"Nazval jsem ji drze investigativní"

Ivan Studený - Foto: Khalil Baalbaki

Ivan StudenýFoto: Khalil Baalbaki

Než se stal reportérem a dokumentaristou ČRo, projezdil krajinu na koni, míchal zedníkům maltu a vychovával v dětském domově. Když přišel z Českých Budějovic do Prahy, spolupracoval na Příbězích Radiožurnálu. Teď se stal dramaturgem ČRo Plus, aby rozjel dokumenty tam. V rozhovoru líčí, co můžeme od programové řady čekat.

Pozoruješ na sobě, Ivane, že ti rozmanité zkušenosti pomáhají v profesi rozhlasového dokumentaristy?  

Já nevím, jestli je všechny dokážu vztáhnout k rozhlasovému dokumentu, ale možná jo. Stihl jsem poznat život z různých úhlů, i když jsem u žádné práce nevydržel dlouho. Ne že bych byl nepoučitelný fluktuant, ale život se tak prostě vyvíjel, když třeba přišla rodina, děti, snažil jsem se dostát novým závazkům. Každý ten životní úhel mi možná dal něco, co se teď snažím zúročit jako pozorovatel v dokumentu. Vidět věci z pohledu, který není běžný, to je pro moji profesi užitečná vlastnost. 

Jenže ty nebýváš jen pozorovatel. Dokument Podej ruku si natáčel jako svůj osobní příběh s klukem, kterého si vychovával v děcáku, po čase si ho potkal na ulici a dokument zachycuje, jak mu pomáháš v návratu do života.  

V tomhle svém prvním dokumentu jsem si ale nebyl jistý, jestli je to správně, jestli jako dokumentarista smím vstoupit do příběhu naplno, se svou vlastní osobností. Byl jsem plný pochyb, jestli to není cesta… jinam! Tenhle pocit mi zůstal – u všech dalších dokumentů si znova a znova kladu stejnou otázku. Dělám to takhle dobře? Jenže já se prostě v dokumentu neumím oprostit od sebe sama. Ať posuzují jiní.  

Moderátor Ivan Studený - Foto: Jiří Čondl

Reportér Ivan Studený na Mezinárodním foklorním festivalu (foto Jiří Čondl) 

Mně se zdálo, že se dík osobnímu příběhu nemusíš stylizovat. Dokument působí přirozeně.  

Když už se člověk stane postavou příběhu, nevyhne se stylizaci. Každý to do určité míry děláme, ale měli bychom se snažit, abychom alespoň v té stylizaci byli upřímní. Být upřímný sám k sobě a být postavou, která se ukazuje i se svými chybami, se svojí nejistotou… Myslím, že když už dokumentarista vstupuje do děje, neměl by se brát moc vážně. Neměl by vystupovat jako mentor. 

Vyžaduješ to i od dokumentaristů, se kterými pracuješ jako čerstvý dramaturg na Plusu? 

Zdůraznil bych, Michale, že teprve budu pracovat! Já se samozřejmě s mnoha kolegy-dokumentaristy znám, a doufám, že když se teď naše vztahy trochu promění, nebude to ke zlému. Ptáš se, jestli vyžaduju ten velice osobní přístup, kterému se říká ego documentary, kdy je autor do příběhu vtažen? Přiznám se, mám ho rád. Ale netrvám na něm. Své vlastní dokumenty tak netočím vždy. Naopak si vážím autora, který dokáže sebe sama ze svého pořadu vystříhat. Záleží, co vyžaduje příběh. Nebudu autorům říkat, jak musí točit. I když nějaké požadavky mám, souvisí s konceptem, jak chceme dokument na Plusu vést a kam ho chceme směřovat. 

Kam?  

Ivan Studený mezi vítězi soutěže zpravodajských a publicistických pořadů Jarní Report 2016 (1. místo Mária Pfeiferová, v popředí třetí Tomáš Jelen) - foto ČRo

Ivan Studený mezi vítězi soutěže zpravodajských a publicistických pořadů Jarní Report 2016 (1. místo Mária Pfeiferová, v popředí třetí Tomáš Jelen) - foto ČRo

Příští rok plánujeme deset premiér. Chceme naši řadu samozřejmě odlišit od cyklu Dobrá vůle i ostatních dokumentů na Dvojce a Vltavě. Dramaturgie Plusu je ještě v plenkách, koncepci teprve definuji a trochu drze jsem ji pracovně nazval investigativní dokument. Chci motivovat autory, aby přistupovali k příběhům nejen jako pozorovatelé, ale i jako novináři. Aby se nebáli dokumentovat svůj vlastní příběh, ten proces, kterým téma objevují. Hodně autorů už tak ostatně pracuje. Všechno je před námi, máme prostor hledat cesty. 

Když říkáš investigativní, jak si vlastně pojem definuješ? Máme čekat angažovanou žurnalistiku ve smyslu rozkrývání kauz? 

Ivan Studený obdivuje modely kamen - Foto: Vít Pešek

Ivan Studený obdivuje modely kamenFoto: Vít Pešek

Pojem investigace vnímám širším způsobem. Nebráním se ekonomickým a politickým kauzám, s některými autory už přemýšlíme, které otevřít. Vnímám to tak, že existují společenské fenomény, které často nahlížíme skrz filtr mnoha předsudků, a já chci, aby se jimi autor probral, zbořil třeba nějaké mýty, něco si prožil a objevil svůj náhled. Tomu říkám investigace. Nečekám, že na první dobrou uděláme průlom. 

„Uspokojit obyvatelku Jurty a lobbistku najednou“

Máte už konkrétní témata?  

Máme. Ještě než jsem do Tvůrčí skupiny Dokument přišel před dvěma lety, některá témata domluvil kolega Honza Sedmidubský, se kterým teď na nové řadě spolupracuji. Myslím, že celý koncept budeme ladit ještě v průběhu příštího roku, aby působil uceleně. Ale mám-li něco prozradit…, chystáme pořad o biobavlně, hazardu, podvodných léčebných metodách, ale třeba taky o vztahu k menšinám. 

A máš už představu, jak se bude Plus lišit od dokumentů jiných stanic?  

Pokud se podívám na dokument Dvojky, má velmi široký záběr, takže si nedělám iluze, že se někdy nebudeme překrývat. Můžeme se ale třeba vymezit vůči tomu typu dokumentu, jehož centrem je výrazná osobnost. Samozřejmě, dokument dělá dokumentem lidský příběh, ale my můžeme z toho, čím člověk prochází, vyjít, a sledovat aktuální společenský kontext. Na Plusu bych rád soustředil právě autory, kteří jdou do témat trochu obecněji. Při stopáži 25 minut je to těžký úkol, ale zvládnutelný. 

Když poslouchám tvoje dokumenty, zdá se mi, že tě fascinují příběhy lidí, kteří se nacházejí v krizi, často v těžké krizi. V Příbězích Radiožurnálu třeba sleduješ Lucii Bittalovou, která se dozvěděla o svém nádoru v neléčitelné fázi. Lékař Ondřej Horváth zase pomáhá Libérii, kde ebola kosí i řadu dětí.  

Lucie Bittalová z Příběhů Radiožurnálu během své osvětové kampaně Měsíc raka (prevence proti rakovině) - Foto:  Měsíc raka

Lucie Bittalová z Příběhů Radiožurnálu během své osvětové kampaně Měsíc raka (prevence proti rakovině)Foto:  Měsíc raka

Krize je pro příběh a vyprávění klíčová, ale v tomhle konkrétním případě si o to řekla forma, protože Příběhy Radiožurnálu měly být dokumentární série sedmi krátkých epizod. Tím pádem jsme hledali téma, které se vyvíjí v relativně krátkém čase, týdny, měsíce až půlroku, ale zároveň takové, které přináší zvraty sledovatelné časosběrnou metodou. Proto zachycujeme lidi v krizích, protože právě tam můžeme zrychlený časosběr realizovat. 

Když Lucie vypráví z nemocničního lůžka, ostrým střihem přecházíš k ošetřující lékařce. Přechody rytmizuješ i zvukem monitoru srdečního tepu. Neříkal sis někdy, že jste použili na citlivá témata až příliš rychlý a sevřený formát?  

Jestli je plocha omezená příliš nebo akorát? Tuhle otázku se snažím nepokládat. Když jsme vymýšleli série pro Radiožurnál, respektovali jsme konkrétního posluchače. My přece víme, že na druhé straně máme člověka produktivního věku, který ráno vstane a čeká ho spousta úkolů, poslouchá nás v autě nebo od novin, a my ho chceme na čtyři minuty chytit, aby soustředil svoji pozornost k závažnému tématu. Chceme se dotknout nejen jeho rozumu, ale i třeba jeho srdce… To je náročný úkol! Předpokládá, že se životnímu rytmu posluchačů přizpůsobíme. Proto mi forma nepřipadá uspěchaná. Jasně, že bychom tak neoslovovali posluchače Vltavy, kteří se těší na své hry, vážnou hudbu a četbu. Ale to je právě úžasné na Českém rozhlase, že má svoje dobře vyprofilované stanice, kterými stále reaguje na poptávku. A já doufám, že naše nová řada dokumentů osloví právě ty posluchače, kteří chtějí analytickou publicistiku. Třeba je to velký úkol na mnoho let. Ale je to náš úkol.  

