaly fungovat, nikdo nevydával rozkazy.

Smrt šíleného Němce

Marcel Bruckmann se vydal do Ocelového města zjistit, co se stalo. Proklouzl až k Schultzemu tajné skrýši a přes silné sklo do ní strope nahlédl. Co spatřil, mu vzalo dech:

„Ocelový král seděl za svým stolem, držel v ruce pero a vypadal, jako by ještě psal. Nebýt prázdného pohledu jeho rozšířených zornic a nehybnosti jeho úst, mohl být pokládán za živého. Podobal se mamutům, které nacházíme zamrzlé v ledu polárních končin. Nebylo pochyb. Jeden z jeho obřích nábojů nevydržel tlak a praskl mu přímo v laboratoři. Tady byla už měsíc mrtvola skryta před všemi zraky. Kolem něho bylo vše zmrzlé. Účin musil být bleskový. Smrt přepadla Herr Schultzeho v poloze, kterou měl v okamžiku exploze. V mrazu sto stupňů pod nulou se profesor změnil okamžitě v mumii.“

Příběh tak nakonec skončil úlevným happy-endem – tedy pro toho, kdo fandil Francouzskému městu a jeho obyvatelům. Radost jistě měli zejména francouzští čtenáři. Co na to říkali čtenáři němečtí, to už je asi jiná věc. Román vyšel v německém překladu ve stejný rok jako originál. Jules Verne už byl v tu dobu za hranicemi velmi známý a oblíbený. Mohl si tak zřejmě dovolit poškádlit i své německé fanoušky.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.