Stanislav Churain
* 6. 9. 1901 – † 3. 10. 1986, obchodník
Dění kolem budovy rozhlasu během květnového povstání měl Stanislav Churain jako na dlani. S manželkou a dcerou Annou bydlel na rohu dnešní Vinohradské a Balbínovy ulice. Hned první den, 5. května, přizval do bytu další bojovníky a společně stříleli do protější budovy rozhlasu na Němce.
Doma byla tou dobou i Stanislavova dcera Anna. Nejenom první okamžiky bojů, činnost svého otce, ale i další události Pražského povstání a bitvy o rozhlas viděné očima třináctileté dívky popisuje s odstupem času Anna Hobzová, rozená Churainová, následovně:
Můj otec Stanislav Churain byl původem z Hlinska, ale později se přesunul do Prahy, kde působil jako obchodník. Od 30. let jsme bydleli na Vinohradech v rohovém domě se dvěma adresami, úhlopříčně proti budově rozhlasu. V celém přízemí domu měli moji rodiče velký jednotkový obchod “STAPA” se vstupem z hlavní třídy, jejíž jméno se stále měnilo (třída Fochova, za války Schwerinova, po válce Stalinova a nyní Vinohradská).
Ve 3. patře jsme měli třípokojový byt se čtyřmi okny do boční ulice, která se postupně jmenovala Sladkovského, za války Seumeho a nyní Balbínova. Tato ulice vede nahoru ke Smetance, kde byla v době povstání umístěna německá posádka o síle prý 400 vojáků. Nejednalo se naštěstí o jednotku SS ani o zabijáckou Hitlerjugend jako na Pankráci, ale většinou o postarší, nicméně dobře vyzbrojené vojenské ročníky - byla to temná hrozba přímo nad bojujícím rozhlasem.
První výstřely, první barikády
Už v pátek 5. května 1945 ráno se na ulicích začali objevovat odhodlaní lidé (jen výjimečně se zbraněmi, za které byl za války trest smrti), hloučky na křižovatkách měly náhle přirozené velitele z řad bývalých československých vojáků, kteří urychleně organizovali stavění barikád ze všeho, co bylo po ruce, ale hlavně se všude pracně vytrhávaly těžké kostky žulové dlažby. Barikády byly určitě přes metr vysoké a bránily nejen německým útokům, ale poskytovaly i neprůstřelnou ochranu svým obráncům.
Situace v celé Praze začínala být velmi výbušná a budova rozhlasu se stala jedním z hlavních ohnisek revoluce. Naši nesmírně odvážní lidé vnikli do přízemí budovy kolem vstupních sloupů a později se dostali i po střeše sousedního domu do horních pater. Začal boj o každou kancelář. Na naléhavé volání rozhlasáků o pomoc přispěchali k budově lidé nejen z Prahy, ale i z celého okolí.
Bloumání mezi kulkami
Můj otec stále ještě v civilu přicházel a odcházel a pak přivedl domů dva muže z ulice, z nichž jeden měl samopal. Otvírali postupně všechna naše okna ve 3. patře do Balbínovy ulice a hledali nejlepší úhel ke střelbě na horní patra rozhlasu. Mezitím bloumala jsem já kolem stále otevřených oken v jídelně - s inteligencí odpovídající mému věku 13 let jsem sledovala dění na ulici.
Nebezpečná Němka
Přímo v domě proti nám, ve 3. patře, bydleli Šebkovi, kteří měli v přízemí pekařství. Pod nimi, ve 2. patře, byl byt po zlikvidované židovské rodině. Později se ukázalo, že v něm žila manželka německého důstojníka se dvěma malými dětmi, které byly během povstání schované ve sklepním krytu. A skoro uprostřed pokoje ve 2. patře jsem viděla na vlastní oči stát ženskou, která střílela z pistole k nám do 3. patra na tátu a jeho kolegu. Vlítla jsem k nim a křičím: “Tati, oni na vás střílejí!" Naštěstí se mrcha netrefila, zůstaly tam jen dvě díry ve zdi a prostřelená skříň. Otec si zřejmě myslel, že jsem debil, když vykřikuji to, co všichni vědí. Vůbec mě nenechal domluvit, že to střílení není z rozhlasu, ale z protějšího domu … Křičel, abych nechodila k těm oknům a hnal mě do sklepa do krytu, kde už byli schovaní někteří nájemníci z domu. (Fakt je, že mě ta německá matka mohla v pohodě odstřelit!)
