Ztracené pohádky

Josef Henke, Jan Fuchs, Miloň ČepelkaFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Příběh ztracených a znovu nalezených pohádek, které kdysi natočil režisér Jan Fuchs.

Josef KemrFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„Byla jednou jedna rozhlasová pohádka. Poslouchali ji napjatě děti, ale líbila se také mnohým dospělým, protože dospělí, zejména po nedělním obědě, mají pohádky rádi, protože se u nich dobře spí. Jednoho dne se ale stalo, že se objevil zlý kouzelník, pohádku záhadně očaroval a ta zmizela…“ Těmito slovy jsem uvedl Fonogramy z února roku 2003. Příběh, který jsem začal vyprávět v náznaku pohádkovosti, je založen na pravdivých událostech, i když ve skutečnosti to bylo poněkud jinak - jak to tak u pohádek bývá. Nešlo jen o jednu pohádku, bylo jich hned několik. A netýkalo se to pouze pohádek, ale další spousty příběhů a rozhlasových pořadů. Jednoho dne opravdu zmizely z archivu a slehla se po nich zem. 

Ve zmíněných Fonogramech zazněly úryvky ze čtyř ztracených pohádek. Pouhý výčet autorských a hereckých osobností, které se na jejich vzniku podílely, nás přesvědčí, že šlo o pohádky nesporně půvabné. Jedna se jmenovala O princezně a zlaté včelce (natočena byla na jaře 1968, krále v ní hrál Zdeněk Štěpánek, byla to jedna z jeho posledních rolí). Pohádku O španělském králi a anglickém mylordovi napsal Italo Calvino a vyprávěl ji Karel Höger. Patřila mezi ně také pohádka, kterou napsal Jiří Gruša (patrně jediná pohádka v jeho díle), jmenovala se Voják Blátošlap a jeho stín jménem Semsen (mědvěda Vilibalda Pilináče hrál neodolatelně Eduard Kohout). Autorem poslední z pohádek, ze kterých zazněly úryvky, byl malíř Alois Mikulka. Jeho poetickou pohádku O vynálezci dětských snů skvěle vyprávěl Josef Kemr. 

Jan FuchsFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Co se to s těmito pohádkami doopravdy stalo? Všechny byly natočeny v druhé polovině 60. let a nastudoval je režisér Jan Fuchs. Na začátku 70. let byl Jan Fuchs, stejně jako řada jiných rozhlasových pracovníků, označen za představitele pravicového oportunismu a z rozhlasu vyhozen. Proto také posléze snaživí normalizační šéfové nechali jím natočené pohádky, ale stejně tak velkou spoustu jiných pořadů, které vytvořili další vyhození rozhlasoví tvůrci, smazat. Takže – žádný kouzelník, žádný černokněžník, pouze lidská zloba a hloupost. 

Jak je tedy možné, že jsme ve Fonogramech mohli ukázky ze ztracených pohádek slyšet? Šťastný konec těchto pohádek, jejich nahrávek, je prostý: režisér Fuchs si některé pořady, které připravil, z rozhlasového vysílání natočil a schoval. Po letech, kdy se směl k rozhlasové práci vrátit, je do archivu vrátil. Takto šťastný konec nepotkal velkou spoustu dalších pořadů, které z archivu zmizely, ale i za tento pohádkový „happy end“ můžeme být osudu vděčni.