Portréty13. prosince  2013 v 16:00  

Já mám v notesu jedné slečny adresu aneb Vzpomínka na Járu Kohouta

Jára Kohout-zpívající-vlevo-1936 - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jára Kohout-zpívající-vlevo-1936Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„Já mám v notesu jedné slečny adresu, mám ji v notesu pěkně schovanou.“ Tuhle písničku, anebo přesněji odrhovačku, nejspíš neznáte. Byla oblíbeným číslem komika, zpěváka a kabaretiéra Járy Kohouta. Devátého prosince letošního roku uplynulo sto deset let od chvíle, kdy se v Praze narodil.

Jára Kohout-civilní snímek-1936 - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jára Kohout-civilní snímek-1936Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Otec Járy Kohouta byl úředníkem pražské továrny na výrobu kaolínu. Dá se říci, že tedy pocházel z tzv. „středního stavu“, který byl v oněch dobách docela dobře situován. V dětství se Kohout učil hrát na housle a také tancovat. Už v osmi letech vystoupil v dětské roli při ochotnickém představení. Jako student vinohradské reálky, v pouhých 17 letech, se stal spoluzakladatelem studentského kabaretního sdružení „Sketch“. Na otcovo přání se vyučil zubním technikem a této profesi se nějaký čas dokonce aktivně věnoval. Brzy dal ale přednost dráze kabaretního umělce, na kterou ho přivedl slavný Ferenc Futurista.
 

Pokud si někdo ze současníků nevybaví Járu Kohouta z některého z předválečných (či z několika málo pozdějších) filmů, pak se takovým divákům (posluchačům) podoba Járy Kohouta jen těžko zhmotní. Kohout totiž krátce po Únoru 1948 emigroval do Německa, později do Spojených států a zde prožil dalších 40 let svého života. Svoji vlastní podobu představil však Kohout sám. Nahrávka, na které se svým typickým humorem představuje, pochází z roku 1964. Byla natočena v Americe u příležitosti jeho 60. narozenin.
 

 

Zvukový autoportrét Járy Kohouta

Vložit na svůj web

Jára Kohout-v operetní úloze- 40.léta - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jára Kohout-v operetní úloze- 40.létaFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

V Kohoutově zvukovém autoportrétu, plném nadsázky, zaznělo několik zajímavých detailů: například skutečnost, že Jára Kohout patřil k oněm pionýrským zakladatelům rozhlasového vysílání, kteří hovořili z kbelského stanu … nikoli tedy ze strašnického, jak uvádí… tato skutečnost obecně známa není. Stejně jako fakt, že vystupoval v pokusném televizním vysílání na slavné rozhlasové výstavě Mevro v květnu 1948. Kohout zůstal v povědomí pamětníků spíše jako komik drsnějšího ladění, nenáročný bavič, jak bychom asi řekli dnešní terminologií, herec kabaretního typu.
 

Celou svou hereckou dráhu – až do okamžiku, kdy se rozhodl k emigraci – strávil Jára Kohout v několika kabaretních divadlech, v nichž vystupoval po boku známých a slavných komiků – Vlasty Buriana, Ference Futuristy, Emana fialy, Karla Hašlera, v Červené sedmě také s Jindřichem Plachtou a s řadou dalších. V letech 1935-38 se stal majitelem a ředitelem Švandova divadla na Smíchově, v letech 1938 až 1946 šéfoval a hrál v Divadle u Nováků ve Vodičkově ulici v Praze. Za provokace proti Němcům byl za okupace zatčen a vyslýchán v pankrácké věznici. Z vězení ho nakonec dostal jeden esesman, který měl rád jeho filmy. Kohout byl během války donucen účinkovat v pronacistických rozhlasových skečích. Po válce bylo jeho divadlo zestátněno a Kohout se stal vedoucím Tylova divadla v Nuslích a jezdil po republice se svými pásmy a fraškami. Ve svém uměleckého životě zaznamenal i několik pokusů o vážné role. Velkou slávu s nimi však nezískal. Zůstaly mu na ně jen vzpomínky, které rád dával k lepšímu – stejně jako příběh, který je založen na shodném příjmení se slavným Eduardem Kohoutem. 

