Emil Hácha - V hodině dvanácté

Emil Hacha u Hitlera 1939 - Foto: Heinrich Hoffmann,  CC BY-SA 3.0

Emil Hacha u Hitlera 1939Foto: Heinrich Hoffmann, CC BY-SA 3.0

Je ve smutném šestiletém období Protektorátu Čechy a Morava něco, co jednouše a výstižně charakterizuje osudy mnoha lidí? Ano – je to příběh prezidenta Emila Háchy. Dobrý pozorovatel v něm najde vše, čím tehdy lidé žili.

Emil Hácha nebyl a není „můj hrdina“. Nikdy jsem nechtěl stavět Háchovi pomník, to ať dělají ti, kteří se domnívají, že si to zaslouží. Jeho postava mne ale přitahovala pro onu dvojakost, spíše trojakost, charakteristickou pro českého člověka v letech nacistické okupace: na jedné straně odpor ke všemu nacistickému, na druhé straně nutnost s okupanty vycházet už jen pro to, aby lidé zachovali život sobě a svým rodinám. Ale je tu ještě třetí strana: vycházet s nacisty jen natolik, aby to později nemohlo být označeno za programovou spolupráci, kolaboraci. 

Jméno Emila Háchy jsem si zapamatoval ještě z dob dějepisu na základní škole v letech reálného socialismu. Dozvěděl jsem se, že Hácha byl zrádce a kolaborant. Skoro to vypadalo, že do školních osnov se dostal jen pro to, aby mohl být zostuzen. Na dlouhou dobu se mi pak ztratil z obzoru a slýchal jsem o něm občas z pořadů Rádia Svobodná Evropa. Slovo kolaborant tam v souvislosti s Háchou nezaznělo. Až po roce 1990 se pak v obnoveném časopisu Reportér objevila několistránková studie o Háchovi – a ta znovu oživila můj zájem o tuto složitou postavu. Bylo to v době, kdy v jakýchsi okresních novinách Háchu představili jako zestárlého blázna, který si na lánském zámku choval kozu. 

V dalších letech se „háchovská“ literatura rozrostla o nejeden zajímavý titul – a vyslovit Háchovo jméno najednou přestalo být nespolečenské. Velmi solidní práce o Háchovi vyšly poměrně brzy, v roce 1995 to byla práce Dušana Tomáška a Roberta Kvačka a o dva roky později ještě o něco podrobnější monografie z pera Tomáše Pasáka. Z obou vyplývá to podstatné: Hácha byl především nešťastný člověk, který na sebe těžký úděl prezidenta vazalského pseudostátu vzal po dlouhém přesvědčování – a nejspíš s vědomím, že jej nečeká nic dobrého. Všechny obavy se naplnily. 

Přestože u Hitlera opakovaně protestoval... 

„Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem… Jenže co jsem měl dělat? Kdybych to neudělal, oni by to tu všechno povraždili,“ svěřil se Hácha svým blízkým po osudném 15. březnu 1939; poté, co po hodinách neslýchaného nátlaku podepsal Hitlerovi bezcenný cár papíru o tom, že „klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše“. Obě „smluvní“ strany přitom dobře věděly, že žádný prezident na světě nemůže jedním podpisem zrušit existenci svého státu – Hitler ale dostal, co chtěl. A právník Hácha se nespletl: nazvou ho zrádcem. Přestože vyreklamoval z koncentráků stovky lidí, přestože u Hitlera opakovaně protestoval proti násilné germanizaci, přestože se zastával zatčených sokolů, legionářů i katolických kněží. 

Šest let Háchova prezidentování, to je šest let nekonečného předstírání. Jakoby nebyl jeden svět, ale jakoby jich bylo hned několik: jinak se Hácha chová při jednáních s Němci, jinak se snaží vystupovat na schůzích protektorátní vlády, jiný je Hácha v projevech k obyvatelům Protektorátu a jiný při sepisování vzkazů Benešovi do Londýna. Tahle hra na několikerou realitu Háchu vyčerpává psychicky a záhy i fyzicky. Přitom nešlo o nějak zvlášť starého člověka. V březnu 1939 mu ještě nebylo 67 let – to byl věk, ve kterém Tomáš Garrigue Masaryk teprve mohl opatrně pomýšlet, že by za nějaký čas mohl stanout v čele státu, o jehož vzniku snil. Jenže zatímco Masaryka mohly pohánět myšlenky na to, co bude, Háchu mohly takové představy leda děsit. Však také od března 1939 opakovaně mluvil o sebevraždě, v jejímž uskutečnění mu zabránila jen silná víra, s níž se něco podobného neslučovalo. Vzal na sebe úděl s rozhodnutím dojít až na samotný konec úkolu, který mu byl svěřen. 

Druhý československý prezident Edvard Beneš - Foto: Library of Congress

Druhý československý prezident Edvard BenešFoto: Library of Congress

„Do ráje s vámi již nepůjdu... Já zůstanu na prahu,“ vzkázal v lednu 1941 do Londýna Benešovi za zajímavých okolností – Hácha se tehdy rozhodl rezignovat, ale Beneš jej vysílačkou z Londýna přesvědčoval, ať rezignaci nepodává… Za několik let bude Beneš Háchu odsuzovat: „Podpis, vzdávající se svobodného státu a přijímající protektorát český a slovenský, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy, ničím. Nikdo by se neměl mýlit: Hácha a jeho vláda svým jednáním čest národa zhanobili. Není pochyb, že soud dějin je těžce odsoudí.“ 

Když jsem ale začal v létě roku 2012 sbírat materiál pro pořad o Emilu Háchovi, chtěl jsem se dozvědět ještě něco víc: jaký opravdu byl? Z mnoha deníkových zápisů jeho přátel a spolupracovníků se lze dozvědět, že šlo o nadprůměrně vzdělaného, inteligentního a čestného člověka. 

Mimo mikrofony aneb jaký doopravdy byl Emil Hácha 

Jak Hácha působil na obyvatele Protektorátu? Mnohé lze vytušit z jeho rozhlasových projevů, které se dochovaly v archivu Českého rozhlasu. Hácha měl štěstí na rozhlasové pracovníky, kteří nechávali zapnutý mikrofon i ve chvílích, kdy už to nebylo nutné. A tak například v roce 1941, když se slavilo padesát let pražské „orionky“, Hácha přišel mezi zaměstnance a zvukový záznam po mnoha oficiálních proslovech uchoval i jeho lidský projev k zaměstnancům, který už nebyl určen pro mikrofony. „Rád bych vám všem osobně stiskl ruku na znamení mého upřímného zájmu o vás,“ říkal Hácha dělníkům z továrny a přál jim především klidnější budoucnost. 

Budova rozhlasu na Vinohradech v roce 1941 - Foto:  Archiv ČRo

Budova rozhlasu na Vinohradech v roce 1941Foto:  Archiv ČRo

A stejně tak zůstaly mikrofony zapnuté v březnu 1944, kdy protektorátní úřady donutily Háchu, aby namluvil projev k pátému výročí Protektorátu. Nemocný Hácha (lékaři mu už v roce 1943 diagnostikovali arteriosklerózu mozkových cév se ztrátou vštípivosti a širšího zájmu a s občasnými krátkodobými mrákotnými stavy) toho nebyl schopen. Oslavné fráze na okupanty, které si sám nenapsal, ale které mu dodala jeho kanceláře nejspíš na pokyn Emanuela Moravce, četl pomalu, téměř nezřetelně, jakoby z posledních sil. A do toho jej komandují jakési hlasy, nutící jej k výraznější dikci a lepšímu, nadšenějšímu přednesu. Hácha ale není schopen – a po několikátém vyčerpávajícím pokusu končí slovy: „Je to dobré?“ Studioví technici musí tušit, že projev nelze odvysílat, přesto Háchu opakovaně ujišťují: „Všechno je dobře, všechno je dobře…“ 

Háchův konec je v pádících dějinách po osvobození téměř nezpozorován – o to asi také nově nastupujícímu režimu šlo. Dne 13. května 1945 byl v Lánech zatčen a převezen do cely vězeňské nemocnice na Pankráci. Choval se odevzdaně a nejspíš vůbec netušil, co se kolem něj děje. V nemocnici coby vězeň číslo 3844 přestal mluvit a řeč se mu už nevrátila do 27. června, kdy zemřel. O tři dny později byl za přísných bezpečnostních opatření pohřben na Vinohradském hřbitově. Policistů – uniformovaných i v civilu – tam bylo víc, než pozůstalých. Tělo bývalého prezidenta bylo uloženo do hrobu manželky, který nesměl nést Háchovo jméno. 

Emil Hácha byl po univerzitním profesorovi Masarykovi zřejmě naším nejvzdělanějším prezidentem – právníkem, excelentním odborníkem na správní soudnictví, a znalcem anglické literatury, kterou překládal. Byl však postaven před úkoly, které nikdo před ním ani nikdo po něm neměl. Žádný prezident nemusel stát v čele státu v době války a ve chvíli, kdy v zemi byl nepřítel. Edvard Beneš poté, co jeho zahraniční politika selhala a připravila stát o kus území, emigroval. Ludvík Svoboda poté, co tuto zemi okupovalo několik armád, podepsal (jistě s ohledem na neřešitelnost situace) ponižující dokument o přijetí okupace. A už zmíněný Edvard Beneš podepsal v únoru 1948 pod daleko menším tlakem návrhy komunistického předsedy vlády Gottwalda, které na dlouhá léta udělaly tečku za poválečnými pokusy o obnovu demokracie. Jak že to bylo…? Neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy, ničím…? 

Autor:  David Hertl

Nové články v rubrice

  •  Audio

    17. listopad 1989 aneb Paralelní světy

    „Komunismus nám neudělal tu radost, abychom do něj mohli silou shromážděných davů strčit a on by se hřmotně svalil jako socha diktátora. Komunismus postupně rezignoval. Nebyla to exploze, nýbrž imploze: pomalé hroucení...

     
  •  FotogalerieAudio

    EXPO 58 - Úspěch navzdory

    Miliony tun ocele a úspěšná kolektivizace zemědělství – to si od roku 1958 ve svém novoročním projevu sliboval tehdejší československý prezident Antonín Novotný. Rok 1958 se ale do historie zapsal docela jinak – jako...

     
  •  Audio

    Hlásit ihned!

    Ještě nikdy na mne nepůsobily žádné texty z vysílání tak silně jako ty z květnových dnů roku 1945. Jejich autorem není žádný redaktor ani scénárista, ale jsou obyčejní a neznámí lidé. V několika slovech jsou v nich...

     

O archivu

Tento web vám nabízí to nejzajímavější, co má Český rozhlas ve svém archivu.


Jelikož se historie rozhlasu nejednou významně protnula s událostmi osudovými pro celou zemi, snažíme se z bohatého fondu ukázat co nejvíce.

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas