Západosibiřská lajka

Západosibiřská lajkaFoto: Martin Smrček

Pochází z rozsáhlého pásma lesů Západní Sibiře a Uralu a z povodí řeky Ob, kde byla chována kočovnými kmeny Chantů a Mansů. Pro všechny lajky byl charakteristický způsob lovu: samostatně a značně vzdáleny od člověka vyhledávaly zvěř, aby ji pak ohlásily hlasitým štěkotem (odtud pramení název: ruské "lajať" znamená "štěkat"). Ke stabilizaci této lajky došlo ve 40. letech 20. století.

Popis: Pes přírodního typu střední velikosti, suché konstituce. Hlava klínovitá, suchá, s dlouhým a špičatým čenichem. Uši vzpřímené, vysoko nasazené, na koncích špičaté. Oči oválné, zešikmené. Tělo s rovným, pevným hřbetem, záď široká a svalnatá, břicho mírně vtažené. Ocas zatočený do prstence, nesený nad hřbetem nebo nad bokem. Srst delší, rovná, hrubá, kratší. Na krku a na plecích hříva. Zbarvení: různé, od bílé přes šedou, pepř a sůl až po červenou a černou, případně kombinaci uvedených barev. 

Charakteristika: Živý lovecký pes s častými hlasitými projevy. Drsné prostředí Sibiře, z něhož pochází, ho formovalo k mimořádné odolnosti, skromnosti a nenáročnosti. Je to velmi samostatný pes, zvyklý poradit si v každé situaci. 

Zvláštní nároky: Vhodný pro aktivní myslivce. Potřebuje hodně pohybu a zaměstnání. Má sklon ke štěkavosti. 

Užití: Pomáhala při lovu pernaté zvěře, ale především větších zvířat, jako jsou medvědi, losi, sobi, divoká prasata či rysi. Byla používána též jako saňový a hlídací pes. 

Výskyt: V Rusku poměrně hojná, jinak chována spíše sporadicky. Několik jedinců se vyskytuje i v naší republice. 

Možná záměna: S dalšími uznanými i neuznanými lajkami, jejichž rozlišení je pro laika takřka nemožné. U nás se vyskytující karelský medvědí pes je o něco mohutnější a vždy černobílý. 

pes: 20 - 24 kg, 54 - 60 cm
fena: 18 - 22 kg, 52 - 58 cm