"Lidé vás pustí v rozhlase blíž," vyzdvihuje filmař

Daniel u Kaspického moře, natáčení v Azerbajdžánu... - Foto: Daniel Kupšovský

Daniel u Kaspického moře, natáčení v Azerbajdžánu...Foto: Daniel Kupšovský

Daniel Kupšovský natočil řadu televizních dokumentů, na kterých se podílel i režijně a autorsky. Vytvářel také marketingová videa ve Velké Británii, kde napůl žije. Když sledoval tamní kampaň k Brexitu, byla pro něho natolik šokující, že proměnila koncepci jeho prvního rozhlasového dokumentu. „Jako když se cyklista učí jezdit na monocyklu,“ líčí svoji zkušenost s rozhlasem.

Chtěl jste být zvukař, máme za sebou přednášky o zvukové technologii, ale co jste nakonec na FAMU vystudoval? 

Vystudoval jsem střih, obor Střihová skladba. Pak jsem si ale uvědomil, že nechci strávit život zavřený ve střižně. Chtěl jsem být kreativnější, takže jsem vystudoval ještě Experimentální a alternativní tvorbu. 

Vyjadřujete se primárně obrazem, televizními dokumenty. Co vás ale motivovalo k dokumentu Brexit: imigranti z Česka, který vysílal ČRo Dvojka?  

Motivoval mě k tomu dramaturg Daniel Moravec. Jeho nápad mě oslovil, protože mě vždycky lákala zvuková dramaturgie. Proto jsem ostatně chtěl být zvukař. Nezajímalo mě tolik nahrávání a míchání zvuku, ale spíš jeho vrstvení. Fascinovalo mě, co všechno se dát zvukem vytvořit za atmosféru, která mi v televizním dokumentu mnohdy chybí. Chtěl jsem si vyzkoušet, co jsem předpokládal, totiž že vrstvení zvuku může být přidanou hodnotou audiodokumentu. Při natáčení jsem zjistil, že rozhlasová práce se od filmařiny zásadně liší, na druhou stranu ale stále funguje záběr.  

 

"Je těžší držet balanc," popisuje čerstvou zkušenost s audiodokumentem filmař Kupšovský, ptá se M. Ježek (Archiv ČRo)

Vložit na svůj web

Ke specifikům rozhlasové práce se dostaneme. Teď mě ale zajímá váš první rozhlasový dokument. Co vás zajímalo na českých imigrantech v Británii, když jste původně nechtěl točit o Brexitu? 

Chtěl jsem odkrýt životní příběhy lidí, vybrat si zástupce tří vrstev obyvatel. Jednak někoho, kdo je z nižší sociální vrstvy, bere minimální mzdu nebo přídavky. Samozřejmě, britský sociální systém je velmi štědrý a jezdí se za ním nejen ze skloňované východní Evropy, ale z celého světa. Jenže v Británii přeci nežijí jen Češi, kteří jsou na něm závislí. 

Jeden z aktérů dokumentu Brexit: imigranti z Česka, zubař Martin Hejčl, mezi policisty zubař v Brightonu - Foto: Daniel Kupšovský

Jeden z aktérů dokumentu Brexit: imigranti z Česka, zubař Martin Hejčl, mezi policisty v Brightonu (foto D. Kupšovský) 

Nakonec ale v dokumentu nesledujete nikoho, komu by se vedlo špatně.  

To víte, není jednoduché najít člověka, který veřejně promluví o tom, že nepracuje a jenom pobírá podporu. Jeden mi odmítl a dalšího jsem už nenašel včas. Tak jsem se rozhodl pro tři jedince z vyšší platové skupiny. Říkal jsem si, že může vzniknout zajímavý obraz Čechů – v Británii žije okolo stovky tisíc emigrantů z ČR – kteří se mnohdy uchytí jako profesionálové a vedou slušný život.  

Dokumentujete život Šárky, která se stará o kybernetickou bezpečnost britských drah a dvou Martinů, ať už studenta matematiky nebo zubaře.  

Chtěl jsem hlavně ukázat, jak žijí, jak pracují, jak se dokážou bavit s lidmi v jazyce, který jim není vlastní. Prostě odkrýt životní příběhy.  

 

"Rozhlas je obrazotvorné médium," říká D. Kupšovský, ptá se M. Ježek (Archiv ČRo)

Vložit na svůj web

Otázku vystoupení země z Evropské unie s nimi ale řešíte až v závěru. 

Přesně tak. Když jsem zjistil, že budu muset některé záběry přetočit, uvědomil jsem si, že 23. června se má konat celonárodní referendum o Brexitu. Potom jsem jezdil natáčet do Manchesteru, Cambridge a Brightonu, kde jednotliví respondenti žijí a šokovala mě vyhrocená kampaň, ať už tábora zastánců nebo odpůrců členství v EU. Samotný výsledek mě taky šokoval, ale nešlo přehlédnout, že kampaň rozpoutala nenávist a rozdělila společnost. Jedna část populace se cítí ukřivděna tím, že druhá strana vyhrála pomocí populistických slibů a lží. Díky štvavé kampani proti přistěhovalcům také výrazně vzrostly zločiny z nenávisti. Takže, během jedné noci se referendum odehraje, a ve druhé části dokumentu se bavíme právě o jeho dopadech.  

Koláž brexit - Foto: Fotobanka Pixabay

Není vám nakonec z hlediska dramaturgie líto, že ani jeden z aktérů nenaplňuje škatulku „příživníci na štědrém sociálním systému“? 

Nemůžu říct, že mě to mrzí. Moji respondenti jsou vesměs optimističtí. Nesdílí hysterické zprávy některých českých médií, že evropští občané ztratí přístup na ostrovy, nebo že se imigranti budou muset vystěhovat. Nicméně si uvědomují, že některá opatření Brexitu mohou dopadnout i na ně. Reprezentují skutečnost, že je Británie míň škarohlídská. Tam máte pořád pocit, že všechno dopadne dobře. Na rozdíl od Česka.  

Imigranti jsou menšinou, obdobně jako soběstačné komunity, kterými se zabýváte nebo třeba lidé nakažení virem HIV, o kterých jste točil dva díly televizního magazínu Queer – Biohazard po česku a Zdraví nemocní. Bude to přitažené za vlasy, když řeknu, že jste pro rozhlas dokumentoval své tradiční téma? 

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale asi jo, to téma menšin mě provází dlouhodobě. Moje matka je Polka, takže je také menšinou žijící v Česku. I já jsem součástí několika dalších menšin… Ale nezabývám se tím programově, spíš mi to téma přirozeně vyplynulo ze života. 

 

D. Kupšovský vysvětluje atraktivitu audiodokumentu pro filmaře (Archiv ČRo)

Vložit na svůj web

Brexit ještě nenastal, bude se několik let připravovat. Neuvažujete o pokračování svého audiodokumentu?  

Když jsem hledal, jak se dostat k lidem, kteří v Británii pobírají dávky, pročítal jsem různé komentáře na Facebooku, který to umožňuje asi nejvíc. Pomocí diskuzních fór jsem se dostával k profilům romských Čechů. A víte, co mě překvapilo? Vedle sociálně slabších rodin totiž na ostrovech často žijí i ty dobře situované. Tady se nabízí trochu jiné téma, které zkusím zpracovat jindy. 

„Autor má nad rozhlasovým dílem plnou kontrolu“

Byla to dřina, připravit audiodokument?  

Připravit rozhlasový dokument je jednoduší než točit televizní. Nemusím organizovat štáb, takže mi odpadá spousta obvolávání, jestli mi lidé můžou udělat tu kterou práci a za kolik. Potřebuji vlastně jen zvukový rekordér, vezmu ho do kapsy a můžu vyjet. Ale dřina to byla v tom smyslu, že jsem musel metodou pokus omyl zjistit, v jaké úrovni zvuku nahrávat. Mnohdy se mi to nepodařilo napoprvé, takže jsem různé rozhovory i sbírané zvuky (ze kterých jsem tvořil atmosféry) nahrával znova.  

Přirovnáváte svůj první autorský zážitek s rozhlasem k cyklistovi, který se učí na monocyklu. Znamená to, že rozhlasový dokument je pro vás stále ještě exotický? 

Není exotický, rozhlas mám rád, dlouhodobě ho poslouchám. Ale byla to výzva. Ten příměr jsem použil proto, že u filmu máte zvuku i obraz, zatímco u rozhlasu pouze audio. Zkuste si někam vyrazit na monocyklu, na jediném kole bude složitější držet balanc. 

Televizní i rozhlasový dokumentarista Daniel Kupšovský, autoportrét v zrcadle - Foto: Daniel Kupšovský

Když jsem začal stříhat Brexit, zjistil jsem, že to dělám pofilmařsku, že jen skládám informace za sebe, až mi z toho nakonec leze nuda. Takže jsem začal dokreslovat atmosféru, sbíral jsem ji všude, kudy jsem chodil. Záběry ulice, lidí, moře, ptáků… Z detailů jsem skládal meziobrázek a předěly, nebo jsem zvuky používal jako podklad pro rozhovory, které jsou většinou natočeny v tiché místnosti.  

Paradoxně vám přijde složitější stříhat rozhlasový dokument. „Může a musí se vystříhávat více nesrovnalostí, jako jsou přeřeky, mlaskání, pauzy, někdy slovní parazity a vycpávkové výrazy,“ vysvětlujete, proč autor potřebuje věnovat rozhlasovému zvuku větší péči.  

Kdybych nevystřihl všechna parazitní slova, tak sice budete mít ucelený obrázek o tom, jak člověk mluví, ale nezískáte dobrý dojem z toho, co chce říct. Kolikrát si respondent svoji výpověď nemůže připravit, takže logicky, jak přemýšlí, používá parazitní slova, aby si moment přemýšlení prodloužil. Jenže kdyby vám výpověď zaslal napsanou, napíše ji bez vycpávek. A já si myslím, že je fér lidem pomoci tím, že jim řeč učešu. Zůstane člověk se svými emocemi, ale zároveň zrychlím vyprávění.  

Daniel Jan Kupšovský
Během studií na FAMU (1999-2006) pracoval např. jako asistent střihu v České televizi, jako skript (Script supervisor/Continuity) zahraničních reklam a filmů u barrandovských servisních produkcí i jako story editor reality show Big Brother na Nově. Po absolvování FAMU trikovým filmem Cherche la Faim se začal věnovat režii. V letech 2007-2013 režíroval v ČT epizody dokumentárních a publicistických cyklů Kosmopolis, "Q", Sabotáž, Na cestě a Naše Tradice. Některé dokumenty realizoval také jako autor scénáře, kameraman a střihač. V roce 2013 se přestěhoval do Velké Británie, kde pracoval jako producent krátkých filmů pro České Centrum v Londýně a jako střihač propagačních a informačních internetových videí pro společnost Google / YouTube. Momentálně žije v Brightonu a spolupracuje s britskými produkčními společnostmi i s ČT a ČRo.

Teď už to začíná vypadat, že rozhlasový dokument je jednoduší jak v čem. Dá se to vlastně srovnávat, různé žánry?  

Dají se srovnávat témata dokumentu, způsob práce moc ne. Myslím, že televize je těžší, musí se dělat společně, týmová práce teprve umožní realizovat složitější dílo. Má ale své limity − čím víc lidí a techniky, tím víc věcí se může pokazit. Takže rozhlas je pro autora lepší v tom, že mu dává veškerou svobodu. Když dostanete nápad, netrvá vám to tak dlouho, dokážete to levněji a zároveň nad ním máte plnou kontrolu od začátku do konce. Proto si myslím, že je atraktivní pro filmaře. 

Upozorňujete ještě na jedno specifikum rozhlasu: „Temporytmus záběrů se v audiodokumentu musí zpomalit, protože posluchač potřebuje víc prostoru pro svoji představivost.“ Mám to chápat tak, že intenzivněji pracuje s představami, které mu snímek vyvolává? 

Určitě. Pravděpodobně bychom našli i medicínský důkaz, že oko čte rychleji, než ucho vnímá zvuk. Já sice posluchači složím scénu z detailních zvuků, ale ta ještě nemusí splňovat, co chci sdělit. Každý si nakonec představí prostředí jiným způsobem. Zdá se mi fér vytvářet více pauz, atmosfér, aby dotyčný získal bližší, vnitřní obraz. Myslím, že rozhlas je obrazotvorné médium. Nemůžete říct, že vytvoříte rozhlasovým dokumentem obraz, ale samozřejmě, vnímavý posluchač obraz získá. Svůj vlastní. 

D. Kupšovský na Twin Peaks v San Franciscu - Foto: Daniel Kupšovský

Hodně často se skloňuje, že rozhlas má rád subtilní témata. 

Určitě. Zásadní rozdíl je myslím v tom, že rozhlasový dokument je intimnější. Když přijdete k člověku s celým štábem, jste stresující návštěva, která ho sleduje v jeho soukromí. Zatímco když točíte jen na mikrofon, pustí si vás blíž. „Nefotíte“ si jeho tvář, nesleduje vás nikdo další, je to spíš povídání než návštěva. 

 

D Kupšovský uvažuje o tématech, která vyžadují sociální vnímavost, ptá se M. Ježek (Archiv ČRo)

Vložit na svůj web

Zároveň mikrofon nepřekáží v obraze, takže ho můžu dát člověku až k puse, pochytá barevnost jazyka a jiné, intenzivnější emoce, než by chytla kamera. Slyšíte, jak dotyčný dýchá… Když člověk mluví do rádia, víc se na svůj hlas orientuje, protože si uvědomuje, že je jediným prostředkem reprezentace. Proto mluví trochu jinak než do televize. 

Rozhlasový dokument, nejen český, často vypráví o smrti, umírání, nemocech, stárnutí, hlubokých vnitřních krizích... Skoro to vypadá, že žánr miluje témata, která vyžadují sociální vnímavost.  

Když chcete zjistit, co člověk prožívá, nezjistíte to tím, že si ho v podstatě vyfotíte kamerou. Dozvíte se to často jen proto, že posloucháte jeho hlas – hlas a tok řeči nám o emocích a prožitku řeknou mnohdy víc, než obraz. I kdyby byl zblízka.  

„Chemsex obrazem i zvukem“

Když už teď máte zkušenost rozhlasového dokumentaristy, natočil byste některé své televizní snímky čistě zvukem?  

Rád bych natočil rozhlasovým dokumentem Chemsex. Vlastně jenom proto, aby se téma trochu víc zviditelnilo. Hodně lidí si totiž neuvědomuje, že způsob trávení volného času a zároveň způsob, jakým se dostávají k sexu, může vést k závislostem, které mají katastrofální dopady. Když jedinec experimentuje s kombinací sexu a psychotropních látek, může to vést k tomu, že pak není schopný intimního života. Zpočátku si chce jen ozvláštnit sexuální život, ve výsledku propadne závislosti. 

Dokumentarista Daniel Kupšovský - Foto: Daniel Kupšovský

V televizním Chemsexu mě zaujala práce s grafikou a animací. Jako byste se chtěl dostat do hlavy člověka, který právě požil psychotropní látku. Když chcete zrcadlit, co asi prožívá, je obraz se zvukem vhodnější než čistý zvuk?  

Nedokážu odpovědět, musel bych přesně vědět, jak drogy fungují na sluchový vjem… Rozhodně ale i v rozhlase narazím na úskalí. Ani zvukem nemůžu „ukázat“ celou sexpárty. No, asi by to ani nikoho nezajímalo. (smích) Ale nějak to přiblížit musím, a v tuhle chvíli ještě nemám jasno jak. Pravděpodobně tentokrát zvukovými efekty a hudbou, která bude nositelkou emocí.  

Zatím jsem se domluvil s jedním respondentem, který by se televize nejspíš bál. Z rozhlasu ale strach nemá, protože ho lidé tak snadno nepoznají. Takže z tohodle pohledu je rádio vhodnější.  

Říkal jste, že chcete zviditelnit téma. Rozhlas je ale oproti televizi spíš na okraji. Není to pro filmaře trochu demotivující? 

Myslím, že filmař netočí kvůli velké sledovanosti, ale proto, že chce zasáhnout publikum, které je jeho. To znamená, které mu rozumí. Samozřejmě ale budu rád, když moji práci někdo uslyší. Skvělé je, že rozhlasové dokumenty visí na webu, takže se sdílí i v sociálních sítích.  

Žánr, který kvete - Foto: Nová média, Scott Schiller, Andy Stafiniak

Autor:  Michal Ježek

Nové články v rubrice

O archivu

Tento web vám nabízí to nejzajímavější, co má Český rozhlas ve svém archivu.


Jelikož se historie rozhlasu nejednou významně protnula s událostmi osudovými pro celou zemi, snažíme se z bohatého fondu ukázat co nejvíce.

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas