Na okraji beznaděje

Jan Palach - Foto:  ČTK

Jan PalachFoto:  ČTK

Někdy koncem léta roku 2012 se na mě obrátila dramaturgyně dokumentární řady „90 let společně“ Bronislava Janečková. Máš na výběr, řekla, dokument na téma únorový puč nebo Jan Palach. Vybral jsem si Jana Palacha. Proč?

Protože to byla výzva. Protože si události ledna roku 1969 nepamatuji, jsem jiná generace. Protože jsem vlastně o Janu Palachovi věděl pouze jako o symbolu, věděl jsem o jeho činu a odkazu, znal jsem zevrubně příběh Jana Palacha, ale emočně, životně, vnitřně se mě příliš nedotýkal. Nikdy jsem o něm vlastně nepřemýšlel. A to se mělo změnit. 

Nejprve studiem materiálů, knih, poslechem rozhlasových pořadů a shlédnutím televizních dokumentů. Otevřel se přede mnou svět konce šedesátých let v naší zemi, atmosféra nadějí a následných zklamání, atmosféra těhotná změnou, která byla nakonec silově potlačená. Zkoušel jsem si představit, jak se museli cítit lidé v té době, jak prožívali to všechno, co se jich tak bytostně dotýkalo, jak obrovská změna to byla, jak krutá a podlá ve svém mechanismu i následcích.  

Archivní zvukové nahrávky tehdy Československého rozhlasu mi odkrývaly pohnutí, autenticitu všech těch rozhovorů, hlášení, oznámení, zpráv, toho úleku nad činem a smrtí Jana Palacha. Dojímaly mě, děsily, vtahovaly svou naléhavostí a pravdivostí přímo do středu a času dění a zas znovu překvapovaly, rozrušovaly a pomalu a jistě se tvořil samozřejmě subjektivní pohled na Jana Palacha a jeho dobu. 

Jan Palach na základní škole, v třetí řadě uprostřed - Foto: Publikace Jan Palach ‘69

Jan Palach na základní škole, v třetí řadě uprostředFoto: Publikace Jan Palach ‘69

Jakoby neexistoval konkrétní objektivní Jan Palach – píšu záměrně jakoby, protože pochopitelně existoval jako mladý muž z masa a kostí, s neuvěřitelnou citlivostí, odvahou, vybavený inteligencí a vnímavostí, se svými touhami, láskami, pocity, potřebami - jakoby existovalo mnoho Janů, podle pohledu toho kterého z nás, podle osobnostního nastavení, které si neseme a rozvíjíme nebo popíráme. Jakoby pro každého z nás byl trochu někým jiným, vyjádřením něčeho z nás. Odvážný pro odvážné, citlivý pro citlivé, vnímavý pro vnímavé a blázen pro blázny. Subjektivně chápeme, a ať chceme nebo ne, tak porovnáváme a hodnotíme podle toho, jací jsme vlastně my sami. Jak moc to souvisí s objektem, tím kterým člověkem nebo s jeho činem? Ano i ne.  

A teď kudy? Nic nového se vlastně zjistit nedá, to neznamená, že bych rezignoval, ale opravdu mnozí lepší přede mnou vypátrali všechno, co šlo. Uchvátil mě dokument Marka Janáče „Můj bratr Jan“ a pochopil jsem, že tato cesta je, aspoň pro mě, uzavřená. Marek z různých úhlů otevřel další možné vrstvy vnímání toho, co znamenal Palachův čin, jaké měl souvislosti dopady i v okruhu nejbližším a intimním jako je rodina. Už jsem nechtěl hledat žádná nová fakta, pokud vůbec existují.  

Busta Jana Palacha na pražské FF UK - Foto:  Knihovna Jana Palacha FF UK

Busta Jana Palacha na pražské FF UKFoto:  Knihovna Jana Palacha FF UK

A pak jsem potkal Michala Ježka, studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Představil mi web www.janpalach.cz, o který se spolu se skupinou kolegů stará. Další studnice informací, utříděná, přehledná a zajímavá právě onou dobrovolností a nadšením, ale hlavně odpovědností a erudicí svých tvůrců. A protože jsem v té době hledání cesty k Janu Palachovi samozřejmě mluvil s kde kým na toto téma, začalo mi svítat.  

Svým způsobem bylo řešeno a řečeno všechno. Ale stejně jako jsem hledal cestu já, jakou cestu mají dnešní mladí, jaký mají vztah k Janu Palachovi? Ano, i ti, kteří se starají o Palachův odkaz formou zmiňovaného webu a různých vzpomínkových akcí a výzkumů apod., ale co třeba lidé ne tak vzdělaní? Co lidé s velmi kritickým pohledem na dnešní vývoj naší společnosti a vůbec světového uspořádání? Ti mimo, řekněme, hlavní proud? A celá rozložená skládačka se začala dávat dohromady. Sama.  

A popravdě jsem byl i nebyl překvapený. Většina lidí do třiceti let Jana Palacha, jeho čin, jeho odkaz, ale i význam, symboliku, vnímala – pokud o něm vůbec věděli - tak jako jedna z respondentek úvodní ankety. Volně tlumočeno: nechtěla bych být jeho máma, ale jako kamaráda bych si ho vážila tím víc.  

Starší lidé, někteří, vnímají Palachův čin jako zbytečný, patrně zkušeností normalizace a mnoho mnoho lidí, kteří jsou znechuceni dnešními poměry chápe Jana Palacha jako symbol odvahy vyjádřit se, nemlčet, provokovat – byť nesouhlasí s tak krutým a radikálním způsobem. A další považují připomínání odkazu Palachova sebeupálení za zneužití ze strany establishmentu. Jejich slovy: jeden jediný a poslední hrdina tak znemožňuje současným hrdinům nebo těm, kteří by hrdiny mohli být a byli za ně považováni, aby hrdiny byli. Podle nich společnost už hrdiny nepotřebuje, nepotřebuje apely, je rozložená. Systém požírá sám sebe a i to je v jeho plánu. Restart. 

Sebeupálení není pouze české specifikum. Podobným činem začaly revoluce Arabského jara, podobně upozorňují Tibeťané na okupaci Čínou a tak dále. Lidé se upalují ve Španělsku, Itálii, Thajsku a mnoha dalších zemích. Čin Jana Palacha, ale specifický a ojedinělý je. V kontextu doby, místa a hlavně jeho významu pro každého z nás. Pořád aktuálně. Jak říká Tomáš Halík, my všichni jsme a pořád, v určitém slova smyslu, pochodní číslo 2. Přestaneme-li být, rezignovali jsme, rozkládáme se a posléze tak či onak končíme. A právě toto je pro mě poselství Jana Palacha. Živé a snad nezkreslené. 

Autor:  Dan Moravec

Nové články v rubrice

  •  Audio

    17. listopad 1989 aneb Paralelní světy

    „Komunismus nám neudělal tu radost, abychom do něj mohli silou shromážděných davů strčit a on by se hřmotně svalil jako socha diktátora. Komunismus postupně rezignoval. Nebyla to exploze, nýbrž imploze: pomalé hroucení...

     
  •  Audio

    Emil Hácha - V hodině dvanácté

    Je ve smutném šestiletém období Protektorátu Čechy a Morava něco, co jednouše a výstižně charakterizuje osudy mnoha lidí? Ano – je to příběh prezidenta Emila Háchy. Dobrý pozorovatel v něm najde vše, čím tehdy lidé...

     
  •  FotogalerieAudio

    EXPO 58 - Úspěch navzdory

    Miliony tun ocele a úspěšná kolektivizace zemědělství – to si od roku 1958 ve svém novoročním projevu sliboval tehdejší československý prezident Antonín Novotný. Rok 1958 se ale do historie zapsal docela jinak – jako...

     

O archivu

Tento web vám nabízí to nejzajímavější, co má Český rozhlas ve svém archivu.


Jelikož se historie rozhlasu nejednou významně protnula s událostmi osudovými pro celou zemi, snažíme se z bohatého fondu ukázat co nejvíce.

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas