Zdeněk Mančal

9. 10. 1913 - 5. 8. 1975

V sobotu 5. května 1945 v šest hodin ráno pronesl Zdeněk Mančal památnou česko-německou větu „Je sechs hodin“. Tím dal impulz, aby se v Československém rozhlase nadále vysílalo jen v češtině. Německou hlasatelku Margräfovou vykázal ze studia, s kolegou Josefem Junkem odstranil německé nápisy na dveřích hlasatelen a zajistil odchod německé ochranky. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Před jedenáctou hodinou dorazilo do rozhlasové budovy 66 německých vojáků, kteří spustili první palbu. Zdeněk Mančal se zabarikádoval v hlasatelně a pokračoval v práci. Ve 12:33 se nese do éteru první volání o pomoc. „Voláme českou policii, české vojsko, české četnictvo do Českého rozhlasu, přijďte co nejdříve … jsou zde stříleni čeští lidé!“ 

Výzva byla opakována v několikaminutových intervalech a vysílána přibližně do 13:10. Pak Němci vysílání přerušili. Zdeněk Mančal společně se svými kolegy Stanislavem Kozákem a Ivanem Malíkem hlásili informace o aktuální situaci v bojující Praze i revoluční výzvy po celou dobu Pražského povstání. Zdeněk Mančal promlouval do éteru jak z budovy rozhlasu na Vinohradské třídě, tak z Husova sboru na Vinohradech, kam bylo vysílání přeloženo. 

Hlasatel Československého rozhlasu Zdeněk Mančal - Foto:  Archiv ČRo

Hlasatel Československého rozhlasu Zdeněk MančalFoto:  Archiv ČRo

Nejdříve vyznamenán za chrabrost, pak odstraněn 

Za hlasatelskou činnost a účast v bojových a obranných akcích v době Pražského povstání mu osobně poděkoval prezident Dr. Edvard Beneš. Později Mančal získal ještě medaili za chrabrost. Je smutným faktem, že tak významná osobnost je dnes téměř zcela zapomenuta. Jeho osud po únoru roku 1948 v sobě odráží smutnou historii událostí československých dějin druhé poloviny 20. století. 

Všestranná osobnost 

Zdeněk Mančal se narodil 19. října 1913 v Litomyšli, ale už v roce 1915 se rodina přestěhovala do Prahy. Zdeněk Mančal od mládí vynikal ve sportu. Byl členem Sokola, hrál aktivně a úspěšně házenou za H. C. Vinohrady. Věnoval se i ochotnickému divadlu a loutkoherectví. O letních prázdninách pravidelně pracoval jako vedoucí na dětských táborech. Po maturitě nastoupil dvouletou základní vojenskou službu. Pak si našel místo vychovatele v ozdravovně pro pracující dorost na Strnadlech u Zbraslavi. Pracoval tu v letech 1938-1940. Denně pořádal přednášky, zajišťoval volnočasové aktivity, předčítal knihy, přednášel básně, vedl společenskou výchovu a hrál divadlo. 

Spolupráce s Třemi králi 

Po okupaci Československa Zdeněk Mančal, jako bývalý důstojník československé armády, prošel v roli zpravodaje několika protifašistickými organizacemi. Od března 1939 byl napojen na známou skupinu „Tří králů“ Balabán-Mašín-Morávek. Jako člen Československé církve husitské se podílel na jejím podzemním hnutí „Družstva v prvním sledu“ a spolupracoval na šíření jejího časopisu „V Boj“. Účastnil se také odbojových úkolů „Obrany národa“ a ilegální skupiny „Bílá Hora“. 

Vysílání v provizorním studiu - redaktor Zdeněk Mančal - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Vysílání v provizorním studiu - redaktor Zdeněk MančalFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

V rozhlase za války 

Cesta Zdeňka Mančala do rozhlasu vedla právě přes sítě protiněmecké rezistence. Prostřednictvím štb. kpt. Karel Řiháka a tajemníka Čs. rozhlasu Zahradníka, kteří byli členové odboje, se přihlásil do konkurzu na rozhlasového hlasatele. Prošel jím úspěšně a 23. prosince 1940 byl přijat. Na příštích pět let se jeho denním chlebem stalo hlášení zpráv z bojových front, vojensko-politické úvahy a často i čtení komentářů sestavených nechvalně proslulými osobnostmi typu Emanuela Moravce či rozhlasového redaktora Aloise Kříže. Podle vlastních Mančalových záznamů měl za úkol:„…vydržet u mikrofonu za všech okolností, číst všechno možné, jen aby na nás nepadlo sebemenší podezření ze strany Němců.“1) 

„Nečitelné“ zprávy 

Po druhé světové válce pracoval Zdeněk Mančal pro rozhlas ještě 3 roky. Kromě svých hlasatelských povinností se také věnoval politické a osvětové činnosti. Byl zvolen předsedou závodní organizace Národně socialistické strany, po celé republice pořádal besedy a přednášky o Pražském povstání a boji o rozhlas. Nelehká vnitropolitická situace v podmínkách tzv. omezené demokracie v poválečném Československu s sebou přinesla také ostrý souboj politických stran soupeřících o moc nad tehdejším nejmocnějším sdělovacím prostředkem. Zdeněk Mančal, jako populární hlasatel a exponent Národně socialistické strany, se postupně s vedením rozhlasu dostával do konfliktu. Již 25. května 1946 mu bylo vytčeno, že nepřečetl zprávu od Krajského sekretariátu KSČ o podvrženém volebním letáku. V říjnu 1946 dostal ústní důtku, protože nehlásil ve stanovenou dobu zprávy. Stížnosti se množily. 12. prosince 1947 se v hlášení Rozhlasu pro průmysl, obchod a živnosti měl dvakrát odmlčet a vzniklou pauzu vysvětlil posluchačům slovy: „Je to špatně napsané, nemohu to přečíst.“2) Znepřátelil si dokonce i generálního ředitele Bohuslava Laštovičku, se kterým si měl údajně vyměnit 5 dopisů. Spor se týkal Mančalova pozitivního a nezkresleného hodnocení úlohy Vlasovců během Pražského povstání, což se velmi zajídalo KSČ. O roli Ruské osvobozenecké armády hovořil na svých pravidelných přednáškách „Rozhlas volá o pomoc“. 

Persona non grata 

Dnes již není bohužel možné přesně rekonstruovat všechny příčiny a okolnosti rozvázání pracovního poměru se Zdeňkem Mančalem. Jisté je, že z bývalého populárního hlasatele se přes noc stala „persona non grata“. Významnou úlohu tu sehrály osobní antipatie tehdejšího generálního ředitele Bohuslava Laštovičky, dále množící se zprávy o údajném antisovětském vystupování Zdeňka Mančala a v neposlední řadě také jeho aktivní politická činnost v rámci Národně socialistické strany. Celá anabáze vyvrcholila dopisem z 20. února 1948. Generální ředitel v něm Mančalovi oznámil: „V zájmu klidného chodu služby a bezpečnosti rozhlasové práce zprošťujeme Vás s okamžitou platností služby v Československém rozhlase na dobu přechodnou… nadále setrváte mimo rozhlasovou budovu a o návratu do služby budete zavčas vyrozuměn na svou soukromou adresu.“ 3)  

K mikrofonu se již nevrátil. Přestože proti útokům na svou osobu se snažil bránit a veškerá osočování považoval za neopodstatněná a bezdůvodná, z rádia byl nakonec stejně k 31. březnu 1948 propuštěn. Oficiální důvody pro rozvázání pracovního poměru byly následující: „Usnesení Akčního výboru o Vašem propuštění bylo odůvodněno samovolným opuštěním pracoviště v nejkritičtějších únorových dnech a dále celkovým Vaším postojem vůči lidově-demokratické republice a Československému rozhlasu, dokumentovaným Vašimi projevy v řadě veřejných schůzí Národně socialistické strany. Vaše činnost z květnové revoluce nemůže býti omluvou, naopak Vás tím spíše zavazovala k věrnosti lidově demokratické republice.“4)  

Od mikrofonu za katr a do uranových dolů 

Pak se živil nejrůznějšími dělnickými a manuálními profesemi. Rok pracoval jako kolorovač fotografií Pražského Jezulátka v podniku Václava Suka v Praze. V roce 1949 přešel do zemědělské výroby. V květnu 1949 Mančala zatkla Státní bezpečnost pro údajnou velezradu. Následoval vykonstruovaný politický proces. Na lavici obžalovaných usedl společně s „ilegální skupinou“ kolem Emanuela Čančíka a štábního kapitána Bohumila Moravce. Prokuratura navrhovala pro bývalého hlasatele doživotní trest. Roli státního žalobce sehrál nechvalně známý vojenský prokurátor Jan Vaněk, soudu předsedal soudce Jiří Štella. Zdeněk Mančal byl nakonec poslán do vězení na 3 roky, na pět let mu byla sebrána jeho občanská práva. Prošel káznicemi v Pankráci, na Borech i Jáchymovem. 

Rehabilitace? Nekoná se 

Po propuštění z vězení v roce 1952 byl zaměstnán jako dělník u různých stavebních společností. Naposledy pracoval jako skladník v podniku Pražská stavební obnova. V padesáti pěti letech odešel s podlomeným zdravím do invalidního důchodu. V uvolněných poměrech 60. let se zdálo, že se blýská na lepší časy. K231 i Český svaz protifašistických bojovníků Zdeňka Mančala začínají zvát na společenská setkání. Při příležitosti 20. výročí osvobození Československa mu dokonce orgány ONV na Praze 2 navrhly udělit medaili za zásluhy o osvobození republiky. Nakonec se tak ale nestalo. Na Mančalovu významnou roli v revolučních dnech upozorňovali někteří rozhlasoví pracovníci, mezi jinými i Miloslav Disman, který v roce 1969 u rehabilitační komise žádal posouzení jeho odchodu z rádia. Komise si bývalého hlasatele skutečně pozvala a Zdeněk Mančal podrobně vylíčil své propuštění. Verdikt, který komise v čele s Dr. Ferdinandem Smrčkou následně vynesla, zněl nejen velmi kostrbatě, ale plně odhalil svoji janusovskou tvář: „Předseda komise pak vysvětlil, že členům komise je známa a pamětníky revolučního rozhlasu velmi oceňována hlasatelská činnost Zd. Mančala v květnových dnech r. 1945. Při posuzování jeho odchodu z Čs. rozhlasu je komise vázána zákonem č. 213 z roku 1948 o právoplatnosti rozhodnutí, přijatých na základě opatření akčního výboru. Pan Mančal vzal vysvětlení RK s pochopením na vědomí.“5) 

V polovině šedesátých let zažívá nové ponižující martyrium v boji s úřady a soudy ve věci očištění svého jména. V roce 1965 podává u Městského soudu v Praze žádost o úplnou rehabilitaci a zahlazení trestu z roku 1949. Dlouhodobě usiluje i o získání osvědčení protifašistického bojovníka na Ministerstvu národní obrany. Ani po několikaletých soudních odkladech a přezkumech, čestných prohlášeních svědků oněch exponovaných dob, se kladného vyřízení svých žádostí nedočkal. Byrokratická hradba zvítězila. Jeho revoluční odbojová činnost nebyla socialistickým režimem uznána a morálního zadostiučinění a celkového očištění svého jména se Zdeněk Mančal nedožil. Zemřel v zapomnění ve věku 62 let.  

Redakčně upraveno a zkráceno. Původně publikováno v časopise Svět rozhlasu - Bulletin o rozhlasové práci č. 30/2013, str. 64-67. 

Zdroje:
1) Archiv Českého rozhlasu, Písemné fondy, Pozůstalost Zd. Mančala, Přednáška „Rozhlas volá o pomoc“, karton 2.
2) Archiv Českého rozhlasu, Písemné fondy, Osobní spisy, složka Zd. Mančala, Stížnost Ministerstva informací na hlasatele Mančala, Čecha a Horákovou ve věci špatného přednesu, 26. 1. 1948, bez č. j.
3) Archiv Českého rozhlasu, Písemné fondy, Osobní spisy, složka Zd. Mančala, Kopie dopisu z 20. 2. 1948 ve věci zproštění služby Zd. Mančala, bez č.j.
4) Archiv Českého rozhlasu, Písemné fondy, Osobní spisy, složka Zd. Mančala, Opis usnesení Akčního výboru o propuštění Zd. Mančala, 12. 6. 1948, bez č.j.
5) Archiv Českého rozhlasu, Písemné fondy, Osobní spisy, složka Zd. Mančala, Vyjádření předsedy rehabilitační komise Čs. rozhlasu pro M. Dismana ve věci rehabilitace Zd. Mančala z 4. 6. 1969, bez. č.j.  

Autor:  Tomáš Bělohlávek

Nové články v rubrice

  • 17. července  2015       rubrika: Bojovníci rozhlasu

    Miloslav Šuchma

    O postranní vchod do rozhlasu, z ulice Balbínova, bojoval i otec tehdy pětiletého Miloše Šuchmy. Přestože je zachycen na záběrech filmového týdeníku, a jeho účast v bitvě o rozhlas je tak zcela průkazná, nikdy o status...

     
  • Stanislav Churain

    * 6. 9. 1901 – † 3. 10. 1986, obchodník

     
  • Břetislav Srbený

    Břetislav Srbený byl 5. května byl samostatným velitelem čety před rozhlasem. Během sobotních bojů se mimo organizování odboje pokoušel také vyjednávat s Němci, kteří byli v gymnáziu Na Smetance a německými tanky, jež...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace