Chvála hlasu
Z rozhlasového muzea v ČRo-PlzeňFoto: Petr Poláček
Rozhlasová hra. Jeden z neodmyslitelných fenoménů rozhlasového vysílání - tedy vysílání média, jemuž je dáno pracovat jen s hlasem a se zvukem.
Ono "jen" podtrhuji - soudilo se totiž kdysi, že absence obrazu je a vždy bude zásadním omezením rozhlasového dramatického umění. Že díky této absenci nemůže rozhlasová hra nikdy konkurovat dramatice divadelní, později filmové, ještě později televizní. Že navždy zůstane jen jejich slabou nápodobou, nedokonalým a nesvéprávným levobočkem. Vývoj ukázal, že je tomu jinak. Rozhlasová hra překonala své klopotné počátky, kdy bojovala s popisností, kdy byla jakýmsi "divadlem pro nevidomé", jak ji mnozí označovali... Našla si vlastní vyjadřovací prostředky a možnosti - a najednou se ukázalo, že ono "pouhé" slovo a zvuk není handicapem, ale naopak výhodou. Absence obrazu otevírá skvělé příležitosti pro svobodné rozvíjení fantazie - a to jak fantazie autorovy, tak posluchačovy.
Jan Tříska - polovina 60. letFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Obdiv vůči působnosti lidského hlasu zazněl v několika rozhlasových hrách natočených v 60. letech. Jednou z nich je například poetická hra Antonína Přidala Všechny moje hlasy (režie Petr Adler, 1967). Příběh se odvíjí v nekonkrétním čase i prostoru, je nesen na vlně snu a fantazie. Není však ve svém vyznění prost společenského poselství, které bychom mohli pojmenovat stručně takto: není radno zaměňovat v životě pravdu za jakoukoli iluzi. V hlavních rolích účinkovali Jan Tříska a Marie Tomášová.
Antonín Přidal: Všechny moje hlasy
Milan Uhde - snímek ze 60. letFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Rudolf HrušínskýFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
V původních rozhlasových hrách z šedesátých let se stále častěji začaly objevovat skryté významy slov, jinotaje a nevyslovené narážky na politické poměry. Mrazivě zní drsný hlas výběrčího plynu a elektřiny, kterého ve hře Milana Uhdeho Výběrčí (režie J. Horčička, 1966) výtečně ztvárnil Rudolf Hrušínský.
Milan Uhde: Výběrčí
Ludvík Aškenazy (vlevo) a Karel HögerFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu
Nejpůsobivější vyznání lidskému hlasu zachytil v jedné sekvenci hry Bylo to na váš účet Ludvík Aškenazy. Jde o dialog, v němž hrdina hry, čtyřicetiletý Jaroslav Bokštefl, hovoří se svým mladším druhým já (Karel Höger, Vladimír Brabec, režie J. Horčička). Hra získala druhé místo na Prix Italia v roce 1964.
Ludvík Aškenazy: Bylo to na váš účet