Když se jeden přestane bát a začne mu to být fuk (Strastiplná cesta na Žižkov a zpět)
Nevím, který den se táta rozhodl, že nemůžeme zůstat doma mezi rozhlasem a Smetankou s nevyzpytatelnou německou posádkou. Vzali jsme si pevné boty a tašku s jídlem a vyrazili jsme s taťkou a maminkou kamsi na Žižkov k příbuzným. Z našeho dvorku jsme přes klepadlo přelézali na střechy ve dvoře. Pak jsme " běželi" úhlopříčně přes velikou střechu Hajnovky a vylezli jsme u barikády na rohu Mánesovy a Italské ulice. Tam nám obránci řekli, že až na náměstí Jiřího z Poděbrat musíme dávat pozor na ostřelovače z Riegerových sadů. Cesta to byla opravdu strastiplná, od barikády k barikádě, vůbec nevím, kudy a jak dlouho jsme šli, ale vím, že jsem se přestala bát, začalo mi to být fuk.
Konečně jsme doklopýtali na Žižkov, ale chybička se vloudila. Strýček s tetičkou bydleli někde pod Pražačkou, která byla plná SSáků a ti měli pod palbou právě naší cílovou ulici. U té obrovské barikády jsme stáli na rohu snad víc jak hodinu, než její velitel řekl taťkovi, ať se rozhodne sám, jestli to zkusíme dostat se na druhou stranu ulice. Jít zpátky bylo šílenství, už se stmívalo, takže to táta nakonec risknul. A tak jsme běželi do vršku asi do třetího domu vlevo, kam nás šťastně vpustili a dostali jsme se i do strýcova bytu. Nikdy nezapomenu, jak z nás neměli vůbec žádnou radost! Sami totiž žili v hrůze z SSáků z Pražačky, kteří přepadali domy a pak tam všechny lidi postříleli (jako na Pankráci). Byly jsme s maminkou úplně vyřízené, tetička nás nějak uložila a taťka se vydal na zpáteční cestu k Rozhlasu. Přišel pro nás asi za dva dny, ale na zpáteční cestu se vůbec nepamatuji.
Nezdolný třiaosmdesátiletý bojovník
Když se táta vrátil domů ze Žižkova, sdělili mu sousedi, že máme v krytu návštěvu - můj neuvěřitelný dědeček Tuček (ročník 1863) slyšel volání rozhlasu a ve svých 83 letech se vydal s holí a rozevlátým bělostným vousem za svou milovanou a váženou dcerou Libuškou, která byla se svou rodinou v ohrožení. A svědci pak říkali, že se vůbec nekryl, šel rovně středem ulice a že za celou cestu z Libně až na Vinohrady se nikdo nepokusil ho zastavit. Když jsme se sešli doma, plakali jsme všichni.
V mírové delegaci
Mezitím přišel taťka domů, postaral se o tchána, z jakési skříně vyhrabal důstojnickou uniformu a šel do rozhlasu, aby se jako pobočník velitele mjr. Rakouše zúčastnil nejdůležitějšího úkolu - se svou dokonalou němčinou vyjednával v delegaci rozhlasových bojovníků, kteří se vydali vyjednat podmínky složení zbraní Němců ze Smetanky a jejich spořádaný odchod. Nemohu si teď odpustit poznámku, že hrubě nesouhlasím s názorem, že bylo chybou umožnit Němcům spořádaný odchod - byl přece konec války a byli to vlastně zajatci, kteří se vzdali - co se s nimi asi mělo udělat?