Fotomontáž k Příběhům Radiožurnálu - příprava hokejistů na MS - Foto: Ivan Studený

Fotomontáž k Příběhům Radiožurnálu - příprava hokejistů na MS (vytvořil I. Studený) 

„Burcujeme v posluchači jeho vlastní potřebu přemýšlet“

S jakým posluchačem můžeš na Plusu počítat?  

Mám před očima jednu svoji známou, která ho poslouchá, je to osoba velice zajímavá… Bydlí v jurtě, žije tam šetrně s minimem energie, chová krávy − od kterých piju čerstvé mléko, no a tahle známá zároveň pracuje jako lobbistka pro prodejce pesticidů. Napůl žije přírodně, napůl na cestách a jednáních v Bruselu. To je pro mě příklad… 

Hodně rozmanitého člověka… 

…který si rád uchovávám v hlavě. Nechci zapomínat, že i tohle je posluchač našich pořadů. Má svůj životní styl, nepotřebuje vychovávat, ale chce podněty, aby mohl o věcech lépe přemýšlet. Pokud uspokojíme obyvatelku jurty a lobbistku najednou, tak já budu spokojený. 

IVAN STUDENÝ
- od roku 2009 pracoval jako redaktor a moderátor v ČRo České Budějovice
- v roce 2015 přešel do pražské Tvůrčí skupiny Publicistika, aby spolupracoval na dokumentárním cyklu Příběhy Radiožurnálu
- v současnosti slovesný dramaturg TS Dokument
- vybraná ocenění: dokument Podej ruku získal 1. místo v soutěžní kategorii REPORTU 2011 + Cenu generálního ředitele ČRo a Cenu Z. Boučky za originalitu, a zároveň byl nominován na Prix Europa 2012; dokument Máma v kalhotách byl nominován mezi deset nejlepších dokumentů na Prix Europa 2014

Vraťme se ještě k dokumentárnímu cyklu Příběhy Radiožurnálu. V jedné z epizod přípravy českých hokejistů na mistrovství světa si povídáš s překupníkem lístků na černém trhu. Nebyl si z té konfrontace nervózní?  

Byl jsem nervózní. Já jsem často nervózní. A nejen v konfrontaci s lidmi, kteří jsou eticky nějak pokleslí. Člověk má strach i při vedení běžného rozhovoru, aby obstál jako dokumentarista, protože musí proniknout k člověku blíž. Dobrý dokumentarista se podle mě snaží dozvědět i to, co dotyčný vlastně nechtěl říct. A to je těžký úkol, ze kterého je třeba být nervózní! 

Co ses dozvěděl o tom překupníku?  

Že to je takový kluk, jakoby uličník, který vlastně nemá pocit, že by dělal něco špatného. Dyť jenom prodává lístky, a kdyby to neudělal on, tak si kapsu namastí někdo jiný… Takový rozčepýřený uličník. (úsměv) 

Ivan Studený - Foto: Khalil Baalbaki

Reportér, moderátor a dokumentarista Ivan Studený (foto Khalil Baalbaki) 

Díl získal druhé místo v soutěži Jarní report. Rozhlasová kritička Andrea Hanáčková ocenila tvojí dynamickou práci se zvukem, která se netříští s reportérským úsilím prozkoumat, jak vlastně překupník jedná, jak to funguje v jeho branži a co je (ne)etické. Je tvojí ambicí odkrýt vždy více rovin tématu? 

Je to podle mě úkolem rozhlasového dokumentaristy, aby představil jakýkoli fenomén v co nejširším spektru a možnostech náhledu. Dokumentarista si chce vždycky hrát s pozorností posluchačů – ve chvíli, kdy jim někoho představí jako hrdinu, chce ho najednou dehonestovat, aby se posluchači vůči postavě emocionálně vymezovali. Právě tím, že dáváme podněty, které jsou i konfliktní i protichůdné, burcujeme v posluchači jeho vlastní potřebu přemýšlet. My mu nechceme dávat schémata. Chceme do něj ťukat. Jsme jako boxeři a náš posluchač je boxovací pytel, my mu dáme pravej hák, levej hák, na solar a teď ty si s tím poraď, sám si téma v sobě uchop.  

Jsou etické otázky vlastním rysem investigativní dokumentaristiky?  

To je zvláštní… Já sám k tomu přistupuji asi tak, že etika je nějak daná, asi nemám potřebu ji obhajovat nebo rozkolísávat. Ale je to zajímavý nápad, možná bych o tom měl začít uvažovat, že i ta vlastní etická pravidla, co se smí a co se nesmí, by možná stálo za to prověřit.  

„Želízko do ohně “

Natočil si Mámu v kalhotách. Maty je muž v ženském těle, který prochází přeměnou pohlaví až po řadě konfliktů s manželem. Tenhle dokument výrazně naráží na naše lidské představy o tom, co je přípustné, normální, správné a etické…  

Dokumentarista Ivan Studený byl dvakrát nominovaný na prestižní mezinárodní soutěž Prix Europa - Foto: pořadatelé Prix Europa

Dokumentarista Ivan Studený byl dvakrát nominovaný na prestižní mezinárodní soutěž Prix EuropaFoto: pořadatelé Prix Europa

Když jsem ho točil, přemýšlel jsem hlavně o genderu. Co je to vlastně mateřství? Jak souvisí s našimi genderovými kategoriemi (žena, muž) a jejich vnější prezentací. To mě vzrušovalo, ten konflikt, střet mezi genderem a mateřstvím. Protože ta paní, ze které se stával transmuž, je zároveň matkou čtyř dětí. Měl jsem pocit, že jsem objevil, že býti matkou není tolik závislé na tom, jestli mám sukni nebo kalhoty. Ale to byl můj dojem. Od posluchačů vím, že někteří byli pohoršeni a měli třeba i dost palčivé pocity, které je vnitřně rozrušovaly. Ale nemyslím, že by šlo tolik o etiku. Neetické je prodávat lístky na černém trhu, ale tohle je spíš otázka společenské diskuze o genderu, sexualitě a rodičovství. 

Každopádně tvůj dokument Máma v kalhotách se v roce 2012 umístil v desítce nejlepších dokumentů na mezinárodní soutěži Prix Europa. Jaké byly reakce ze špičkového profesionálního prostředí? 

Stejně různorodé, jako z toho laického. I odborníci, kteří sledují, jak se rozhlasový dokument vyvíjí v evropském kontextu, jsou pořád jen lidští posluchači. Shodnou se, je-li zvuk dobře natočen, jestli má dobré tempo, rytmus, ale ve vlastním hodnocení příběhu se i oni nechají pohltit příběhem. Potom reagují i na subjektivní pocit, jak se jich téma dotýká. Na berlínském plénu byl dokument přijat velice dobře. Ale vzbudil také velké emoce. Pokud si pamatuji, kritické hlasy mu vyčítaly, že se málo dotýká tématu změny pohlaví z lékařského pohledu. 

Letos byl na prestižní Prix Europa nominován dokument Velký plán. Daniel Moravec, vedoucí TS Dokument, považuje dílo Brit Jensen za černého koně, protože předpokládá, že letos bude soupeřit řada dokumentů s velkým, mezinárodním, uprchlickým tématem. Sdílíš to? 

Přesně rozumím, co myslí. Stává to docela často: když se objeví řada závažných a těžkých témat, války, uprchlická krize atd., lidé jsou jimi natolik přesyceni, že nakonec uspěje pořad, který má v sobě lehkost, humor. Velký plán není humorný příběh, ale je to příběh takový… jemný, o vztahu mezi ženami. Ale víš, co je zajímavé? Zabývá se vlastně fenoménem, který je naprosto aktuální ve všech západoevropských zemích. Nás tolik netrápí, že by nám padaly na hlavu domy, nepadají na nás bomby, ale osamělost, stáří, jakási citová prázdnota nebo potřeba sdílení, ta je aktuální pro nás všechny. Takže, nemyslím, že by to byl černý kůň, ale možná… želízko do ohně. 

Čtěte také: Už si ho viděl? SPECIÁL O ROZHLASOVÉM DOKUMENTU

Nové články v rubrice

O archivu

Tento web vám nabízí to nejzajímavější, co má Český rozhlas ve svém archivu.


Jelikož se historie rozhlasu nejednou významně protnula s událostmi osudovými pro celou zemi, snažíme se z bohatého fondu ukázat co nejvíce.

Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas