Poslední nacistická vláda

28. duben 2015

Poté, co se Karl Dönitz ujal funkce říšského prezidenta, si byl vědom, že dalším nezbytným krokem musí být sestavení legitimní nadstranické vlády, která bude mezinárodně uznána. To znamenalo vtisknout jí podobu jakéhosi demokratického úřednického kabinetu, který se bude distancovat od předchozích zločinů a zvěrstev spáchaných na okupovaných územích i v koncentračních táborech. Za tímto účelem odmítl jakoukoliv budoucí spolupráci s Heinrichem Himmlerem i Joachimem von Ribbentropem.

2. května 1945 jmenoval velkoadmirál Dönitz poslední kabinet Třetí říše, který formálně spravoval státní záležitosti až do 23. května 1945. Sídlem vlády se stala škola námořních kadetů v městečku Mürwick u Flensburgu poblíž hranic s Dánskem. Funkcí říšského kancléře pověřil hraběte Lutze Schwerina von Krosigka, který přijal i křeslo ministra zahraničních věcí a financí. Kabinet dále tvořili staří členové NSDAP. Jmenovitě Albert Speer (ministerstvo hospodářství a zbrojní výroby), Wilhelm Stuckart (vnitro), Otto Thierack (justice), Julius Dorpmüller (pošta a doprava), Herbert Backe (výživa) a Franz Seldte (ministerstvo práce). Sám Karl Dönitz si kromě křesla říšského prezidenta ponechal ministerstvo obrany a vrchní velení nad ozbrojenými silami. Admirála Hanse-Georga von Friedeburga jmenoval vrchním velitelem námořnictva a zbytkům německého válečného letectva měl velet Robert Ritter von Greim.

Hlavní cíle nové vlády

V čase téměř úplné agonie nacistického Německa se pokusil Karl Dönitz zformulovat základní kontury své budoucí politiky. Osou zahraničně-politické koncepce Dönitzova kabinetu byla snaha mezinárodně legalizovat flensburgskou vládu a udržet oblast Šlesvicka-Holštýnska pod její kontrolou. Dále za žádnou cenu nejednat s vrcholnými představiteli USA a Velké Británie, ale pouze s jejich vojenskými představiteli o případných dílčích kapitulacích na západní frontě. Za nezbytné považoval pokračování v boji na východní frontě proti postupující Rudé armádě, aby sovětská vojska okupovala co nejmenší část německého území, čímž by se mohly německé jednotky vzdát do amerických či britských rukou, popřípadě získat čas, aby se do angloamerického zajetí postupně probily. Konečně vytvořit rozkol v řadách spojenců prostřednictvím antisovětské a antikomunistické politiky a později podepsat protisovětskou dohodu se Spojenými státy americkými a Velkou Británií. Dönitzův chladný kalkul dále počítal s existencí říše i po porážce nacismu, neboť předpokládal, že musí nevyhnutelně dojít ke konfliktu mezi Sovětským svazem a Angloameričany.

V následujících dnech se mělo ukázat, že záměry této politiky postrádají jakékoliv reálné možnosti jejího provedení. Velkoadmirál Dönitz sice zastavil 5. května ponorkovou válku proti USA a Velké Británii, provedl drobné personální změny ve velení wehrmachtu, zplnomocnil své zástupce k podepsání několika dílčích kapitulací na západní frontě, avšak vytvořit rozkol mezi spojenci a vyhnout se podpisu bezpodmínečné kapitulace, nebylo v tehdejších podmínkách vůbec možné. Navíc Dönitzův kabinet se dostal do naprosté politické izolace, neboť jej oficiálně neuznal žádný stát.

Generál Alfred Jodl v Remeši podepisuje bezpodmínečnou kapitulaci německých vojsk (po jeho levé ruce je generál admirál von Friedeburg, vpravo pak major Wilhelm Oxenius)

Po podepsání bezpodmínečné kapitulace Německa v Remeši a Berlíně-Karlshorstu nabízelo městečko Flensburg, kde stále sídlila nacistická vláda, zcela absurdní obraz. Ještě dva týdny po konci 2. světové války byl tento přístav u hranic s Dánskem vyzdoben atributy nacistického režimu. Na ulicích se promenovaly pod vlajkami s hákovým křížem jednotky ozdobené nacistickými řády. Bezpečnost a pořádek začišťovaly po zuby ozbrojené oddíly z divize Grossdeutschland. Vláda měla k dispozici dokonce i místní vysílač, jímž Karl Dönitz, nyní pravděpodobně již zcela zbaven smyslu pro realitu, vyhlásil, že setrvá ve své funkci, dokud si Němci nezvolí nového vůdce. Místní vojáci SS se zdravili výlučně pozdravem „Heil Dönitz“ a sám říšský prezident dával na obdiv krásu svého úřadu tím, že se proháněl ulicemi v opancéřovaném mercedesu od Adolfa Hitlera.

Veřejné mínění bylo šokováno tím, jak se pohrobci Adolfa Hitlera stále vydávají za oficiální a jedinou legitimní německou vládu. Karl Dönitz však nespatřoval v bezpodmínečné kapitulaci politický pád německé říše. Sebe a členy své vlády považoval za jediné reprezentanty, kteří můžou se spojenci dále jednat o budoucnosti Německa.

Zatčení posledního vůdce a jeho kabinetu

Poté, co se sovětská mise vedená generálem Truskovem přesvědčila 17. května o poměrech ve Flensburgu, naléhalo sovětské vrchní velení k okamžitému zásahu proti vládě a celému jejímu aparátu.

Karl Dönitz po svém zatčení 23. 5. 1945

23. května 1945 byl Karl Dönitz vyzván generály Truskovem, Rooksem a Fordem, aby se neprodleně dostavil v 9:45 do kuřáckého salónku na zaoceánském parníku Patria, kde byl společně s Alfredem Jodlem zadržen z rozkazu nejvyššího spojeneckého velení. Ve stejný den obsadily britské pancéře 11. divize město Flensburg a oddíly vojenské policie zatkly členy poslední nacistické vlády, kabinetní úředníky i příslušníky ozbrojených složek. Dohromady putovalo do vězení v Bad Mondorfu na 300 nacistů.

Zdroje:
Ian Kershaw, Hitler 1936-1945: Nemesis, Praha 2004.
Vladimír Nálevka: První týdny míru, Praha 1985.
Peter Padfield, Dönitz – poslední vůdce, Praha 1994.
G. L. Rozanov, Tajné sejfy promluvily, Praha 1985.

Středa 2. května 1945
autor: Tomáš Bělohlávek
Spustit audio