„Holčičko, to není nic pro tebe“
Válka skončila a mrtví, uložení v blízké kavárně NIZZA, do které si už nikdo nikdy na kafe nezašel, se snad dočkali svého klidu. Bylo ještě zapotřebí uklidit ulice a rozebrat barikády. Nechápu, jak mě mohli rodiče nechat chodit v té době samotnou po ulici, ale u jedné takové barikády jsem se zastavila. Hromady vytrhaných žulových kostek a kousek provázku ohraničovaly prostor, v němž skupinka Němců dláždila u pošty Italskou ulici. Byly tam i ženy a několik mužů, nikdo jim neubližoval, ale pořád vidím vysokého starého muže - vypadal asketicky jako profesor nebo lékař - vždycky, když si musel dojít pro další dlažební kostku k hromadě, za níž stáli už svobodní lidé s nenávistným syčením - vycházel z něj takový tichý naříkavý tón. Nikdy na to nezapomenu. A pak ke mně přišel dohlížející revolucionář s páskou a se samopalem a řekl mi: "Běž domů, holčičko, to není nic pro tebe..."
Charošnaja děvočka ukrytá do sklepa
A bylo po revoluci i po válce, všichni byli šťastní, skutečně kvetly šeříky, ne že ne, a lidé vítali unavené osvoboditele na sovětských tancích s neskonalou vděčností, která se projevila i v prvních svobodných volbách v roce 1947. A můj agilní tatíček opět přivedl domů dva hosty - tentokrát sovětské důstojníky, kteří si zřejmě nesměli odložit zbraně ani u prostřeného stolu, kam jim naši nanosili to nejlepší co mohli. Já jsem dokonce přinesla památník, do kterého mi azbukou napsali věnování, všichni jsme byli spokojení až do momentu, kdy jeden z nich pravil “Eto charošnaja děvočka"! V tom okamžiku mě můj světaznalý otec poslal do kuchyně a odtud - no jasně opět do sklepa, kde jsem se musela potichu schovat a čekat, až pro mne přijde. Byla tam tma a vůbec nic jsem nechápala, naše generace byla ve 13 velmi naivní!
Dobře mířené „zbloudilé kulky“
Po nějaké době, když táta vydlabával kulky ze zdi a s maminkou řešili, jak mohla jedna kulka prostřelit skříň a zarýt se nad ní do zdi a druhá skončila ve stropě před lustrem, jsem se konečně dostala ke slovu:"Jaké zbloudilé kulky, to na vás přece střílela ta Němka z 2. patra protějšího domu - nejdřív ze třetího okna a pak přímo nahoru proti ložnici!!" Táta zblednul: "Co to povídáš, proč jsi mi to neřekla!"
Jsem vlastně ráda, že tu Němku nechytili a jsem si jista, že ji ani Pánbůh nepotrestal, koncem války určitě nevěděl kam dřív skočit. Stejně ale nechápu, jak může ženská na úplném konci prohrané války, která vznikla jejich vinou, mít dvě své děti ve sklepě a pokoušet se chladnokrevně vraždit! A jak se může někdo divit, že na konci války mohlo někde dojít k biblickému řešení: Zub za zub!
(Generace mých rodičů prožila v životě těžké doby, většině nás mladších se podařilo přežít se skromným přáním, aby nebylo hůř. Je 70 let po válce a toto přání začíná být velmi naléhavé. Nejsem optimista a ve svých 83 letech snad mám právo doufat, že se už žádné katastrofy nedožiji. Ale z celého srdce přeji všem mladým a hlavně našim vnoučatům, aby je v životě nic zlého nepotkalo a aby k nim byl osud laskavý.)
Věk v květnu 1945: 44 let
Povolání: obchodník
Bydliště: Praha