Karel Höger, hlasatel vlastní duše

Karel Höger v Československém rozhlasu. - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Karel Höger v Československém rozhlasu.Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Jeho talent byl nesmírný, stejně jako obdiv kolegů a diváků. Jeho podmanivý hlas a uhrančivé oči patří ke zlatému fondu československého rozhlasu a filmu. 4. května to je již 35 let, co zemřel nezapomenutelný Karel Höger.

Narodil se v Brně – Králově poli jako poslední ze 13 dětí. Tatínkovi, dělníkovi v cihelně, bylo v době jeho narození šedesát šest let. Na dětství vzpomínal Karel Höger velice rád, rodiče se prý před dětmi nikdy nehádali, a i v těžkých dobách rodina nestrádala. 

V kraji Pohádky máje 

Byl to čarokrásný kraj, kde Karel Höger vyrůstal. Zamiloval si lesy ostrovačické a bílovické, kterému byly oporou i inspirací celý život. Hercem se stát nechtěl, a když se v něm v mládí zájem o toto řemeslo projevil, varovala ho před hereckým životem maminka, která nechtěla, aby syn skončil jako alkoholik a člověk nižších mravů. Ač si své maminky velmi vážil, herecký osud mu byl zjevně předurčen 

Karel Höger chtěl být kantorem, a tak se po studiu na Státním českém ústavu učitelském v Brně stal pedagogem v Lomnici u Tišnova, kde však zůstal pouhé dva roky. Už od dětství patřilo mezi jeho radosti divadlo, které spolu se sourozenci často hrával. A protože chtěl dát svému amatérskému herectví profesionální základ, začal studovat brněnskou dramatickou konzervatoř, kde studoval i jeho bratr Rudolf. Nebylo to však studium lehké, jelikož současně byl jako maturant přiřazen na důstojnickou školu, když byl v roce 1930 vzat na vojnu k 43. pěšímu pluku v Židenicích. 

„Buď z vás bude oficír, nebo komediant!“ 

Jeho talent se ale na konzervatoři projevil v takové šíři, že hned z prvního ročníku mohl postoupit do třetího, což ho přesvědčilo o jeho hereckých předpokladech. Ještě více ho pak k hereckému řemeslu postrčil velitel roty, když mu jednou na cvičišti řekl: „Poslouchejte, Höger, buď z vás bude oficír, nebo komediant!“. 

Na radu kamaráda tak v důstojnické škole propadl ve všech předmětech a v roce 1932 přijal nabídku stálého angažmá v Zemském divadle v Brně, kde zůstal do roku 1940. Na brněnskou scénu nedal dopustit ani následně v Praze, kde v Národním divadle strávil dlouhých a krásných 37 let. 

Jako herec filmového plátna se divákům představil brzy po svém příchodu do Prahy. Již v roce 1941 hrál po boku Lídy Baarové ve filmech Za tichých nocí a Turbína. Výrazněji na sebe pak upozornil rolí Ing. Prokopa v Čapkově Krakatitu, který v roce 1948 natočil Otakar Vávra. Následovaly biografické filmy Mikoláš Aleš (1951) či Z mého života (1955), kde ztvárnil Bedřicha Smetanu. Mezi divácky oblíbené filmy patří detektivní trilogie s jeho kapitánem Tůmou (105% alibi, Kde alibi nestačí a Alibi na vodě), Srpnová Neděle s Vlastou Fabiánovou a Jiřinou Šejbalovou či Zlatá reneta. 

 

Rozhlasová adaptace Hrubínovy Srpnové neděle.mp3

Vložit na svůj web

Ochuzen je herec, který nepracoval v rozhlase 

Jak Karel Höger vzpomínal, počátky pozdějšího umění před mikrofonem se datovaly k době, kdy jako pedagog přednášel dětem učivo a ve volném čase vyprávěl pohádky. Práci v rozhlase vnímal jako plnohodnotné uplatnění k filmu a televizi a doslova říkal, že rozhlasová práce nemá být hereckým melouchem. Československý rozhlas měl rád, byl si vědom toho, že ho u rozhlasového přijímače poslouchají miliony lidí, což se mu v divadle, ani filmu nestane. 

