František Stibitz - Z koncentráku na pomoc rozhlasu
František Stibitz na konci duna 1945 utekl z koncentračního tábora Bystřice a skrýval se v pražském bytě svého bratra, který byl v tu dobu ve vězení. Když byl pátého se synovcem na procházce, uslyšel z radiopřijímačů volání o pomoc a střelbu. Synovce poslal domů a vydal se k rozhlasu. Jeho bratr Vladimír Stibitz ještě pátého z pankrácké věznice utekl. Byl rozhlasovým technikem a již dva roky před povstáním plánoval možnosti vysílání při osvobozování, takže se v dalších dnech bojů oba starali především o rozhlasové vysílání.
Když se v pátek dostal k budově rozhlasu, neměl zbraň a rozhodl se tedy ještě raději do osvobozování nezapojovat. „O rozhlas již zuřil boj a nevyplácela se zbytečná zvědavost a riskování. Jeden z těch, kteří musili vidět budovu rozhlasu, nakoukl kolem rohu domu č. 14 a byl střelen do brady. Za chvíli starší muž, který přiběhl s jedním ručním granátem a přes varování jednak, že je to nebezpečné a za druhé, že na rozhlas stejně nedohodí, chtěl granát sám hodit, byl střelen do břicha.“
Ti, kdo byli uvnitř rozhlasu a neměli zbraň, museli během noci ze soboty na neděli sklepa, kde barikádovali chodbu. Nechával se v ní otvor pro ustupující. „Když byla barikáda hotova, odešli jsme do krytu a zde jsem pomáhal bratrovi při obsluze kontrolních přijímačů (…) Jednou z těžkých chvil bylo, když jsme slyšeli z vedlejší improvisované místnosti úpěnlivé prosby rusky a anglicky o pomoc Praze a zároveň nás Mělník německy ujišťoval, že v Čechách žádné povstání není, a že tu jde jen o pár „Kravaliendre Rebellen in der Rundfundsgebäude, kteří budou brzy likvidováni (…) a přitom jsem se díval na své prázdné ruce bez zbraní.“
Činnost bratra F. Stibitze Vladimíra Stibitze ve své výpovědi popisuje také Alfred Technik.
Věk v květnu 1945: 28 let
Povolání: profesor tělesné výchovy
Bydliště: Kolín