Hanzelka a Zikmund na cestě černým kontinentem

Tatra H + Z na úpatí sopky Kivu po jejím výbuchu (vých. Afrika, 3. 3. 1948) - Foto: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv H+Z

Tatra H + Z na úpatí sopky Kivu po jejím výbuchu (vých. Afrika, 3. 3. 1948)Foto: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv H+Z

Posledně jsme naše slavné cestovatele opustili ve chvíli, kdy vůbec jako první na světě s osobním automobilem překonali Núbijskou poušť a úspěšně dorazili do súdánského Chartúmu. Odtud ve své africké anabázi na konci roku 1947 pokračují jižním směrem. Projíždí Eritreou a poté je cesta zavádí do tehdejšího Etiopského císařství – Habeše. Netuší, jak nebezpečná bude.

Spojnice mezi oběma hlavními městy zmíněných států – Asmarou a Addis Abebou se těšila pověsti jedné z nejzajímavějších silnic světa. Cesta překonávala na krátkých úsecích obrovské výškové rozdíly. Prodírala se mezi horami přesahujícími 4.000 metrů nad mořem a padala až na tisíc metrů. V polohách přes tři tisíce metrů čekaly na odvážné řidiče mnohé nebezpečné průsmyky. 

Den před odjezdem z Asmary si chtějí ještě u oficiálního zástupce britské vojenské správy ověřit zprávy o četných případech přepadení aut na habešských silnicích. Místo odpovědi dostávají nabídku od habešského ministerstva zahraničních věcí, aby přijali doprovod vozu vyzbrojený kulometem. Jako argument jim plukovník Negga Haile ukazuje telegramy z káhirského britského velvyslanectví a z ministerstva vnitra v Addis Abebě, které informují o příjezdu českých cestovatelů. Přepady v nepřehledných úsecích se prý stávají zřídka, ale ministerstvo má zájem, aby se na habešském území nikomu nepřihodil sebemenší incident. 

Hanzelka a Zikmund nabídku přijali bez diskuse, zvlášť když jim průvodce z ministerstva zahraničí nabídl, že do svého lehkého kamionu vezme i zásobu benzínu pro Tatru. Museli totiž počítat s tím, že na trati dlouhé několik set kilometrů nedostanou ani kapku benzínu. Poté, co opustili Asmaru, se silnice začala postupně zhoršovat. V Etiopii se pak již o cesty nestaral vůbec nikdo. 

Na hranici přijíždí po západu slunce. Odbavení trvá jen pár minut. Celní závora se zvedá a cesta do Habeše je otevřena. 

Asmara, hlavní město východoafrické Eritreii, v roce 1940 - Foto: Wikimedia Commons John Brantley

V průsmyku Smrti 

V severní Habeši se setkávají s dlouhými karavanami velbloudů naloženými těžkými šedavými deskami soli. Každé zvíře nese náklad bezmála půl tuny.  

Oba vozy, Tatra i doprovodný Ford, neúnavně šplhají po velehorských vlásenkách. Výškoměr postupně vyšplhá až k 3.000 metrů. Poté klesání, a znovu stoupají. Připadají si jako na tobogánu, když se při stoupání do třetího průsmyku ponoří znenadání do neproniknutelné mlhy. Vidět bylo ani ne na pět metrů. Zatímco dole nemilosrdně pálilo slunce, nahoře vyhrnovali svetry ke krku. 

Po několika dalších kilometrech Hanzelka se Zikmundem i se svým doprovodem stanuli v pověstném průsmyku Smrti – Passo della morte. Pokud by si odmysleli úzký pruh silnice, mohli si připadat jako v letadle. V hloubce osmi set metrů se téměř kolmo pod nimi rozevíralo ohromné údolí rovné jako stůl. 