 

O Smolíčkovi, vypráví Karel Höger

Vložit na svůj web

 

Jak se stal Rumcajs loupežníkem, vypráví Karel Höger

Vložit na svůj web

 

Červená karkulka, vypráví Karel Höger

Vložit na svůj web

Upozornil na sebe již v brněnském rozhlase v inscenacích Pohádka máje (1938) a Stříbrný vítr (1939). Rozhlasové herectví bral nejprve jako výzvu k neustálému pracování na sobě, v pozdějším věku si pak rozhlas doslova užíval. Jeho druhá žena Eva, která v rozhlase pracovala, mu občas domů nosila texty k nové práci a vzpomínala, jak jí je bral z tašky ještě v předsíni a šel si je s potěšením pročíst. 

Svou práci pro rozhlas bral natolik vážně, že si nahrával výstupy své i kolegů, které měl ke svému poučení. Jeho žena Eva vzpomíná: „Neměl žádné koníčky, jeho koníčkem byla jeho práce, ale měl zálibu v tom, že sbíral staré desky a nahrávky.“ Nejstarší nahrávku měl dokonce z roku 1939, kdy hrál ještě v brněnském divadle a točil pro tamní rozhlas. 

Tyto a další nahrávky se ukázaly být velmi cennými v pohnutých měsících roku 1968, kdy byl tematický rozsah vysílání velmi omezen. Tehdy Karel Höger zapůjčil své nahrávky rozhlasu, jehož archiv nebyl v té době ještě zdaleka dostatečně vybaven. Od tehdejšího ředitele Československého rozhlasu dostal později dopis, ve kterém se píše: „Bez Vašeho soukromého archivu bychom nemohli vysílat téměř nic.“ 

Nesbíral však pouze mluvené slovo, miloval hudbu, a to jak klasickou, tak například americké blues, na kterém obdivoval mistrnou intonaci černošských muzikantů a jejich cit pro text. Se vzpomínkou na svou maminku zpíval nejen písně národní, ale i árie z oper. Mezi jeho oblíbenými party byl vodník z Rusalky či Prodaná nevěsta. O svém zpěvu si však nedělal přehnané iluze, takže operní árie zpíval s jistým klukovským radostným výrazem. 

Karel Höger byl člověkem pokorným, který se choval uctivě jak ke svým kolegům, tak i studentům na DAMU. Nad nikoho se nepovyšoval, a mladým nezkušeným hercům rád naslouchal a dával jim rady. Tak na něho vzpomíná i dnes už legendární rozhlasový režisér Jiří Horčička. S Karlem Hogerem se jako režisér sešel, když mu bylo pouhých dvacet pět let a dodnes si vzpomíná na jeho slova: „Tak jak si tu moje roli představujete a jak bych to měl podle váš hrát, pane Horčičko?“, kdy ještě vynechal oslovení pane režisére. Setkání nakonec vyústilo v mnohaletou a velmi bohatou rozhlasovou tvorbu obou pánů, z nichž nejznámější jsou inscenace: Karel Čapek, Válka s mloky, Věc Makropulos (1976); Ludvík Aškenazy, Bylo to na váš účet (1963); Robert Merle, Až delfín promluví; Karel Poláček, Muži v offsidu (1954); Jaroslav Putík, Případ Oppenheimer; Ivan Klíma, Ženich pro Marcelu ad. 

 

Ludvík Aškenazy: Bylo to na váš účet

Vložit na svůj web

Vězeň prezidenta republiky 

Posluchači mohli na vlnách Československého a později Českého rozhlasu slyšet nejednu reprízu některého z pořadů s Karlem Högerem, ale i tak se dají v archivu rozhlasu dohledat dosud nevysílané nahrávky, které nám pana Högera připomínají. Mezi hlasatelské „perličky“ archivu patří rozhlasový přenos sic smutné události, a to pohřbu Karla Högera, který byl vysílán 13. Května 1977 z Tylova divadla. 

V tehdy pochmurné atmosféře události a tehdejší doby vůbec se stalo to, čemu hlasatel říká noční můra. Oním hlasatelem byl zkušený a dlouholetý pracovník rozhlasu Zdeněk Švingr. Ten se s Karlem Högerem znal osobně, a o to více mu na přenosu záleželo. Jak se ale stává, čím více hlasateli na vysílání záleží, tím více katastrof se zpravidla přihodí. Jedno přeřeknutí na začátku a člověk se lidově řečeno „veze“. Jedině profesionalita pana Švingra zabránila faux pas v tak nepříjemné situaci, jakou pohřeb může být. A snad možná i to, že se jednalo o pohřeb „pouze“ národního umělce a nikoli nějakého vysokého pohlavára, uchránilo hlasatele od případných postihů. 

Poslechněte si krátkou nahrávku, v Českém rozhlase přezdívanou jako „Vězeň prezidenta republiky“. 

 

Záznam pohřbu Karla Högera.

Vložit na svůj web

Karel Höger svým způsobem vězněm na konci svého života byl. Dva dny před svou smrtí dal po 37 letech v Národním divadle výpověď, protože nechtěl pracovat pod ředitelem, který z politických důvodů vyhodil jeho milovanou kolegyni a přítelkyni, paní Vlastu Fabiánovou. Oním ředitelem byl Přemysl Kočí, který dělal velké potíže Karlu Högerovi již v roce 1972, kdy mu v dopise sdělil, že nesmí pracovat mimo Národní divadlo, jelikož je jinak vyčerpaný a neodvádí pro divadlo dobrou práci, což Karla Högera nesmírně rozčílilo. 

Rok 1977 vůbec nebyl dobrým rokem. Již na počátku roku, 28. ledna, byl Karel Höger spolu s dalšími herci a osobnostmi kulturního života „pozván“ do Národního divadla k podpisu tzv. Anticharty. Jiřina Švorcová přednesla hrůzné provolání československých výborů uměleckých svazů Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru vyjadřující loajalitu komunistickému režimu a Karel Höger potvrdil svou účast spolu s dalšími podpisem. Je otázkou, nakolik tato záležitost spolu s výpovědí v divadle způsobila jeho předčasné úmrtí. Podpis Anticharty mu však neuškodil tolik, jako fotografie z roku 1942, kde vedle opodál stojící Lídy Baarové hajluje v Národním divadle v rámci uctění památky kata českého národa Reinharda Heydricha. Na základě této fotografie byl Karel Höger několika médii označen za kolaboranta, což ve skutečnosti vůbec nebyla pravda. Naopak publicista Stanislav Motl dohledal důkazy o tom, že se Karel Höger zapojil do protinacistického odboje. 

Život a tvorba Karla Högera zůstává i nadále studnicí inspirace jak pro mladé herce, tak pro diváky. I dnešní děti mohou slyšet onen kouzelný hlas při vyprávění pohádky O Smolíčkovi, Červené karkulce, Šípkové Růžence, perníkové chaloupce a mnohých dalších. Posluchači Českého rozhlasu mohou v reprízách znovu slyšet kouzelné vyprávění Těsnohlídkových Příhod lišky Bystroušky, Poláčkovy Klapzubovy jedenáctky a Mužů v ofsajdu, Hodiny v rodném městě od Heinricha Bölla či Srpnové neděle od Františka Hrubína. 

Čtěte také: Höger Karel v rozhlasové encyklopedii Hlasy slavných

Autor:  Dita Křížová

Nové články v rubrice

  • 25. října  2012 v 11:39     Audio  rubrika: Portréty

    Existuje mnohé, co jsme nepoznali aneb Za Ivo Budilem

    „Věříte, že existuje něco mezi nebem a zemí?“ zeptala se Jana Klusáková někdejšího redaktora pořadu Meteor Ivo Budila v rozhovoru, natočeném v roce 1996. A on odpovídá: „Existuje mnohé, co jsme nepoznali, ale nejdřív bychom to měli poznat.“

     
  • 27. května  2011 v 15:58     Audio  rubrika: Portréty

    Básník z nejmilovanějších - Jaroslav Seifert

    Několika archivními nahrávkami si dnes připomeneme jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Pod Seifertovým jménem se každému v prvním okamžiku jistě vybaví jeho básnická tvorba.

     
  • 18. září  2013 v 16:20     Audio  rubrika: Portréty

    Josef Vinklář: Herec by měl být ve všedním životě svůj

    „Herec by měl být ve všedním životě svůj, aby mu zbylo dost sil, až se večer rozevře opona. Možná je to tím, že mám své kořeny na vesnici. To vesnické klukovství strašně pomáhá nehrát si na důstojnost. Neoblékat si...

     

O archivu

Tento web vám nabízí to nejzajímavější, co má Český rozhlas ve svém archivu.


Jelikož se historie rozhlasu nejednou významně protnula s událostmi osudovými pro celou zemi, snažíme se z bohatého fondu ukázat co nejvíce.

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace