Záhada poškrábaných kostí

Jako na houpačce se může cítit antropolog Shannon McPherron z lipského Ústavu Maxe Plancka pro antropologii. V roce 2010 zveřejnil výsledky výzkumu kostí nalezených v etiopské lokalitě Dikika ve vrstvách hornin starých 3,4 milionu roků. Jedna kost pocházela z končetiny tvora velikosti antilopy, druhá pak z žebra zvířete vzrůstem srovnatelného s buvolem. Dohromady nesly obě kosti na svém povrchu dvanáct „škrábanců“. McPherron prokázal, že vrypy vznikly řezáním a údery kamenného ostří. Výsledky tohoto výzkumu publikované ve významném vědeckém časopise Nature vzbudily značný rozruch, protože posouvaly počátky používání kamenných nástrojů o plných 800 000 roků dále do minulosti.

Bylo zřejmé, že tyto nástroje nedržela ruka prvních zástupců rodu Homo, kteří se objevili v Africe před 2,8 miliony roků. Kdo tedy bušil před 3,4 miliony roků do zvířecích kostí a ořezával z nich maso? Podezření padá na jednoho živočišných předků člověka - australopitéka druhu Australopithecus afarensis.

Jenže už o rok později vychází ve vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences studie týmu vedeného španělským paleontologem Manuelem Dominguezem- Rodrigem, který nabízí pro vrypy na kostech jiné, mnohem prozaičtější vysvětlení. Kosti ležely na zemi, nějaký tvor na ně šlápl a do povrchu se zaryla ostrá zrna písku.

Nyní se karta opět obrací ve prospěch McPherrona, který s vydatnou pomocí antropoložky Jessicy Thompsonové z Emory University znovu prozkoumal dvě kosti z Dikiky. Jessica Thompsonová je vyhlášená expertka na to, co se může stát s kostmi po smrti zvířete.
„Staré kosti vám prozradí spoustu dávných příběhů. Musíte jen správně interpretovat zachovalé stopy,“ říká americká antropoložka.

Detail dvou stop na kosti zvířecího žebra. Podle Jessicy Thompsonové je nejpravděpodobnějším vysvětlení pro vznik těchto rýh řezání kamenným nástrojem|foto: Zeresenay Alemseged

Vědci tentokrát prozkoumali početný soubor zvířecích kostí nalezených na lokalitě Dikika. Hodnotili různé typy „škrábanců“ pod mikroskopem a porovnávali je se stopami, které zanechaly při ověřovacích experimentech na čerstvých kostech nejen ostré kamínky, ale třeba i zuby šelem. Vyrobili si primitivní kamenné nástroje a těmi do čerstvých kostí bušili, nebo z nich okrajovali maso. Zkoumali také zrnka písku, v kterém kosti na lokalitě Dikika ležely. Ukázalo se, že zrna mají oblé hrany a nemohla poškrabat kosti způsobem, jaký nabízí k vysvětlení vzniku vrypů Dominguez-Rodrigo. Závěry tohoto výzkumu zveřejněné ve vědeckém časopise Journal of Human Evolution jsou jednoznačné: „Nejpravděpodobnější vysvětlení pro vznik dvanácti vrypů na dvou kostech starých 3,4 milionů roků jsou řezy a údery kamenným nástrojem.“

První lidé, kteří se před 2,8 miliony roků vyvinuli z australopiteků, měli ve srovnání se svými živočišnými předky výrazně větší mozek. Vědci předpokládají, že pro tuto evoluční změnu byl nezbytný vydatný přísun kvalitních živin. Maso zvířat nabízí spoustu bílkovin a morek z kostí zase kaloricky vydatné tuky. Dnešní lidoopi a opice sice čas od času uloví nějaké menší zvíře a konzumují jeho maso, ale lov velkých tvorů je nad jejich síly. Z výzkumu Shannona McPherrona a Jesiccy Thompsonové vyplývá, že se australopitéci dokázali dostat k tělům zvířat velikosti antilopy či buvola. Snad šlo o mršiny, snad to byly zbytky po hodech velkých šelem. Australopitéci měli na rozdíl od dnešních lidoopů nástroje, s jejichž pomocí dokázali získat potřebné živiny. To jim otevřelo zcela nové možnosti a zahájilo evoluční vzestup, na jehož konci stojíme my – lidé Homo sapiens.

Zdroj: Nature, Proceedings of the National Academy of Sciences, Journal of Human Evolution