 

Jára Kohout a jeho vážné role

Vložit na svůj web

Jára Kohout-před mikrofonem-1943 - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jára Kohout-před mikrofonem-1943Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Písničku s názvem Já mám v uzlíčku zaječí pacičku, o které byla v předchozí ukázce řeč, Kohout nejspíš na zvukový nosič nikdy nenatočil. A tak si poslechněme kousek jiné jeho písně. Stala se do jisté míry jeho znělkou, emblémem, hudebním vyjádřením smyslu jeho jména, k němuž se vždy vehementně hlásil. 

 

Jára Kohout-píseň Kikirikí-úryvek

Vložit na svůj web

Zásluhou nenáročného, často bulvárně podbízivého repertoáru se Kohoutovi podařilo v roli majitele a šéfa divadelní scény přečkat celou válku. V populárním Tyláčku, v němž po jeho znárodnění hrál po válce (toto divadlo bylo v Křesomyslově ulici, později působilo pod názvem Hudební divadlo v Nuslích) uváděll vlastní hru s názvem „Na tom naše dvoře“; zaznamenal s ní značný úspěch u lidového publika, ale postupně – zejména po únoru roku 1948 – se dostával stále častěji do konfliktů s představiteli komunistické moci. V textech mu řádila cenzura, byl popotahován berním úřadem, dostával anonymní výhrůžky, v kanceláři objevil tajný odposlech… V polovině roku 1948 se Jára Kohout rozhodl s celou rodinou emigrovat. 

 

O okolnostech emigrace

Vložit na svůj web

Tento anekdotický příběh se skutečně odehrál tak, jak Kohout ve zkratce vypravuje. Ve své oblíbené masce kohouta… v celé své kariéře rád význam svého jméno zdůrazňoval a jevištně využíval … odešel prý o přestávce nedohraného představení, uspořádaného pro pohraničníky v Aši – a s celou rodinou utekl přes zelenou hranici. Byl přitom převaděči okraden a v Německu, kde trávil první roky emigrace, začínal skutečně od nuly. Následovalo působení ve vysílání Svobodné Evropy v Mnichově, také nedlouhá epizoda pobytu v Paříži a poté cesta za oceán. 

Jára Kohout - Foto: Olga Kopecká (Valeská)

Jára KohoutFoto: Olga Kopecká (Valeská)

Jára Kohout se domů po dlouhých více než 40 letech vrátil. Bylo to na začátku 90. let, kdy se mu už pomalu nachylovala devadesátka. V Československu dokonce ještě krátce vystupoval, naposledy o Vánocích roku 1990, kdy v pražském kině Světozor hrál v muzikálu „Strejček z Ameriky“ spolu s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou. Jiří Suchý na posledním zvukovém snímku této stránky zavzpomíná na svá setkání s Járou Kohoutem, stejně jako na nelehké okolnosti, které Kohoutův život provázely. Suchého vzpomínka byla natočena na podzim roku 1994, krátce poté, kdy Kouhout ve svých devadesáti letech zemřel.
 

 

J.Suchý-vzpomínka na Járu Kohouta

Vložit na svůj web

Nové články v rubrice

  • 10. března  2014 v 09:17     Audio  rubrika: Portréty

    Pablo Picasso ve sbírkách Archivu Českého rozhlasu

    Málokterý umělec se mohl za svého života těšit takové úctě a obdivu jako Pablo Ruiz Picasso (1881-1973). Tento všestranně nadaný výtvarník je považovaný za nejvýznamnějšího malíře 20. století a také za spoluzakladatele...

     
  • 25. října  2012 v 11:39     Audio  rubrika: Portréty

    Existuje mnohé, co jsme nepoznali aneb Za Ivo Budilem

    „Věříte, že existuje něco mezi nebem a zemí?“ zeptala se Jana Klusáková někdejšího redaktora pořadu Meteor Ivo Budila v rozhovoru, natočeném v roce 1996. A on odpovídá: „Existuje mnohé, co jsme nepoznali, ale nejdřív bychom to měli poznat.“

     
  • 27. května  2011 v 15:58     Audio  rubrika: Portréty

    Básník z nejmilovanějších - Jaroslav Seifert

    Několika archivními nahrávkami si dnes připomeneme jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Pod Seifertovým jménem se každému v prvním okamžiku jistě vybaví jeho básnická tvorba.

     

O archivu

Tento web vám nabízí to nejzajímavější, co má Český rozhlas ve svém archivu.


Jelikož se historie rozhlasu nejednou významně protnula s událostmi osudovými pro celou zemi, snažíme se z bohatého fondu ukázat co nejvíce.

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace