Portréty13. prosince  2013 v 16:00  

Já mám v notesu jedné slečny adresu aneb Vzpomínka na Járu Kohouta

Jára Kohout-zpívající-vlevo-1936 - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jára Kohout-zpívající-vlevo-1936Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„Já mám v notesu jedné slečny adresu, mám ji v notesu pěkně schovanou.“ Tuhle písničku, anebo přesněji odrhovačku, nejspíš neznáte. Byla oblíbeným číslem komika, zpěváka a kabaretiéra Járy Kohouta. Devátého prosince letošního roku uplynulo sto deset let od chvíle, kdy se v Praze narodil.

Jára Kohout-civilní snímek-1936 - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jára Kohout-civilní snímek-1936Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Otec Járy Kohouta byl úředníkem pražské továrny na výrobu kaolínu. Dá se říci, že tedy pocházel z tzv. „středního stavu“, který byl v oněch dobách docela dobře situován. V dětství se Kohout učil hrát na housle a také tancovat. Už v osmi letech vystoupil v dětské roli při ochotnickém představení. Jako student vinohradské reálky, v pouhých 17 letech, se stal spoluzakladatelem studentského kabaretního sdružení „Sketch“. Na otcovo přání se vyučil zubním technikem a této profesi se nějaký čas dokonce aktivně věnoval. Brzy dal ale přednost dráze kabaretního umělce, na kterou ho přivedl slavný Ferenc Futurista.
 

Pokud si někdo ze současníků nevybaví Járu Kohouta z některého z předválečných (či z několika málo pozdějších) filmů, pak se takovým divákům (posluchačům) podoba Járy Kohouta jen těžko zhmotní. Kohout totiž krátce po Únoru 1948 emigroval do Německa, později do Spojených států a zde prožil dalších 40 let svého života. Svoji vlastní podobu představil však Kohout sám. Nahrávka, na které se svým typickým humorem představuje, pochází z roku 1964. Byla natočena v Americe u příležitosti jeho 60. narozenin.
 

 

Zvukový autoportrét Járy Kohouta

Vložit na svůj web

Jára Kohout-v operetní úloze- 40.léta - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jára Kohout-v operetní úloze- 40.létaFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

V Kohoutově zvukovém autoportrétu, plném nadsázky, zaznělo několik zajímavých detailů: například skutečnost, že Jára Kohout patřil k oněm pionýrským zakladatelům rozhlasového vysílání, kteří hovořili z kbelského stanu … nikoli tedy ze strašnického, jak uvádí… tato skutečnost obecně známa není. Stejně jako fakt, že vystupoval v pokusném televizním vysílání na slavné rozhlasové výstavě Mevro v květnu 1948. Kohout zůstal v povědomí pamětníků spíše jako komik drsnějšího ladění, nenáročný bavič, jak bychom asi řekli dnešní terminologií, herec kabaretního typu.
 

Celou svou hereckou dráhu – až do okamžiku, kdy se rozhodl k emigraci – strávil Jára Kohout v několika kabaretních divadlech, v nichž vystupoval po boku známých a slavných komiků – Vlasty Buriana, Ference Futuristy, Emana fialy, Karla Hašlera, v Červené sedmě také s Jindřichem Plachtou a s řadou dalších. V letech 1935-38 se stal majitelem a ředitelem Švandova divadla na Smíchově, v letech 1938 až 1946 šéfoval a hrál v Divadle u Nováků ve Vodičkově ulici v Praze. Za provokace proti Němcům byl za okupace zatčen a vyslýchán v pankrácké věznici. Z vězení ho nakonec dostal jeden esesman, který měl rád jeho filmy. Kohout byl během války donucen účinkovat v pronacistických rozhlasových skečích. Po válce bylo jeho divadlo zestátněno a Kohout se stal vedoucím Tylova divadla v Nuslích a jezdil po republice se svými pásmy a fraškami. Ve svém uměleckého životě zaznamenal i několik pokusů o vážné role. Velkou slávu s nimi však nezískal. Zůstaly mu na ně jen vzpomínky, které rád dával k lepšímu – stejně jako příběh, který je založen na shodném příjmení se slavným Eduardem Kohoutem. 

 

Jára Kohout a jeho vážné role

Vložit na svůj web

Jára Kohout-před mikrofonem-1943 - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jára Kohout-před mikrofonem-1943Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Písničku s názvem Já mám v uzlíčku zaječí pacičku, o které byla v předchozí ukázce řeč, Kohout nejspíš na zvukový nosič nikdy nenatočil. A tak si poslechněme kousek jiné jeho písně. Stala se do jisté míry jeho znělkou, emblémem, hudebním vyjádřením smyslu jeho jména, k němuž se vždy vehementně hlásil. 

 

Jára Kohout-píseň Kikirikí-úryvek

Vložit na svůj web

Zásluhou nenáročného, často bulvárně podbízivého repertoáru se Kohoutovi podařilo v roli majitele a šéfa divadelní scény přečkat celou válku. V populárním Tyláčku, v němž po jeho znárodnění hrál po válce (toto divadlo bylo v Křesomyslově ulici, později působilo pod názvem Hudební divadlo v Nuslích) uváděll vlastní hru s názvem „Na tom naše dvoře“; zaznamenal s ní značný úspěch u lidového publika, ale postupně – zejména po únoru roku 1948 – se dostával stále častěji do konfliktů s představiteli komunistické moci. V textech mu řádila cenzura, byl popotahován berním úřadem, dostával anonymní výhrůžky, v kanceláři objevil tajný odposlech… V polovině roku 1948 se Jára Kohout rozhodl s celou rodinou emigrovat. 

 

O okolnostech emigrace

Vložit na svůj web

Tento anekdotický příběh se skutečně odehrál tak, jak Kohout ve zkratce vypravuje. Ve své oblíbené masce kohouta… v celé své kariéře rád význam svého jméno zdůrazňoval a jevištně využíval … odešel prý o přestávce nedohraného představení, uspořádaného pro pohraničníky v Aši – a s celou rodinou utekl přes zelenou hranici. Byl přitom převaděči okraden a v Německu, kde trávil první roky emigrace, začínal skutečně od nuly. Následovalo působení ve vysílání Svobodné Evropy v Mnichově, také nedlouhá epizoda pobytu v Paříži a poté cesta za oceán. 

Jára Kohout - Foto: Olga Kopecká (Valeská)

Jára KohoutFoto: Olga Kopecká (Valeská)

Jára Kohout se domů po dlouhých více než 40 letech vrátil. Bylo to na začátku 90. let, kdy se mu už pomalu nachylovala devadesátka. V Československu dokonce ještě krátce vystupoval, naposledy o Vánocích roku 1990, kdy v pražském kině Světozor hrál v muzikálu „Strejček z Ameriky“ spolu s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou. Jiří Suchý na posledním zvukovém snímku této stránky zavzpomíná na svá setkání s Járou Kohoutem, stejně jako na nelehké okolnosti, které Kohoutův život provázely. Suchého vzpomínka byla natočena na podzim roku 1994, krátce poté, kdy Kouhout ve svých devadesáti letech zemřel.
 

 

J.Suchý-vzpomínka na Járu Kohouta

Vložit na svůj web

Nové články v rubrice

  • 27. května  2011 v 15:58     Audio  rubrika: Portréty

    Básník z nejmilovanějších - Jaroslav Seifert

    Několika archivními nahrávkami si dnes připomeneme jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Pod Seifertovým jménem se každému v prvním okamžiku jistě vybaví jeho básnická tvorba.

     
  • 18. září  2013 v 16:20     Audio  rubrika: Portréty

    Josef Vinklář: Herec by měl být ve všedním životě svůj

    „Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona. Možná je to tím, že mám své kořeny na vesnici. To vesnické klukovství strašně pomáhá nehrát si na důstojnost. Neoblékat si...

     
  • 7. srpna  2013 v 14:59     Audio  rubrika: Portréty

    Oldřich Nový: Polibek operety

    „Políbit ruku vám a říci děkuji“, „Oči tmavohnědé“, „Dívka v modrém“, „Škoda že nejste kouzelník“, „Když žena řekne ne“… „Jen pro ten dnešní den“ … a další a další známé písně. Všechny patří do oné éry, která nebyla...

     

O archivu

Tento web vám nabízí to nejzajímavější, co má Český rozhlas ve svém archivu.


Jelikož se historie rozhlasu nejednou významně protnula s událostmi osudovými pro celou zemi, snažíme se z bohatého fondu ukázat co nejvíce.

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace