Zuby homininů před 4 miliony let neodpovídaly jejich stravě
Z kostí dávných příbuzných člověka je patrné, že evoluce s úpravami genů šetří. Čelisti dvou druhů rodu Paranthropus zůstaly stejné i přes odlišnou stravu.
Paranthropové žili před 4,2 - 1,3 miliony let, P. robustus v jižní a P. boisei ve východní Africe.
„Paranthropus měl hrubší rysy než my,“ dodává zoolog Pavel Stopka. Máme společného předka, ale nejsme přímí příbuzní.
Oba zmíněné druhy měly mohutné zubní čelisti a tlustou zubní sklovinu. A na rozdíl od našeho druhu Homo sapiens i silné žvýkací svaly. Mohli tedy zpracovávat tvrdší potravu.
Autoři studie, zveřejněné v časopise Science, ale přišli na to, že tyto mohutné čelisti příliš neodpovídaly potravě, kterou zpracovávaly.
Druh z jihu Afriky je totiž ke zpracování ořechů nebo kořínků potřeboval jen zřídka, častěji jedl rostlinnou stravu. Jeho příbuzný z východu byl výhradně býložravec.
Člověk-predátor
Úprava chrupu na jinou potravu by trvala další miliony let. Potravní specializace proto ne vždy musí souviset s mutacemi, které by měnily tvar čelistí.
Zdá se, že evoluce volí méně namáhavou cestu: čím méně změn genetického kódu, tím lépe. Jeden typ čelistí tak mělo více homininů, i když nebyl ideální.
„Evoluce je trochu slepá, neplánuje všechno dopředu,“ říká molekulární genetik Jan Pačes.
Gen pro žvýkání
To, že jsme se stali moderními lidmi, ale s mutacemi souvisí. Od goril a šimpanzů se lišíme mimo jiné tím, že nám chybí jejich gen pro žvýkací svaly.
„To mohlo v evoluci směřovat k vymření druhu, protože hůře zpracovává potravu,“ uvažuje Pačes.
Jenže s našimi plochými stoličkami to tak nevadilo, moderní člověk přešel na jinou než zelenou stravu, která se musí hodně žvýkat.
„Nakonec se z nás stal nejhorší predátor,“ poznamenává vědec.
Cukr a mozek
Náš chrup se tedy liší od chrupu goril, které zůstaly vegetariány a zachovaly si velké řezáky i větší korunkovité stoličky na mletí trávy.
Naproti tomu my máme ploché řezáky k dokonalému kousání, ale i pozůstatky špičáků na trhání kusů masa a pevné stoličky na hrubší stravu.
Změna jídelníčku moderního člověka také přispěla k vývoji mozku, začal totiž konzumovat různé plody. „Začali jsme jíst víc cukru,“ vysvětluje Pavel Stopka.
Náš rostoucí mozek potřeboval více energie, a to vedlo k dalšímu rozrůznění stravy. Nedokonalost našich zubů už tak nebyla handicapem.
Šupina nebo peří
Kromě opatrného přístupu ke genetickým změnám evoluce také využívá struktur, které již existují. Jeden původní útvar může u různých druhů plnit řadu rozdílných funkcí:
„Nejdřív vznikla rybí šupina, která chránila povrch těla, pak se z toho stalo peří, které sloužilo k termoregulaci, anebo peří určené k létání,“ říká Jan Pačes.
Další příkladem evoluční šikovnosti je průhledná hmota sklivce v našem oku.
„Je to obyčejný enzym, který má každé jiné zvíře,“ říká Pačes. V lidském oku je to známá alkohol-dehydrogenáza.
