Antonín Jupa
V době povstání pracoval kavárně Platejs. Pátého května se podnik zavřel už ve dvě. Antonín si dal domů do ulice Sladkovského aktovku a připojil se ke kolemjdoucím ozbrojeným mužům, kterým ukázal nejbezpečnější cestu k domu, do něhož se potřebovali dostat. V okolí se totiž střílelo. Odhalil jim také německé obyvatele v místě svého bydliště. Na bojišti pomáhal do 9. května – stavěl barikády, pomáhal nosit raněné, účastnil se barikády v Italské ulici a dělal informátora pro obyvatele domu, kde bydlel.
Když viděl na zahradě u svého domu čtyři ozbrojené muže, ihned se za nimi vydal. „,Chceme do toho roháku.‘ ,Pojďte dolem, jsou zde průchody.‘ Tázaly se: ,Jsou zde Němci?‘ Odpovídám: ,Jedna Němka sama, česká Němka a zde je třetí (…) pro ní si přišli vojáci před polednem...‘ Násilím vnikli do bytu (…) v předsíni bylo vidět kufry a připravené baťohy, které prohledali. Dále neprohledávali nic (…) Dále bylo podezřelé, že naše česká Němka roz. Kubelková nápadně chodí v skrytu telefonovat do bytu (…) násilím vniknu do bytu a telefonu se zmocním. Toto mě nedoporučovali a poradili, bych to nedělal.“
Stát se Bojovníkem rozhlasu představovalo nejen získání medaile a uznání, ale také společenské a jiné výhody. „Prosím Vás pánové, Vy, kteří o tom rozhodujete, nedělejte mně těžkosti, že přicházím tak pozdě. Nepovažoval jsem to za tak důležité, ale teď vidím jako člen N.V.N. jak důležité to bylo a je. (...) Jsem vyučený cukrář a rád bych taky zakotvil o své, bych mohl svým dětem dát větší krajíc chleba, neb z platu 620 Kč týdně nedají se velké divy dělat.“
Věk v květnu 1945: 44 let
Povolání: cukrář
Bydliště: Praha