Karel Laholík

14. květen 2018

Za války rozšiřoval štábní rotmistr Karel Laholík letáky a podporoval rodiny těch, které okupanti uvěznili nebo odvlekli do koncentračních táborů. Pomáhal i těm, které pronásledovalo gestapo, některým dopomohl i k útěku. Podle svých slov při pochůzkách neudělil ani jedinou blokovou pokutu, i když mu hrozilo obvinění ze sabotáže. V květnu 1945 se účastnil bojů o rozhlas i Pražačku.

Těsně před polednem 5. května 1945 zazněla policejní služebnou na Perštýně střelba. Když štábní rotmistr Karel Laholík vyběhl na chodbu, uviděl zastřeleného svého nadřízeného, který měl na svědomí hodně zatčených Čechů. Pak se ozvalo volání rozhlasu o pomoc a z policejní budovy vyrazily dva plné autokary dobrovolníků. V jednom z nich Karel Laholík.

Protože se po obou stranách Vinohradské střílelo, nebylo možné se dostat do budovy hlavním vchodem. Nejdřív se pokoušeli prokopat do rozhlasu z jedné ze sousedních budov, ale nakonec se rozhodli pro cestu přes střechy. Budovu rozhlasu dobývali poschodí za poschodím. Hodně policistů přitom přišlo o život.

Bitva o rozhlas

Karel Laholík se spolu s dalšími probojoval až do sklepa, kde se ukrývali zaměstnanci rozhlasu – jak Češi, tak Němci, které zajistili, a obsadili všechny vchody do podzemí. „Najednou jsme ucítili příval vody a křik. Lidé se snažili uniknout do sklepa, ale my jsme stříleli po komkoli, kdo se na schodišti objevil. Do sklepa přiletělo několik granátů a neustále byl slyšet křik,“ vzpomínal Karel Laholík.

Když najednou všechno utichlo, odvážili se vystoupit po schodech do přízemí. Tam našli dva zastřelené vojáky, a protože zaslechli české povely, odvážili se až do haly. Němci tam stáli už s rukama nad hlavou. Odzbrojené je pak v koloně s bílými prapory odvezli do ulice na Úvoze. Odtud se pak Karel Laholík vrátil na policejní ředitelství a celou noc ještě střežil budovu.

Druhý den povstání

Druhý den ráno vyrazil pohřbít zastřelené velitele, jejichž těla už kvůli horku a vlhku v budově zapáchala. Jenže německá palba ho nepustila ani na hřbitov na Olšanech ani v Braníku. A protože na Malvazinkách odmítli těla pohřbít, uložil je do čerstvě vykopaného hrobu sám s kolegou. Dopoledne pak spolu s dalšími policisty prohledával budovy, odkud se střílelo po Češích.

Odpoledne měl posílit obhájce Staroměstské radnice. Podařilo se mu tam dostat na střechu Kynclova domu, odkud pálil z výhodné pozice. Po několika hodinách ale povstalci museli ustoupit útoku obrněných vozů. Jeden z jeho spolubojovníků byl při tom zastřelen. Pak se Karel Laholík vrátil zase na barikádu na Perštýně, kterou hlídal až do rána.

Boje na Pražačce

Laholíkova posádka byla vyzvána, aby posílila obránce na Pražačce. Přihlásilo se asi 27 dobrovolníků, kteří společně odjeli autokarem na Žižkov. Jejich postup se zastavil až na barikádě v Biskupcově ulici, kde zůstali do večera. Zdejší barikády byly opuštěné, protože jejich obráncům došla munice a buď ustoupili, nebo byli zajati.

Karlu Laholíkovi se ještě spolu s kolegou podařilo dostat přes střechu kina Aero na hlavní, dnes Koněvovu ulici. I přes střelbu pronikli do předních bloků u hlavní ulice a odtud na střechu s výhledem na celou Pražačku. Začali pálit po zaskočených nacistech. Kolem 23. hodiny vypukla v ulicích intenzivní střelba a Karel Laholík se s ostatními po střechách vrátil zpátky na barikádu.

Během noci se dozvěděli, že jim nepřijdou na pomoc žádné posily. Ani podpora od Vlasovců, kteří bojovali ve Strašnicích. Podle pohybu německých jednotek obránci barikád očekávali zesílený útok. Prudká palba vypukla kolem 8. ráno. Náhle ale utichla a před barikády vystoupili muži s bílými prapory. Z jejich hloučku se oddělil nacistický poručík a požádal předvedení k veliteli.

Ústup Němců a popravení zajatci

Až do 10. hodiny byla palba zastavena. Později velitel Bartoš nařídil klid zbraní a k obnovení palby pak už vůbec nedošlo. Nacistické jednotky začaly ustupovat směrem na Počernice. Obránci barikád postupovali zvolna za Němci až ke škole na Pražačce, kde byli vězněni čeští zajatci jako rukojmí. Z budovy vycházel na několika místech kouř a povstalci měli obavu, že je podminovaná.

Spolu s dalšími vnikl Karel Laholík do přízemí školy. Když zhasili Němci úmyslně založený požár ve skladu lůžkovin, začali pátrat po zajatcích. Našli jen jejich mrtvá těla. A zděsili se. Zastřelili je totiž ranou do týla a mnohým dokonce vypíchali oči, uřezali uši a nos. Bylo mezi nimi i pět policistů. Povstalci pak celou budovu přes noc hlídali kvůli cennému materiálu. Ráno je vystřídaly civilní hlídky.

Nasazení v pohraničí

V závěrečných dnech povstání pak Karel Laholík spolu s dalšími doprovázel osvobozené zajatce z terezínské pevnosti do nemocnic nebo do domácího ošetřování. Koncem května odjel do pohraničí na Liberecko, kde pomáhal v boji s posledními skupinami, které se odmítly vzdát. Přitom se účastnil i velkých razií v domech.

Nasazení, které během týdnů po osvobození Karel Laholík projevil, si ale vybralo svou daň. Nedlouho poté onemocněl v důsledku vyčerpání a byl poslán na léčení do Tater. Po čtyřtýdenní rekonvalescenci se vrátil zdravý a opět schopný služby.

Věk v květnu 1945: 32 let
Povolání: štábní rotmistr u policie
Bydliště: kasárna stráže bezpečnosti, Praha 2

autor: and
Spustit audio