„Hudba je jazyk těla!“ říká Radomil Uhlíř

Radomil Uhlíř improvizuje s hudebníkem Cyrilem Kaplanem na vernisáži své výstavy - Foto: Miroslav Vránek

Radomil Uhlíř improvizuje s hudebníkem Cyrilem Kaplanem na vernisáži své výstavyFoto: Miroslav Vránek

Radomil Uhlíř je známý básník, filmový herec a hudebník, ale také rozhlasový autor. Účinkoval v zábavném Rádiu Mama, kde jeho pořady a hry zaručovaly vážný rozměr. V rozhovoru hodnotí svoji tvorbu v Českém rozhlase i oblíbené umění.

Hravá Mama vysílala na vlnách ČRo v první půlce 90. let. Co vás do tvůrčí skupiny přivedlo? 

V roce 1994 jsem se účastnil happeningu v rámci otevření Paláce Akropolis. Byl jsem tam jako performer, který vypráví smyšlené historky u umělého ohně. No a to moje představení viděl Dušan Všelicha, dramaturg Mamy, který mě do skupiny přizval.  

 

Bodyguardi - ukázka r. hry Radomila Uhlíře (účinkují: L. Vychodilová, pianista Vr. Kydlíček) - premiéra 1995 (zdroj - autor)

Vložit na svůj web

Myslel jsem, že zmíníte Divadlo Vizita, kde jste hrával od osmdesátých let spolu s Jaroslavem Duškem. 

S Vizitou jsem spolupracoval v průběhu asi patnácti let. Ale vzpomínám si, že mě přizval Všelicha, který byl Duškův kamarád. 

Mámivé Rádio Mama se vrací - Foto: Aleš Vavřík, Eva Dvořáková

Rádio Mama bylo prvním rádiem, kde jste účinkoval? 

No, úplné začátky mám vlastně spojené s hudebním Rádiem 1, kterému jsem pomáhal, když se rozjíždělo. Ale to byla jen krátká, záslužná epizoda.  

Co vám dramaturg Mamy nabídl, když viděl, jak vyprávíte historky u ohně? 

Chtěl, abych v obdobném duchu pokračoval i v rádiu pořadem Hudební kotlík. Vysílal se odpoledne po druhé hodině, a byla to spíš taková úlitba, abych mohl mít pořad večer. Já jsem totiž tramping nesnášel, ale nechal jsem se ukecat, že to bude zábavné vyprávět do éteru, jak chodím na trampské potlachy. Celá ta geneze Rádia Mama totiž podle Všelichy měla bejt humorná. 

Napadaly vás vůbec nějaký historky ze života trampů, když jste nikdy netrampoval?  

Živoucí reklama na vlastní výstavu obrazů do Pekingu - Foto: Miroslav Vránek

Živoucí reklama na vlastní výstavu obrazů do PekinguFoto: Miroslav Vránek

Právě proto mě mohly napadat! Kupodivu měl pořad ohlas i mezi členy skutečné trampské komunity. Psali i dopisy. Fascinovalo mě, jak mi věří, že historky myslím vážně. Jednou mi dokonce povídal kamarád, který makal někdy ve fabrice v Příbrami, že si tamní zaměstnanci pouštěj Kotlík ve sprchách na konci šichty. (smích) 

Jak vypadal ten váš večerní pořad?
 

 
Jmenoval se Večerní klub. Účinkoval jsem v něm jako jakejsi konferenciér, který zve hosty k zábavné diskusi a jako bonus jsem pouštěl mnou vytvořená zvuková pásma. Šlo o koláže improvizované hudby, textu a zpěvu. Chodili mi tam účinkovat Jarda Dušek, Jirka Macháček, David Vávra, Ester Kočičková, Lenka Vychodilová, členové souboru Ženy a hudebníci Kvartetu doktora Konopného. Mimochodem, nejhorší název, který se nám podařilo kdy vymyslet, zvítězil nad Perlovým nátělníkem. 

Když se zpětně podíváte na pořady, které jste s mamáky dělal, co myslíte, že si od vás dramaturg sliboval?  

Já myslím, že jsem byl do Rádia Mama kooptován, protože potřebovali někoho, kdo bude dělat rozsáhlejší a asi i vážnější komponované útvary. Byl jsem mladej, renomovanej tvůrce – vydal jsem několik hudebních alb. A neměl jsem problém kromě těch pravidelných pořadů vytvářet i komponovaná pásma nebo koláže. 

 

Antonin Artaud - poslední z prokletých? Ukázka koláže. Zpěv a recitace: fr. verze L. Šerý, čes. verze R. Uhlíř; hudeb. improvizace Kvartet doktora Konopného – bicí Vr. Kydlíček, piano R. Uhlíř, kytara L. Gajda, bas J. Mc Gaw) - prem. 1995 (zdroj – autor)

Vložit na svůj web

„Ta chvíle, kdy zmar a naděje jedno jsou, hm, to jsem teda hezky řek“

V rozhlasovém archivu se nám zachovala dokumentární padesátiminutová koláž Antonin Artaud − poslední z prokletých?. Připravil jste ji spolu s vaším přítelem Ladislavem Šerým, který líčí osud a tvorbu básníka, nechává zaznít jeho drásající hlas a vy se do básníka vciťujete svojí hudební improvizací i recitací jeho textů. Jak jste objevili tuhle složitou osobnost?  

Tuto verzi jsem připravil s renesanční osobností Láďou Šerým, který překládal francouzské mystiky 19. a 20. století i současnosti. A zároveň napsal studii Antonin Artaud, kterou vydal Divadelní ústav. Mimochodem právě díky ní si Artauda zamiloval Bohumil Hrabal. Antonin byl nejen básník, ale i herec, dramatik, režisér, divadelní teoretik a malíř. V hudební koláži jsme z publikace čerpali stejně tak v kratší, již improvizované finální verzi pořadu (viz ukázka), kde Ladislav Šerý francouzsky zpívá a recituje Artaudovu poezii v mé režii. Já recituji a zpívám česky. Pořad jsme natáčeli živě se zvukovým mistrem Petrem Podlešákem. Pamatuju si, že měl úspěch, dokonce nás ocenil i jeden dramaturg Vltavy, který pravil, že je tam velké množství vertikálních sil. 

Čtěte také: Celý seriál o Rádiu Mama sledujte na webu Archivu rozhlasu

V pořadu vysvětlujete, co Artaud napsal ve svém stěžejním manifestu Divadlo krutosti. Říkáte, že chápe divadlo jako sílu, která má na diváka působit bezprostředně, aby ho vytrhla „z pohodlné nezúčastněnosti“. Snažil jste se o totéž svými pořady?  

V té době jsem hodně četl francouzské existencialisty, jako byl Albert Camus, L. F. Céline. Zajímala mě v jejich tvorbě situace člověka nezařazeného do houfu, který je vně systému a cítí pocit zmaru. „Ta chvíle, kdy zmar a naděje jedno jsou,“ hm, to jsem teda hezky řek. Artaud vycházel ze stejných premis a myšlenek. 

Kvartet doktora Konopného (Jan Štolba, Zdeněk Hmyzák, R. Uhlíř, Cyril Kaplan) na vernisáži Uhlířových obrazů - foto Miroslav Vránek - Foto: Miroslav Vránek

Kvartet doktora Konopného (Jan Štolba, Zdeněk Hmyzák, R. Uhlíř, Cyril Kaplan) na vernisáži Uhlířových obrazů - foto Miroslav Vránek 

Artaud měl dramatický život. Zápasil s únavou, depresemi, výbuchy zuřivosti, s pocity, že se ničemu nedá věřit, se znechucením ze společnosti. V pořadu říkáte, že se cítil zrazen i myslí a jazykem, a proto „našel jazyk těla“. Jeho hlas skutečně zní odkudsi z hloubi těla, které křičí tak, že Antonin zní spíš jako zvíře. Když jsem vás slyšel improvizovat v hudebním klubu, působil jste na mě podobně, jako byste hledal ve svém těle zvuky našich pradávných předků. Nakolik vás v tom Artaud ovlivnil?  

Vy jste viděl improvizaci Radomil Uhlíř & Mikoláš Chadima band, na trombón hrál Jan Jirucha, Jan Jandourek klávesy. Chadima hrál na kytaru a saxofony a já zpíval. Tam jsme hudební improvizaci dotáhli nejdál. Nehrajeme žádné chorusy ani témata. Prostě se dopředu vůbec nedomlouváme, co budeme hrát. Jde v podstatě o jisté telepatické sdílení mezi námi, které se přenáší i k divákům. Jinak, myslím, že vaše poznámka o pradávných předcích je velmi lichotivá. Jako umělec musím říci, že mě nejvíce ovlivnily nonverbální prvky, prastaré zvuky, zvířecí resonance v moderní vážné hudbě, ve freejazzu… Zároveň, v devadesátých letech jsem hrál v klubu Roxy, kde bylo nějakých dvacet japonských diváků, a ti mě po výstupu objímali a říkali, že jsem první Evropan, kterého slyšeli zpívat jako v hudebním divadle NO. Toto divadlo mě pak také hodně ovlivnilo. Ano, hudba je jazyk těla!
 

