Výprava po stopách J. A. Nagela, objevitele Sloupsko-šošůvských jeskyní

Statečný i „statečný“ objevitel

Holínky, vodě a bahnu odolné oblečení a fyzická zdatnost. To jsou věci, které si musejí přibalit navíc zájemci o dobrodružnější prohlídku Sloupsko-Šošůvských jeskyní v Moravském krasu. K tomu ještě dostanou přilbu a čelovou svítilnu. Prohlídka spojená s plazením a šplháním v těsných místech zabere i několik hodin a návštěvníci se v doprovodu průvodce dostanou na místa, kterými v roce 1748 procházel Johann Antonius Nagel, oficiálně považovaný za objevitele jeskyně.

Nagel ovšem určitě nebyl prvním návštěvníkem zdejšího podzemí. Asi sto let před ním do jeskyně pronikl kameník ze Sloupu. Poté, co se vrátil na povrch a vypravoval, co viděl, však náhle zemřel. Od té doby se začaly šířit pověsti o tom, že je tam cosi jedovatého nebo snad i zlé nadpřirozené bytosti.

Vídeňský matematik a fyzik Johann Antonius Nagel dostal příkaz od císařovny, že má prostory prozkoumat. Protože se bál, uplatil nejprve dva opilé sedláky, aby šli před ním. Až když se vrátili, odvážil se do podzemí sám. Potom se s velkou slávou prohlásil za objevitele.

Lumpen... totiž lampenflóra

Sestup do spodních jeskynních pater začíná Stupňovitou propastí, která klesá v několika úrovních až do hloubky 65 metrů. Výprava zde opouští klasickou prohlídkovou trasu. Na jednom místě tu jeskyňáři nechávají růst takzvanou lampenflóru – rostliny, kterým stačí k životu občasné světlo a teplo od lamp podél prohlídkové trasy.

Je to příklad vysoce odolného plevele. Přežívá, i když se během prohlídek lampy rozsvěcejí jen na několik minut. V jeskyních přirozeně nemá růst vůbec nic, semena těchto rostlin sem zavlekli lidé. Aby nenarušovala klid kamenných útvarů, jeskyňáři ji na většině míst pečlivě odstraňují.

Po stoletém žebříku na dno propasti

Sestup na dno Stupňovité propasti zajišťuje speciální žebřík, který toho dosti pamatuje. V letech 1913-1933 jej používal profesor Karel Absolon. Sestupoval po něm do Macochy a Punkevních jeskyní během jejich průzkumu.

Tehdy žebřík měřil 80 metrů. Díky chytré konstrukci se dá tvarovat na míru podle skalních útvarů, které jsou pod ním. Stačí jen podle potřeby povolovat a utahovat matice. Proto nebyl žádný problém přestěhovat dvanáctimetrový kus žebříku právě do Sloupsko-Šošůvských jeskyní. Co se stalo se zbytkem, průvodci nevědí.

Na dně Stupňovité propasti začíná vlastní spodní jeskynní patro. Tvořené je převážně devonskými vápenci. Původní vápenec má šedou barvu, jeho „překapané“ formy jsou o něco světlejší. Vetřelcem mezi krasovými útvary je tu takzvaná kulmská droba – drobnější oblázky černé barvy, které nejsou tvořeny krasovou horninou. Do jeskyní připlula z Drahanské vrchoviny.

Cesta pokračuje do Nagelovy propasti. To je nemohutnější podzemní propast v naší zemi. Tentokrát je objevitelství připsáno spravedlivě. J. A. Nagel byl skutečně prvním, kdo se vypravil tak hluboko a prošel celá spodní patra jeskyně. Tenkrát o mohutnosti prostor neměl ani ponětí. Objevil jakousi jeskyni s komínem, ale loučí daleko nedosvítil. Místo na něj působilo pochmurným dojmem, jako by se dostal až k bráně pekelné.

Pravé rozměry propasti se ukážou až ve výkonnějším světle. Mimochodem ani dnešní čelovky nedosvítí na konec zmíněného komína. Zato se pěkně zviditelní nejdelší zdejší stalaktit. Přesně jej jeskyňáři neměřili, ale odhadem měří přes tři metry. Přitom je ale třeba se dívat i pod nohy, aby neopatrný host nepoškodil zdejší velkou vzácnost: v načechraných hlínách tu osmdesát metrů pod zemí žijí žížaly.

Jeskynní katastrofy

Další část prohlídky Po stopách Nagela ukáže návštěvníkům opravdovou jeskyňařinu. Skrz úzké sifony a strmé komíny není cesta nijak upravená, je zapotřebí se plazit a pomáhat si, jak se dá. A to ještě v blízkosti tekoucí vody. Průvodce vesele vypráví, co všechno tu občas bývá zaplavené...

Voda však není tak velkou hrozbou, jak by se mohlo zdát. I kdyby venku nastala sebevětší průtrž mračen, do spodních jeskynních pater by dorazila až za tři hodiny – tedy podstatně pomaleji než posel z řad průvodců. Větším problémem by byl nedostatek světla. Nikdo nemá jeskyni natolik „ohmatanou“, aby byl schopen projít zrádnými místy bez úrazu i potmě. Proto si jeskyňáři s sebou vždy nosí mnoho náhradních baterií i svítilen.

Okolo roku 1850 bylo ve Sloupsko-Šošůvských jeskyních objeveno obrovské množství medvědích kostí. Jeskynní medvědi se tu kdysi utopili v přívalech vody z tajícího sněhu a jejich těla zakonzervovaly naplaveniny. Dobře zachovaných kosterních pozůstatků byly dva plné vagony, včetně vzácných nálezů, jako jsou sluchové kůstky nebo kostry embryí. Zajímavostí je, že jeden z obratlů zarostl do sintrového „baldachýnu“ na jeskynním stropě.