Adolf Hitler se zastřelil
Považoval se za nejmocnějšího muže světa a srovnával se s největšími vojevůdci dějin. Skončil ale v podzemním bunkru pod rozbombardovaným Berlínem. Zde izolovaný od okolního světa snil o zázraku a obviňoval své armádní velitele z neschopnosti.
Opouštěli ho spolupracovníci i poslední zbytky soudnosti. Nakonec ve strachu před tím, že bude muset čelit důsledkům svých činů, spáchal Adolf Hitler sebevraždu.
Bezpečno už je jen v podzemí
Hitler své poslední dny strávil v bunkru pod budovou říšského kancléřství v Berlíně. Sem byl nucen ustoupit poté, co se fronta na východě začala obracet. V průběhu roku 1943 a 1944 opustil svá velitelství v dnešním Polsku a na Ukrajině a přesunul se do Berlína. V únoru 1945 prováděli Američané na město rozsáhlé nálety, při kterých zničili i většinu administrativních budov včetně říšského kancléřství. Od února se tak musel Hitler a celý jeho štáb postupně přesunout do podzemí, pod zahrady svého původního sídla. Bunkr byl dvoupatrový, jednoduše vybavený protiletecký kryt, který byl zřízen pro ochranu nejvyšších hodnostářů nacistické říše v roce 1943. Byl zcela soběstačný a umožňoval žít několika desítkám osob zcela izolovaně od okolního světa. Měl vlastní zdroj elektřiny, vody i vzduchové filtry pro čištění vzduchu.
Hitler chápal přesun do bunkru jako dočasný, stále věřil v obrat války. Sovětský svaz a Rudou armádu viděl jako obra na hliněných nohou. Stačilo vydržet protiútok Rudé armády a Sovětský svaz se měl zhroutit. Pak by německá vojska opět postupovala do sovětského vnitrozemí. Na západě by se vypořádala s Američany a Brity a situace by byla zachráněna. Wehrmacht ovšem nebyl schopen nahrazovat ztráty padlých, zraněných a zajatých vojáků tak rychle a v takovém počtu jako Sověti. Ti měli ještě více vojáků než na začátku války. Fronta se neodvratně blížila k Berlínu.
„Tisíciletá Říše“ se hroutí po dvanácti letech
Sověti již byli na předměstí Berlína a obrana města kolabovala. Přeživší z bunkru později vzpomínali, jak Hitler postupně ztrácel kontakt s realitou. Pohyboval armádami, které už dávno neexistovaly, vydával nesplnitelné rozkazy, požadoval nesmyslné informace. Nařídil, aby město bránili všichni, kdo jsou schopni udržet pušku. Z rozpadlé Luftwaffe i námořnictva tvořil nové a nové jednotky, které měly vyrážet do protiútoků. Přikázal zastřelit všechny vzdávající se vojáky, stejně tak jako jejich velitele: „Ať každý velitel, jenž povolí ústup vojskům, přijde do pěti hodin o život.“ Stále více podléhal výbuchům vzteku, při kterých obviňoval své okolí z velezrady.
Unikal do jakéhosi snového světa. Označoval se za geniálního vojevůdce a přirovnával se k Fridrichu II. Velikému. Stěžoval si, že je obklopen neschopnými armádními veliteli. Ty neustále měnil, povyšoval a degradoval. Navracel se v myšlenkách do minulosti. Vedl dlouhé monology o starých časech, o svém boji v první světové válce, o nutnosti zničení světového židovstva, o poválečné přestavbě světa a nadvládě německé rasy. Opakoval, že německý národ není hoden jeho velikosti, že se ukázal jako příliš slabý a musí zahynout. Vydával proto rozkazy o ničení průmyslových objektů a komunikací bez ohledu na civilní životy. Stále také fantazíroval o zázračném obratu války, a to i v době, kdy už byly sovětské jednotky jen několik stovek metrů od jeho bunkru. Svým generálům říkal: „Uvidíte. Rusové před branami města Berlína utrpí největší porážku, nekrvavější porážku ve svých dějinách.“
Hitlerovo okolí si realitu uvědomovalo. Začali ho zrazovat jeho nejbližší. Cítili blížící se konec a snažili se zachránit. Göring si převedl půl milionu říšských marek na tajné konto, skryl svou uměleckou sbírku a rodinu přesunul do bavorských hor. Albert Speer, jeho věrný architekt a ministr pro zbrojení, odmítl splnit rozkazy ke zničení Německa. Himmler propustil několik set vězňů z koncentračních táborů a započal tajné vyjednávání se spojenci o separátní mír. To byla pro Hitlera poslední kapka. V záchvatu vzteku 28. dubna vyloučil Göringa i Himmlera z NSDAP, nechal zastřelit Himmlerova švagra, vydal rozkaz k zatčení a zastřelení samotného Himmlera. Propustil i svého lékaře, protože se domníval, že ho chce omámit a vydat do rukou nepřátel.
„Vůdce padl“
Následující den se Hitler na poradě s velitelem obrany Berlína dozvěděl, že Rusové proniknou do bezprostřední blízkosti bunkru nejdéle za dva dny. Podnikl poslední pokus přivolat zbylé jednotky z okolí Berlína, ale dostalo se mu odpovědi, že je to zcela nemožné. Obránci bunkru zároveň přinesli zprávu, že se dokážou udržet maximálně den. Nyní bylo jasné, že šance na záchranu neexistuje. Krátce po půlnoci 29. dubna se oženil s Evou Braunovou, sepsal závěť a manifest. Poté si všichni, kdo o to měli zájem, vzali mosazné pilulky s jedem. Hitler jejich účinku nevěřil a nejprve vyzkoušel jednu z pilulek na svém vlčákovi Blondi.
V poledne 30. dubna oznámil svému osobnímu tajemníkovi Martinu Bormannovi, že se odpoledne zastřelí. Eva Braunová zemře také. Nařídil, aby byla jejich těla vynesena před bunkr a spálena velkým množstvím benzinu. Benzin obstaral Hitlerův osobní řidič. Po krátkém obědě svolal veškerý personál bunkru a rozloučil se. Krátce před půl třetí se s Evou Braunovou odebrali do jeho pracovny. Personál zatím čekal před dveřmi bunkru. Po deseti minutách se Hitlerův asistent Heinz Linge odvážil otevřít dveře a vejít dovnitř. V pracovně uviděl na malém gauči Hitlera s Evou Braunovou. Eva Braunová ležela zhroucená po Hitlerově levici. Z jejího těla vycházel silný zápach hořkých mandlí po požití kapsle s kyanovodíkem. Hitler seděl se svěšenou hlavou bez známek života. Na pravém spánku mu z rány po střele tekla krev a u nohou ležela jeho pistole ráže 7,65 mm značky Walther.
Adolf Hitler byl mrtvý. Boje ale dále pokračovaly. Stejně tak jako německá propaganda. Ta tvrdila, že Hitler zemřel jako hrdina v boji. Český rozhlas, v této době stále ještě pod plnou kontrolou nacistů, vysílal zprávu: „Vůdce Adolf Hitler včera odpoledne ve svém bojovém stanovišti v říšské kanceláři, bojuje až do posledního dechu proti bolševismu, padl za Německo.“ I po smrti Hitlera tak fanatičtí nacisté chtěli pokračovat v boji. V Německu se bojovalo ještě týden a poslední boje skončily 12. května na našem území.
Karl Dönitz oznamuje pád Adolfa Hitlera
Sověti zahájili berlínskou ofenzívu 16. dubna. V bunkru bylo stále zřetelněji slyšet dělostřeleckou palbu. 23. dubna se zde sešli nejvyšší představitelé nacistického režimu, aby oslavili Hitlerovy 56. narozeniny. Tušili, že to bude poslední společné setkání. Všem bylo jasné, že konec je blízko. Někteří se přišli rozloučit, jiní naléhali, aby se Hitler přesunul do bezpečí Berchtesgadenu. Z Berlína nebude za chvíli možné odejít. Ti, kteří zbyli, se utěšovali pitím. V troskách budovy říšského kancléřství za zvuků sovětských děl se pořádaly večírky, pilo se poslední šampaňské. O bunkru se mluvilo jako o márnici a oblíbeným tématem konverzace se staly různé způsoby provedení sebevraždy. Morálka Hitlerových nejbližších se rozkládala.
Pondělí 30. dubna 1945