Zemřel rabín, který poprvé v dějinách přivítal v synagoze papeže
V Římě zemřel bývalý vrchní rabín Elio Toaff, protagonista sbližování židů a křesťanů v druhé polovině minulého století. Byl to právě on, kdo 13. října 1986 na půdě synagogy poprvé v dějinách přivítal papeže. Jan Pavel II. tehdy židy označil za starší bratry křesťanů. Vztahy obou náboženství přitom prošly dramatickým vývojem. Zlepšovat se začaly právě v minulém století. Jednak jako důsledek událostí druhé světové války ale i díky snaze křesťanství revidovat svůj vztah k judaismu.
Například druhý vatikánský koncil se svým dokumentem Nostra aetate odsoudil antisemitismus. Pak nastoupil papež z Polska, který hrůzy nacismu viděl na vlastní oči. Jak tyto změny vnímali samotní židé? „Minimálně ti evropští, ale i židé v Americe a v nově založeném státu Izrael na něco takového dost čekali,“ říká Aleš Weiss z pražské židovské obce.
„Co se týče toho vztahu ke křesťanství obecně, tak tam myslím, že to udělalo velikou změnu. Ono to samozřejmě vypadá jinak v různých židovských denominacích. Ale celá osobnost Jana Pavla II., jeho gesta, která šla vidět lépe, než nějaká prohlášení, znamenala hodně i pro izraelský judaismus a i ta izraelská ortodoxie na to reagovala velmi pozitivně. Už pro to, že izraelský rabinát je součástí státu, takže bylo nutné navázat i nějaké politické vztahy a udělat vstřícné kroky a ta postava Jana Pavla k tomu byla úžasná.“
Ani v současných vztazích nelze obejít téma holocaustu. Věnuje se mu i první významné prohlášení Dabru emet z roku 2000, které se snaží vytvářet nový systematický pohled na křesťanství. Podepsalo ho na sto sedmdesát zástupců hlavních směrů judaismu:
„Tohle je jedna z věcí, která tam je: Jestli křesťanství je nějak vino, jestli nacismus a křesťanství spolu lze nějak spojovat? Ta deklarace říká, že ne. Ale tento bod byl jedním z důvodů kritiky. Někteří rabíni ho nepodepsali s tím, že samozřejmě je úžasné, co všechno se po druhé světové válce stalo a že druhý vatikánský koncil a dál jsou nesmírně důležité kroky. To tito rabíni uznávají, ale říkají, že nelze tak rychle zapomenout celé ty dějiny židovsko-křesťanských vztahů, které byly samozřejmě nevyvážené, nerovné, když to řeknu diplomaticky.“
A jak vztahy křesťanů a židů vidí žena, která holocaust přežila? Paní Doris Grozdanovičová bylo patnáct, když přišla do Terezína a jak sama říká, čtyřikrát tam měla narozeniny. Měla někdy pocit, že za holocaust nějakým způsobem může křesťanství?
„Nikdy jsem ten pocit neměla, protože jsem chodila předtím, dokud mě nevyhodili, z české školy, do klasického gymnázia, kde moji spolužáci byli pozdější kněží a já jsem tedy měla vždycky kladný vztah.“
Ten jí vydržel dodnes, kdy o holocaustu přednáší třeba na školách nebo i cizincům.
„Ti co chodí na besedy, tak jsou to přátelé, takže se přiznávám, že o tom moc nepřemýšlím. Já negativní zkušenosti nikdy neměla. Jsou jiní, kteří je mají. Tak to je zcela individuální. Všechno je o lidech.“
Dodává Doris Grozdanovičová na otázku po současných vztazích židů a křesťanů.