 

Rekvizitář – ukázka r. hry Radomila Uhlíře (účinkují: R. Uhlíř, L. Vychodilová, hudba Kvartet doktora Konopného - L. Gajda, R. Uhlíř, Vr. Kydlíček, Zd. Hmyzák), premiéra 1996 (zdroj - autor)

Vložit na svůj web

Pokud jde o složitější komponované útvary, které jste pro Mamu dělal, s kým jste na nich spolupracoval?
 

 
Realizoval jsem je z většiny sám. Scénář, hudbu i režii. Vybíral jsem herce, hudebníky, recitoval dle potřeby a zpíval. Na zvukovém provedení jsem spolupracoval s mistry zvuku. Nejraději jsem měl zmíněného Petra Podlešáka, to byl hodně přísnej chlapík, ale velkej čaroděj. Slyšel jsem, že v šedesátých letech natočil všechny magický desky Karla Gotta. Kromě něj jsem spolupracoval s řadou mladších – můj oblíbený byl Jan Čeněk, dnes filmový zvukař. S ním jsem točil rozhlasové hry v období, kdy už Rádio Mama neexistovalo, ale já v rozhlase ještě nějakou dobu zůstal. 

Mámivé Rádio Mama se vrací - Foto: Aleš Vavřík, Eva Dvořáková

K tomu se dostaneme, ještě ale k Mamě. Dramaturg Dušan Všelicha vás zmiňoval jako důkaz, že mamáci dělali zábavné rádio s vážnými tóny. Vzpomínal na cyklus básnických skladeb Curyšská kasemata svobody, kde měla živě zahrát vaše kapela a vy jste měl souběžně recitovat.  

Ano, tak jsme vytvořili sedm dílů asi po čtyřiceti minutách. Inspiroval mě půlrok, který jsem strávil ve Švýcarsku u hudebníka a duchovního Sváti Karáska. Vytvořil jsem pak pásmo ze vzpomínek na Curych, kde vznikl Kabaret Voltaire. Ti kluci ušatí v něm vymysleli dada. A protože ty úvodní díly měly pěkný ohlas, tak jsem zdramatizoval i zbytek textů. Byla to taková… surrealisticko-dadaistická koláž. 

Představení pantomimy Vázy nabité chvojím - účinkují Antonín Novotný, R. Uhlíř (2002) - Foto: Miroslav Vránek

Představení pantomimy Vázy nabité chvojím - účinkují: Antonín Novotný, R. Uhlíř (2002) - foto Miroslav Vránek 

Hodnotíte svoje mamácké pořady taky jako vážnou tvorbu? 

Napište tam, že ty moje vážné pořady jsou melodramata s humornými prvky. Ale je pravda, že kdybych mohl více mluvit do dramaturgie, sahal bych častěji do světa umění, řekl bych umění bytostného.  

Společenský systém se v té době nově nastoloval. Jak jste vlastně vnímal atmosféru tehdejšího rozhlasu a jak se vám v ní tvořilo?  

Užíval jsem si to krátké mezidobí, kdy autoři dostali podobně jako v šedesátých letech jedinečnou tvůrčí svobodu. Mohl jsem tvořit téměř cokoli. Byl jsem ještě plný elánu. Takže pro mě nebyl problém sednout za stůl a za víkend napsat sedm, osm stran, další týden text zdramatizovat a natočit. 

„Jsme prostě sehraní“

Když dramaturg Všelicha v roce 1996 z rozhlasu odešel do soukromého Rádia Limonádový Joe, následovala ho tam většina tvůrců, zůstal jste v ČRo jediný? 

Zůstal jsem spolu s Lenkou Vychodilovou. Téhle fázi bych už ale neříkal Rádio Mama. Pracoval jsem zhruba dva roky v Redakci zábavy pod novým šéfem Janem Němečkem. Dělal jsem pořady do pátečního večerního pásma, které zůstalo od 22:00 do půlnoci. Vím, že jsem tam točil třeba desetidílnou sérii her Zkouška ohněm. Zabývala se problémy psychoanalytika, které měl se svojí sekretářkou Martinou. Dále třeba hru Chata v lese o životě mistrů umění nebo hru Rekvizitář, kde se zbytňují úvahy herečky v její neúspěšné inscenaci. 

 

Svatyně slov - ukázka r. hry Radomila Uhlíře (účinkují: E. Kočičková, J. Macháček, R. Uhlíř; hudba: Kvartet dr. Konopného – L. Gajda, R. Uhlíř, Vr. Kydlíček, Zd. Hmyzák) - premiéra 1996 (zdroj - autor)

Vložit na svůj web

Jiná vaše hra ze stejného období se jmenuje Svatyně slov. Ve sklepě se setkávají dělníci a aristokrati a mistři umění. Vy, jako stárnoucí mistr Vrhomil Vrhek, vyprávíte různé mysteriózní historky. Hra působí jako satira nabubřelosti „vysokého umění“ i jako sebeironie. Je vám takový přístup blízký?  

Ano. Je. Dělníci, aristokrati a mistři umění jsou má oblíbená témata. Myslím, že by se umělec neměl brát moc vážně. 

Když vás z ČRo vyhodili a přešel jste do soukromého Rádia Limonádový Joe, jak se vám tam tvořilo?  

V Limonádovým Joeovi to bylo taky nádherný. Mohl jsem si libovolně určit, s kým budu moderovat, jestli třeba s Hanákem, Kočičkovou, Macháčkem, Kužílkem nebo s Vychodilovou. Přišel jsem k vitríně a prostě si zapsal pět až šest moderování za měsíc. Ale problém byl, že jsem nemohl ovlivňovat hudbu. Některých skladeb jsem měl časem plné zuby, pouštěla se tam šedesátá a sedmdesátá léta, a proto se mi více líbilo v Českém rozhlase. 

Radomil Uhlíř v představení pantomimy Vázy nabité chvojím - Foto: Miroslav Vránek

Radomil Uhlíř v představení pantomimy Vázy nabité chvojím - foto Miroslav Vránek 

Co jste v Joeovi konkrétně dělal?  

Kromě té ranní moderace od sedmi do desíti jsem pak asi dva roky dělal úterní večer Muži s drapérií. Sebral jsem muzikanty, filozofy, literáty a vedl jsem s nimi interview. Host přinesl oblíbenou muziku, dali jsme si jen základní téma a pak jsme ho rozvíjeli. Vzpomínám třeba na filozofa Václava Bělohradského, slavného muzikanta a profesora Jana Štolbu, který rozebírá literaturu se studenty v Sydney nebo třeba na básníka Domenica Antonacci. Tento univerzitní profesor historie a italštiny v pořadu recitoval italsky do mé a Coltraneho hudby. Popravdě Antonacci mě někdy budí ze sna. Když zahynul, jeho otec vložil nosič s pořadem do rodinné hrobky Antonacciů v Bari. 

Hm, konečně dobré místo…  

(smích) 

Proč jste vlastně z Joea odešel? 

Asi půl roku mi nedávali honoráře, a dodneška mi kdosi relativně velké peníze dluží. Ale chodil jsem tam rád. Když se dneska sejdu třeba s Ester Kočičkovou nebo Lenkou Vychodilovou na hudebním festivalu v Trutnově, kde moderujeme, tak si uvědomuju, jak je to kouzelný, když si ty hovadiny po letech opakujeme. (smích) 

 

Čekání – ukázka r. hry Radomila Uhlíře (parafráze Čekání na Godota), účinkují: L. Vychodilová, J. Macháček, R. Uhlíř (také hudba) - premiéra 1997 (zdroj - autor)

Vložit na svůj web

Když se ohlédnete za svojí prací v zábavných rádiích, co vám to dalo? 

Po odchodu z Limonádového Joea jsem už v žádném jiném rádiu nepůsobil. Ale navedlo mě to k celoživotní improvizaci. 

K jaké?  

Léta jsem vystupoval v One man show a posledních patnáct let se věnuji důkladně totálním hudebním improvizacím. Dnes by se vlastně řeklo volnému hraní. Hrávám s hudebníky, se kterými jsem se podílel na hudbě k hrám pro Český rozhlas s Kvartetem doktora Konopného. Vystupuji také v duu s Joe Karafiátem a v triu s Mikolášem Chadimou a Janem Jiruchou. Kouzlo naší improvizace je v tom, že jsme prostě sehraní. 

Antonín Novotný a Radomil Uhlíř v představení pantomimy Vázy nabité chvojím - Foto: Miroslav Vránek

Antonín Novotný a Radomil Uhlíř v představení pantomimy Vázy nabité chvojím - foto Miroslav Vránek 

Mámivé Rádio Mama se vrací - Foto: Aleš Vavřík, Eva Dvořáková

Autor:  Michal Ježek

Nové články v rubrice

O archivu

Tento web vám nabízí to nejzajímavější, co má Český rozhlas ve svém archivu.


Jelikož se historie rozhlasu nejednou významně protnula s událostmi osudovými pro celou zemi, snažíme se z bohatého fondu ukázat co nejvíce.

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace