Život v akvárku loví islandskou současnost děravou sítí
Vítěz letošního Febiofestu, islandské drama Život v akvárku, připomíná, v čem je žánr vypravěčské mozaiky dávno přežitý.
Uvedení filmu Baldvina Zophoníassona Život v akvárku provázela na Islandu kritická euforie. Tamní nejprodávanější deník Fréttabladid dokonce neváhal drama označit za nejlepší islandský film všech dob a vše dovršila totální dominance při udělování filmových cen Edda. Pokud člověk odfiltruje kontext a pochopitelně i fakt, že Život v akvárku se dotýká citlivých témat islandské identity, zbydou jen chatrná vlákna ambiciózní sítě osudů.
Baldvin Zophoníasson využil žánr mozaikového vyprávění, který je už dvě dekády dost vytěžený na to, aby k němu divák přistupoval nekriticky – rozhodně poté, co jeho limity dostatečně prozkoumal Alejandro González Iñárritu. Trojice vypravěčských linií sleduje různé typy hrdinů: v lítosti nad minulostí utopeného poetu-alkoholika Móriho, mladou svobodnou matku a příležitostnou prostitutku Eik a nadějného bankéře Soviho, který si přivyká na zhovadilé rituály predátorského kapitalismu.
Scénář pochopitelně jednotlivé osudy úzce provazuje, což se v prostředí země, kde skutečně každý tak trochu zná každého, jeví jako snazší úkol než v případě USA. Život v akvárku sice eliminuje princip osudových náhod, přesto nepůsobí nijak uvěřitelným a hladkým dojmem. Všechny tři charaktery jsou totiž vybudované na různých formách afektu – Móri naplňuje islandskými filmaři oblíbený prototyp uzavřeného a málomluvného dobráka, Sovi je čítankovou ukázkou zdánlivě hodného kluka, v němž bankovní sektor probudí bezskrupulózního žraloka, a trpitelská Eik je obětí, u které se sbíhají nezodpovědnosti a prohřešky druhých.
Scénář s postavami nepracuje, ale pouze je využívá jako nástroje k rádoby působivým pointám. Banální pojetí figur a všudypřítomná snaha o nejednoznačnost si koledují o nenáviděnou nálepku midcult. Ale přesně tím film do morku kosti je – předstíraně hlubokým, a přitom zoufale povrchním těkáním mezi tématy a dramatickými situacemi.
Život v akvárku kombinuje naléhavá témata islandské společnosti i kultury – bezstarostné běsnění předcházející krachu, narušené vztahy v rodině, závislosti, pedofilii, chorobnou nedůvěřivost, ale pomáhá si přitom zjednodušenou psychologií, zkratovitými motivacemi i prvoplánově nakombinovanými tragédiemi. Zkrátka vším, co patří ke známým pastem mozaikového vyprávění. Baldvin Zophoníasson až příliš sází na výrazné herecké a kontaktní syrové snímání, ale jeho film přes uspokojivý rytmus působí neživotně, sterilně a pozérsky.
Možná je to jen můj nezasvěcený pohled zvenčí, který mnohem přesnější, originálnější a pokornější pozorovatelství nachází třeba v generačním diptychu Rodiče a Děti Zophoníassonova krajana Ragnara Bragasona a hlubší obraz vykořeněného samotáře v mrazivě tichém Albínovi jménem Noi Dágura Kariho nebo v solidním dramatu Vulkán Rúnara Rúnarssona. Život v akvárku v lecčems připomene hypovanou, ale nesnesitelně přepjatou finskou Ledovou zemi Aku Louhimiese. Podobně jako ona si i islandský premiant vypomáhá velkými gesty, která nahrazují subtilnější filmařské kvality.
V téhle síti osudů tudíž neuvázne nic jiného než pomíjivé mřenky emocí. Na Život v akvárku se až příliš snadno zapomíná, což je při jeho rozmáchlosti jednoznačná prohra.
Hodnocení: 50 %
Život v akvárku (Vonarstræti)
Baldvin Zophoníasson, Island, 2014, 131 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