Passo della morte je v historii silniční dopravy smutnou kapitolou, která stála spoustu lidských životů. Ve třicátých letech 20. století zde sjížděl konvoj italských kamionů za tmy a viditelnost snižovala navíc mlha. Řidič prvního vozu špatně odhadl zatáčku a zřítil se do propasti. V dunění motorů nebylo slyšet rachot padajícího kamení a řidič dalšího vozu zvyklý sledovat koncová světla svého předchůdce, zmizel v hlubinách za ním. Takto se zřítily všechny vozy konvoje i s posádkami.  

Zvolna, úzkostlivě sjížděli průsmykem Smrti. Ručička výškoměru se zastavila na 1.500 metrech nad hladinou moře.  

Za Desií, kdy silnice prudce klesala do údolí, naměřili před polednem 46°C ve stínu. Taková teplota byla naposledy v Núbijské poušti. 

Náhle se z okénka Fordu vynořila ruka řidiče, která je vybízela, aby šlápli na plyn. Ve stejném okamžiku z druhého okna vysunul průvodce kulomet. Jakási skupina lidí se mihla v těsné blízkosti podél aut. Zdálky se ozval výstřel, druhý… 

Město Asmara na pohlednici v roce 1935 - Foto: Wikimedia Commons CC BY-SA 2.0

Město Asmara na pohlednici v roce 1935Foto: Wikimedia Commons CC BY-SA 2.0

Teprve po několika kilometrech Ford před nimi zastavil a posádka jim řekla, že minuli nejnebezpečnější místo na trati. Před měsícem tam skupina místních ozbrojenců přepadla několik kamionů. Vyloupili je a dva řidiče, kteří se bránili, utloukli. Jediný způsob obrany je plný plyn a kulomet v okně… 

S Tatrou přes vrcholky hor 

Cesta mezi Asmarou a Addis Abebou je dlouhá bezmála jedenáct set kilometrů, nejnižší bod celé trasy najdeme něco málo přes tisíc metrů nad mořem. Cestovatelé měli v úseku čtyřiceti kilometrů vystoupat až do kulminačního bodu 3.200 metrů. 

Výšky rychle přibývalo. Ručička výškoměru, která mezi Egyptem a Súdánem seděla jako přibitá na místě, teď stoupala minutu po minutě výš a výš. Pojednou se zdá, jako by se svah před nimi vyrovnával, či dokonce chvílemi skláněl. Auto se však nechce hnout z místa a dvojka sotva stačí na udržení třicetikilometrové rychlosti. Ať poslouchají sebepozorněji, žádný problém neslyší. Motor se chladí skvěle a teplota oleje je taky uspokojivá.? Musí tedy vylézt z vozu a prozkoumat terén. Samozřejmě. To, co se zdálo jako rovina, bylo stoupání. 

Do malé horské osady ve výšce 2.720 metrů přijíždí už před západem slunce. Chtějí pokračovat, ale průvodce nesouhlasí. Další vesnice je daleko a spát ve volném terénu by se nemuselo vyplatit. Nebezpečí je velké. Nezbývá než nocleh v autě. 

Ráno je probouzí první kapky deště dopadající na kapotu Tatry. Ty se během chvíle změní v liják, ve kterém není vidět pomalu na krok. 

Čekají hodinu, dvě, ale mraky se nezvedají. Jen stále prší. V devět se u jejich okna náhle objeví řidič Fordu. Přesvědčuje je, že musí jet dál. Naděje na zlepšení je v nedohlednu. Takto by mohli čekat několik dalších dní. 

H+Z zajíží na své africké anabázi mnoho dobrodrožství, např. u trpaslíků Bambuti (Pygmejů) − Demokratická republika Kongo (jaro 1949) - Foto: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Archiv H+Z

Zlomek vteřiny, který rozhodne 

Poprvé mají z cesty opravdu strach. V myšlenkách se vrací k průsmyku smrti a řítícím se kamionům do hlubin propasti. Na úvahy však není čas. Ford zahoukal do mlhy na znamení, že startuje a vyrazil se s plně zapnutými světly. Auto před nimi mizí a nespatří už ani červenou koncovku, která se chvilkami objevovala před nimi. 

