Kuito Autor:  Ing. Jiří Hejkrlík

Kuito je hlavní město provincie Bié, která se nachází uprostřed Angoly. Mapa provincie má tvar připomínající srdíčko. Kuito je město velké pouze jako Čáslav, ale žije v něm něco kolem 200 000 lidí. Takže tu člověk nikdy není sám. Provincie Bié byla během občanské války téměř dokonale zničena. Říká se, že to byla nejpostiženější provincie v celé Angole, nicméně si nejsem jistá, jestli si to Biané nevymysleli a trochu nepřehánějí. Válce je již tři roky konec, ale je stále živá v celém okolí.

Zrekonstruované paláce v Kuitu

Autor:  Ing. Jiří Hejkrlík

Fotogalerie obsahuje: 5 obrázků

Ihned na letišti se to projevuje tak, že přistávací plocha je lemovaná děly, rozstřílenými vrtulníky a rezivějícími tanky. Na travnaté ploše mezi drahami usilovně pracují zaměstnanci Hello Trust - organizace, která se snaží odminovat, co se dá. Letiště na tom bylo asi nejhůře, byl to strategický bod. Omítka domů je strukturovaná kulkami a občas i nějakou tou silnější tankovou střelou, takže budovy jsou velmi, velmi vzdušné.

Na letiště pro nás přijeli kolegové z projektu naší ladou a jawou, naložili hromady zavazadel a odváželi je do budoucího domova. Jeli jsme pomalu, neboť silnice je také "silně strukturovaná". Nevím, čeho je tam více, jestli děr, anebo děr. V každém případě se terénní auto hodí. Projeli jsme hlavní třídou s polorozpadlými, ale stále obývanými domy, parkem s jezírky bez vody a kolem opravených vládních paláců. Je jasně vidět, jaké má angolská vláda priority a kam směřuje finance. Asi po deseti minutách kodrcavé jízdy jsme zastavili u pěkného žlutého domu, před kterým stál zetor a traktůrek značky Vari. Byli jsme doma. Ondra dostal pokoj pro hosty v domě a já byla uvedena do pokoje, který Jirka připravil v anexu neboli přístěnku. Je to příjemný malý pokoj s koupelničkou a záchodem, kde neteče voda a světlo svítí sporadicky. Ale máme televizi a satelit. Opět se zde projevuje angolská mentalita a priority ohledně bydlení. Vedle nás má pokoj Jana a z druhé strany je pracovna s počítači. Výhled máme na písčitý trávník, kuchyň a slepice. Také tu bydlí hlídač Oliveiro, což je asi dvacetiletý sirotek, trochu pomalejší, ale o to větší radost ze všeho má. Jeho majetkem je matrace a dvě trička. Dneska také dostal montérky - to bylo slávy. V pokoji, kromě postele, stolu, televize a dvou polic máme gekončíky, placaté pavouky s upadlýma nohama (asi také šlápli na minu...) a občas nějakého švába či jiného brouka. Opět - člověk tu nikdy není sám. Jelikož je zatím sucho, není ani potřeba moskytiéra. Ale až zaprší...

V rámci projektu je tu placena kuchařka a uklízečka v jednom, která nám připravila dobrý obídek - rybu a rýži. (Ještě jsem netušila, že to tu budeme mít téměř každý den.) Pak jsme vyrazili na obhlídku města a školy. Město, jak jsem již psala, je rozstřílené, chodníky víceméně neexistují a infrastruktura silně pokulhává. Ale na druhou stranu je vidět, jak se hodně opravuje a rekonstruuje a obnovuje se běžný život. Pomalu, ale jistě. Navštívili jsme i banku a pekárnu a taky malý obchůdek s potravinami. Občas nás pozdravil nějaký student. Pak jsme zašli i na tržiště. To byla jízda. V prachu a špíně ženy prodávaly chleba, ryby, maso, konzervy, uhlí, boty, koblihy a oblečení. Mezi tím pobíhaly děti, slepice, občas nějaký ten pes. Ale nikdo na nás nevolal, nestydatě nezíral, takže jsme měli celkem pohodičku. Ochutnali jsme místní koblížky a kolču a vyrazili do školy. Naše škola je jednopodlažní budova o čtyřech třídách, s velkým písčitým nádvořím a pozemky na políčka. Ve třídách se dobrovolně učili studenti na nadcházející týden zkoušek a bujaře mě a Ondru vítali.

Jistě vás bude zajímat počasí. Roční období - zima. Teploty - nic moc. Déšť - ne. Během dne je slušně, tipla bych to na 25 stupňů, jasno, slunečno bez jediného mráčku. Fouká vítr, který roznáší tuny prachu, a ve stínu je dost chladno na to, aby si člověk vzal mikinu. Rozhodně to není na opalování. Kolem šesté večerní zapadá slunce a teplota rapidně klesá až na obávaných deset stupňů Celsia. Takže přicházejí na řadu svetry a někdy i bunda a slezina na pokoji. (Čím víc nás je, tím lépe. A nejlépe když je něco na posilněnou, třeba rum nebo víno.) Sluníčko vychází opět kolem šesté ranní, ale vzduch se oteplí až kolem osmé. Takže moje letní oblečení je stále uložené v kufru. Jirka tvrdí, že v polovině srpna by mělo nastat léto a začít nesnesitelné vedro - to si neumím ani představit.