Vražda odhalená po 700 letech
Nejmocnější muž v historii italské Verony byl otráven. Odhalily to analýzy jeho mumifikovaného těla.
Narodil se ve Veroně v roce 1291 jako Can Francesco della Scalla, ale do historie se zapsal jako Cangrande I. della Scalla. Znám je především jako mecenáš Dante Alighieriho, který Cangrandemu dedikoval svou Božskou komedii. Giovanni Boccaccio zachytil veronského velmože v jedné z povídek Dekameronu. Ve své době však byl Cangrande della Scalla uznáván především jako válečník. K Veroně připojil několik měst, například Vicenzu, Padovu či Treviso. Stál v čele mocenského seskupení šlechtických rodů označovaného jako guelfové či ghibellini, které usilovalo o sjednocení roztříštěných městských států na severu Itálie. Zemřel na vrcholu sil v pouhých 38 letech, jen pár dní po dobytí Trevisa.
Cangrande della Scalla v Trevisu těžce onemocněl. Zvracel, trpěl průjmem a nakonec záhadné chorobě 22. července roku 1329 podlehl. Záhy po jeho smrti se začaly šířit zvěsti, že byl otráven. Nový vládce Verony Mastino II. nechal dokonce oběsit jednoho z Cangrandeho lékařů. Oficiální dobové prameny ale uváděly, že slavný válečník onemocněl poté, co se napil ze „znečištěného pramene“. Jak to bylo doopravdy?
V roce 2004 při příležitosti 675. výročí Cangrandeho úmrtí otevřel tým vědců pod vedením paleopatologa Gina Fornaciariho z univerzity v Pise velmožovu bohatě zdobenou mramorovou hrobku. Ukázalo se, že tělo se po staletích proměnilo v dobře zachovalou mumii. Dochoval se dokonce i slavnostní oděv, v němž byl Cangrande pochován. Vědci nejprve prozkoumali mumii pomocí počítačové tomografie. Zjistili, že slavný vojevůdce trpěl artritidou v kyčlích a loktech, což byla zřejmě daň válečnického života. Cangrande měl i plicní tuberkulózu a cirhózu jater. Nic z toho jej však nezabilo.
Vyšetření počítačovou tomografií potvrdilo, že Cangrande před smrtí těžce zvracel. Zbytky zvratků jsou jasně patrné v nitru jeho jícnu. Ve velmožově konečníku odhalili vědci výkaly. Z těch odebrali vzorky a podrobili je analýzám. Studovali pylová zrna rostlin, které Cangrande před smrtí snědl. Nedávno zveřejněné výsledky odhalily ve výkalech vedle pylu heřmánku a morušovníku také pylová zrna prudce jedovatého náprstníku. Další analýzy potvrdily přítomnost dvou hlavních jedů náprstníku, digoxinu a digitoxinu, jak ve výkalech, tak i v játrech.
„Nemůžeme sice vyloučit, že k otravě došlo nedopatřením, ale za mnohem pravděpodobnější považujeme, že mu byla smrtelná dávka náprstníku podána zcela úmyslně,“ říká Gino Fornaciari.
Náprstník mohl Cangrande della Scalla vypít s lektvarem připraveným z heřmánku a moruší, který měl zahnat nějaké trávící problémy. Tomu odpovídá fakt, že podezření z travičství padlo na Cangrandeho lékaře. Jestli jej lékař ale skutečně otrávil a na čí příkaz jednal, zůstává záhadou. Cangrande rozhodně neměl nouzi o nepřátele. K těm nejmocnějším patřila Benátská republika a Milánské vévodství, které s krajním znepokojením sledovaly Cangrandeho rozpínavost v severní Itálii. Fornaciari ale nevylučuje ani to, že travič pocházel z Cangrandeho blízkého okolí.
„Mohl to být docela dobře sám Mastino II.,“ říká Gino Fornaciari.
Zdroj: ScienceDirect
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
