Z opačného břehu: Trvalá za pračku
Jak se podnikaví Argentinci vypořádali se státním bankrotem z přelomu tisíciletí? Odpověď nabídne další díl seriálu Markéty Pilátové.
Argentině dnes nikdo neodpáře jedno nemilé prvenství: stala se první zemí v moderních dějinách, která vyhlásila bankrot.
Miliony Argentinců tak prakticky ze dne na den přišly o práci i o peníze uložené v bankách a hodnota jejich majetku se smrskla na pouhou třetinu. Ve stínu těchto kolosálních problémů však zůstalo skryto jiné pozoruhodné argentinské prvenství: v čase bankrotu už fungoval nebývale dobře alternativní ekonomický systém, založený na podobných principech jako hra Monopoly. Možná že bychom se dnes i my v Evropě v době finanční krize mohli podívat na to, jak taková alternativní ekonomika funguje. Třeba se nám to bude hodit.
Jak to všechno začalo…
Psycholog Carlos De Sanzo, chemik Horacio Covas a ekolog Rubén Ravera bydleli ve městě Bernal, asi třicet kilometrů od Buenos Aires a pravidelně se scházeli u stolní hry Monopoly. Carlos měl byt o sedmdesáti čtverečních metrech a chtěl dokázat, že se v něm dá vypěstovat všechno, co potřebuje k životu.
To, co pomocí moderních technologií, internetu a poznatků z biologického zemědělství vyprodukoval, pak v garáži směňoval se sousedy za mouku, věci a později i drobné služby. Nápad se uchytil a 1. května 1995 zmiňovaní tři společníci s několika přáteli založili první "klub směny" (trueque). O šest let později měl už třicet tisíc členů. Systém směňování se mezitím rozšířil po celé Argentině a výsledná síť (Red Global de Trueque) v době největšího rozmachu zahrnovala okolo 6 000 klubů.
Čistě neformálně
Vše přitom bylo založeno na vzájemné důvěře - i vedení klubů se střídalo pravidelně a bez jakýchkoli formálních procesů. Prostá směna kus za kus však ve větším měřítku nefunguje tak docela snadno - vyměnit domácí marmeládu za hodiny angličtiny ještě jde, horší to je, zatouží-li třeba místní hrobník po ojeté fordce. Světlo světa tak záhy spatřily kredity - barevné papírky s ručně psanou číslicí, které měly vyrovnávat rozdíly v hodnotách směňovaného zboží.
Taková lokální trucměna má své výhody: neplatí se z ní daně a otřesy oficiální ekonomiky se jí nedotýkají. Jestliže je počet uživatelů dost velký, aby mohl nabídnout vše potřebné, může být členům trueque státní měna ukradená. Alespoň to tak zpočátku vypadalo.
"Když jsem v březnu 2002 nastoupila do práce, chodila jsem kolem vlakového nádraží ve čtvrti Chacarita. Potkávala jsem lidi ve vetchém oblečení s ohromnými ranci. Stavěli stánky a vyměňovali si mezi sebou všechno možné," líčí své první setkání se směnným obchodem Graciela Romani, advokátka z Buenos Aires. Gracielu přitahovala atmosféra středověkého tržiště, trochu hlučného, ale srdečného směňování. "Pak jsme tam začaly chodit pravidelně s kamarádkou, která pekla a za pečivo si s lidmi vyměňovala různé služby, třeba návštěvy u kadeřníka. Jednou taky dostala za koláče starou pračku. Na celé věci byla nejpříjemnější atmosféra. Všichni se snažili si navzájem pomoci."
Cesta ze tmy?
Když na sklonku roku 2001 vypukla rozsáhlá krize, objevily se statisíce nových zájemců o směnný obchod. V prvních týdnech po státním bankrotu se výměnný obchod stále držel původního principu: nabídni, co máš, a vyměň to za něco, co potřebuješ. S přibývajícím časem však začali na dveře klubů bušit také lidé, kteří ze dne na den přišli prakticky o všechno. Kluby se návalu nových zájemců příliš nebránily a přizpůsobily pravidla novým podmínkám: totálně nemajetní členové dostávali do začátku "úvěry" ve výši padesáti kreditů. Na vrcholu slávy se výměnného obchodu účastnilo okolo tří milionů argentinských domácností, tedy odhadem asi deset milionů lidí.
Ztráta důvěry
Když vláda přispěchala s finanční pomocí nejpotřebnějším a začala vyplácet podporu hlavám rodin, část nových účastníků systém opustila. Zůstaly po nich nesplacené úvěry, které začaly v systému vytvářet nerovnováhu. Krom toho se začaly objevovat i falešné kredity, kterých podle některých odhadů v určitých momentech kolovalo až 90 %. Kluby se tomu snažily bránit tiskem "peněz" s bezpečnostními prvky, důvěra v alternativní systém však již byla otřesena. "Ceny" stouply čtyřicetkrát a účastníci trueque začali opět prodávat své výrobky vně systému. To nakonec způsobilo nedostatek zboží, které bylo možné směnou získat, a systém se zhroutil.
Z období největšího rozkvětu klubů, kdy jich bylo po celé Argentině evidováno na šest tisíc, jich zbylo pár set. Ale i přes současné problémy systém směňování ukázal cestu mnoha lidem, kteří během krize přišli o práci, a vrátil jim víru ve vlastní schopnosti. Ti dnes vedou malé podniky a využívají zkušenosti z klubů. Také mnoho žen, pekařek, pletařek či kadeřnic dále klubů využívá. Tyto drobné aktivity fungují již na základě pravidel běžného trhu, lidé si ale udrželi zkušenost, že v případě krachu lze kdykoli opět začít hrát Monopoly.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
