Josef Eliáš – Šťastnější z bratrů
Nepokoje, které proběhly večer 4. května na Václavském náměstí a v jeho bezprostředním okolí, podnítily v Josefu Eliášovi chuť zapojit se do boje s nepřítelem. Hned druhý den nafasoval ve Štefánikových kasárnách zbraně a s bratrem byl přiřazen do skupiny škpt. Kováře, která se vydala do Waltrovy továrny v Jinonicích zničit německý obrněný vlak. To se jim podařilo. Pak se Josef s bratrem vydal k rozhlasu.
Nebyl sám, kdo se v sobotu ráno rozhodl vyjít do kasáren pro zbraň: „Po pátečních bouřích na Václavském náměstí a přilehlých ulicích, jsem se v sobotu ráno 5. 5. 1945 potuloval kolem Štefanikových kasáren na Smíchově. Scházelo se sem stále víc obyvatel, tvořily se hloučky, až pojednou z neznámého popudu, jsme se skoro všichni rozhodli jít do kasáren. Na kasárenském dvoře jsme se zastavili a čekali, co teď. (…) Vládní vojáci chodili, jako kdyby nás tam ani nebylo, když tu kolem 10 nebo půl jedenácté hodiny vyběhl jeden z budovy a křičel: ,Pojďte si pro zbraně!‘ Běželi jsme za ním.“
„Jeli jsme do Jinonic, kde stál mezi vytrženými kolejnicemi německý obrněný vlak. Rozdělili jsme se a na povel p. škpt. zahájili palbu. Asi po hodinové přestřelce šel škpt. Kovář vyjednávat. Avšak marně. Po jeho návratu jsme zahájili opět střelbu a dostali jsme příkaz vypálit z pancéřových pěstí, kterou jsme každý obdrželi již v kasárnách a s kterou nás po cestě vládní vojáci naučili zacházet. Při vypálení pancéřových pěstí se vzňal vagon, poškozená lokomotiva a u několika vagónů se prolomily stěny.“
Po této události se část dobrovolníků, mezi nimiž byl i Josef Eliáš se svým bratrem, vydala k rozhlasu. Jeho bratr nepřežil bombardování. Josef v rozhlase zůstal i nadále, později jako člen „Roty rozhlas“ zůstal na vojně.
Ve své výpovědi líčí také bombardování rozhlasu a smrt svého bratra: „Byli jsme v této době s bratrem a ještě jedním legionářem v místnosti, kde bylo později velitelství rozhlasu. Ve vedlejší místnosti byli dopoledne dva angličtí vojáci, kteří k nám v sobotu v noci přišli. Po prvním náletu, kdy byl zasažen dům za rozhlasem, nalétávala turbinka po druhé, br. legionář křikl ,do krytu!‘ a vyběhl ven. Můj bratr za ním. Já jsem však spatřil turbinku již nad Smetankou a věděl jsem, že bych dolů již nedoběhl, proto jsem s sebou praštil pod okno.“
V tom se ozvala ohlušující rána. „Chvilková tma a tu mě blesklo hlavou, že jsme zasaženi a že bratr nemohl dolů doběhnouti. Zvedl jsem se, vyběhl z místnosti a počal jej hledat. Nemohl jsem se dostat ven, a když jsem jej tam nikde neviděl, běžel jsem k barikádě v Balbínově ulici nad Římskou, kde se bratři shromažďovali. Avšak ani tam jsem jej nespatřil a nikdo o něm nevěděl. Tu jeden bratr řekl, že v rozhlase je spousta mrtvých. Běžel jsem zpět a počal jej hledati v troskách. Našel jsem ho skoro ihned v místech, kde byly dříve schody z haly do mezipatra. Měl utrženy obě ruce a nohy a plíce roztrženy tlakem vzduchu. (…) Vím, že mě někdo od něj odváděl a přikryl ho.“
Padlý bratr Josefa Eliáše – Vladimír Eliáš – bojoval v rozhlase i se svým kamarádem Evženem Benešem, který povstání přežil.
Věk v květnu 1945: 20 let
Povolání: posluchač strojního inženýrství
Bydliště: Dobšice, okres Poděbrady