Josef Zeman - Rozhlas je tepna nás všech

5. května před polednem se Josef Zeman vracel z práce do svého bytu na tehdejší Schwerinově třídě, přímo naproti pravému křídlu rozhlasu. Před budovou viděl asi 30 esesmanů, každý s jízdním kolem, na kterém měli přivázané pancéřové pěsti. Už tušil, k čemu se schyluje: „Počítal jsem s tím, že může každým okamžikem vypuknouti česká revoluce proti našim okupantům Němcům. Viděl jsem tyto přípravy a řekl si, že tito chlapi v kropenatých kombinézách mají zvláštní úkol posílit posádku německého vojska v našem rozhlasu. Že budou bránit náš rozhlas jsem věděl, jelikož je to tepna nás všech.“ Pospíchal proto do svého bytu, kde měl v krbu ukrytou armádní pistoli a pušku. Cestou ještě od svého domácího vyzvedl vlajky. Z balkonu pak zjistil, že „kropenatí s pancéřovými pěstmi“ se přesunuli k zadnímu vchodu rozhlasu. Zároveň si povšiml, že se esesmani formují v 1. patře na balkoně pravého i levého křídla rozhlasu.

Zhruba po půl hodině spatřil české policejní auto, které prudce zabrzdilo před hlavním vchodem a asi 12 členná posádka vběhla do rozhlasu. To byl impulz i pro Zemana: „Mé prvé tři rány šly vedle, až ta čtvrtá udělala svou povinnost. Němec „s pěstí“ se zvrátil na záda.“ Opětovaná střelba ho zahnala do druhého pokoje. Odtamtud sledoval, co se děje: „K mému potěšení vidím, jak náš strážník žene před sebou německou stráž z hlavního vchodu rozhlasu se vztyčenýma pažema. A na to začala už bubnová palba jak uvnitř, tak i z oken rozhlasu. To ještě jezdily elektriky a nikdo nevěděl, co se děje.“

Místo na srnce na Němce

Popadl tedy svou pistoli, ale vzpříčila se mu v ní nábojnice. „Přišla tak na řadu moje lovecká puška, která byla docela nová a kterou jsem chtěl zasvětit po 15. květnu na srnce. Ale Němci měli přednostní právo!“ Podařilo se mu zastřelit dalšího nepřítele, ale vzápětí byl nucený ustoupit. Z okna pak zpozoroval menší nákladní auto se čtyřmi Němci naložené šicími stroji. Po krátké přestřelce byla posádka zneškodněna a ukázalo se, že šicí stroje pouze maskovaly zbraně. O ty se Češi podělili.

Málem osudné opomenutí

Z pozorování venkovní situace Zemana vytrhl výkřik „Tam je Němec!“. Několik naštěstí nepřesných ran mu připomnělo, že nevyvěsil vlajky. Když vše napravil, střelba proti němu ustala. Zároveň mu došlo, že by mohl pozvat některé z českých bojovníků z ulice k sobě do bytu, kde by měli mnohem lepší pozice. O chvilku později měl už společnost čtyř dalších Čechů. Později se společnost ještě rozrostla a to až tak, že přesahovala kapacity Zemanova bytu. Pomoc naštěstí nabídla sousedka, která dala k dispozici své pokoje.

V boji se dařilo tak dobře, že došlo na vyjednávání o německé kapitulaci, ke které pak zhruba v půl šesté skutečně došlo. Do té doby během bojů Zeman podle svých slov zastřelil pět esemanů. Situaci poté popisuje Zeman následovně: „Pak již byla před rozhlasem sháňka po Němcích v civilu a v barácích, aby ti takzvaní sklepní hrdinové mohli také ukázat, že jsou silní a nebojí se.“

V bytě zůstal spolu s novými spolubojovníky z vládního vojska ještě celou neděli a ostřelovali „ojedinělá palebná postavení nepřátel. Za této přestřelky jsem připsal na svůj vrub šestého a posledního Němce. Pak ale nadešla smutná chvíle, když do našeho rozhlasu německý letec svrhl bombu, která udělala mezi námi všemi velký zmatek, neb to vypadalo, jako že jest náš rozhlas zbořen od základu a s ním že zahynuli i jeho stateční obránci“.

Věk v květnu 1945: 35 let
Povolání: továrník
Bydliště: Praha - Vinohrady