Reflektory jsou rozsvíceny, oči bolí. Jsou zarudlé od neustálého napětí. Cestovatelé mají pocit, že se už už musí něco stát, něco utrhnout nebo zřítit. Spadlé balvany jsou rozesety po cestě a nutí je, aby zajížděli těsně k okraji. Strach, že se pod nimi něco utrhne, snad nemůže být větší. 

V tom se přímo před nimi vynoří z mlhy dvě světla. Zlomek vteřiny, brzdy, stojí téměř na místě. Ale světla se řítí přímo na ně. Několik decimetrů před nárazníkem Tatry zaskřípaly brzdy těžkého nákladního auta, které sjíždělo z průsmyku dolů. 

Úleva byla veliká. Jen rozsvícená světla a pohotovost řidičů zabránila tomu nejhoršímu. Jisté srážce v mlze, která mohla být osudová. 

Hustou mlhou pokračují v cestě dál. Náhle se vpředu vynoří stěna bílé hmoty; noha řidiče automaticky šlápne na brzdu. Po obou stranách auta ve vzdálenosti několika decimetrů ubíhají nezřetelné obrysy skalních stěn a v reflektorech je možné vidět klenbu silničního tunelu. 

Po chvíli z něj vyjíždí a vzápětí se vnoří do dalšího. Mlha se pomalu rozplývá. Ručička výškoměru, na kterou na chvíli zapomněli, se mezitím přehoupla přes vymezené 3.000 metrů. Pak se objeví třetí tunel, díkybohu poslední. Krátce po výjezdu z něj dosahují nejvyššího bodu silnice mezi Asmarou a Addis Abebou. Motor Tatry naštěstí pracuje jako hodinky. Hanzelka a Zikmund konečně zdolávají nejvyšší bod na trase a vyhoupnou se až do výšky 3.200 metrů nad mořem. 

Potom se naráz prostředí změní. Čerstvý vítr zahnal dešťové mraky i mlhu. Dole se jim otevřel pohled do širého údolí a na obzoru se rozběhly zelené pruhy polí zalité v slunci. Do Addis Abeby jim zbývalo jen posledních pár kilometrů. 

Vyražte s nimi − Hanzelka a Zikmund pouští i přes velehory - Foto: Vladimír Staněk

Autor:  Pavel Kobera

Nové články v rubrice

  •  Audio

    Jak přežít na silnici? Přeci se Spejblem a Hurvajsem

    „Moc času nemáme, děti, žádné hihňání, žádné koukání kde co lítá, najděte si v sešitě Zlatá zebra stránku čtvrtou a pátou,“ vybízí lehce nervózní taťulda Spejbl. Zlatá zebra s podtitulem Abeceda budoucího motoristy...

     
  • 2. ledna  2018 v 16:55     Audio  rubrika: Osobnosti za mikrofonem

    Unikátním obrazem: Nejslavnější turné Dismančat

    „Bylo to příšerný, byla bouřka, když jsme jeli přes La Manche, takže jsme všichni poctivě zvraceli,“ vzpomíná na začátek legendárního zájezdu sedmaosmdesátiletá herečka Aťka Janoušková. Na konci roku 1946 měla sice...

     
  • 17. prosince  2017 v 11:12     Audio  rubrika: Osobnosti za mikrofonem

    Mikešův táta slaví 130. narozky

    Pamatujete si na chytrého kocoura, který uměl chodit po dvou, a dokonce se naučil mluvit člověčí řeč? No jasně, Mikeše si zamilovali všichni obyvatelé Hrusic. To je ta vesnice, kde zažíval svoje dobrodružství. No jo,...

     

O archivu

Tento web vám nabízí to nejzajímavější, co má Český rozhlas ve svém archivu.


Jelikož se historie rozhlasu nejednou významně protnula s událostmi osudovými pro celou zemi, snažíme se z bohatého fondu ukázat co nejvíce.

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace