Kolaboranti a jejich osud: lynč i šibenice

Povstalci vedou zbitého, zkrvaveného kolaboranta, hlasatele Aloise Kříže - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Povstalci vedou zbitého, zkrvaveného kolaboranta, hlasatele Aloise KřížeFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Konec války s sebou kromě oslav a oplakávání padlých přinesl i potrestání válečných zločinců a kolaborantů. Zejména v posledních fázích války však měla odplata na často i domnělých kolaborantech podobu vyřizování osobních účtů a lynče.

Po příchodu německých okupantů byl postoj obyvatelstva nově vzniklého protektorátu Čechy a Morava různý. Nezanedbatelná část se zapojila do odboje proti okupantům, ať už doma, nebo v zahraničí. Kromě nejpočetnější „mlčící“ většiny se našla i skupina obyvatel, která z nejrůznějších důvodů začala spolupracovat s německými okupačními orgány. Motivací ke kolaboraci byla celá řada. Ať už šlo o strach z německých represí, důvody ideové, nebo jen o osobní prospěch. Zároveň je na místě připomenout, že kolaborace s novým režimem se týkala všech složek protektorátní společnosti. Mohla mít podobu oficiálního politického programu, jako v případě Emanuela Moravce, ale i prostého donášení na neoblíbené sousedy. 

Každá země má svého „ikonického“ kolaboranta 

Vidkun Quisling, jeho příjmení se v mnoha jazycích stalo synonymem pro kolaboranta - Foto: Zdroj: Riksarkivet (National Archives of Norway)

Vidkun Quisling, jeho příjmení se v mnoha jazycích stalo synonymem pro kolaborantaFoto: Zdroj: Riksarkivet (National Archives of Norway)

Ke spolupráci s německými orgány docházelo ve všech státech okupované Evropy. Každá země měla také svůj symbol kolaborace. V Norsku to byl Vidkun Quisling, ve Francii vichistický premiér Pierre Laval, v Belgii pak Leon Degrelle. Vrcholem pak bylo vytvoření jednotek bojujících ve službách nacistického Německa. Protektorát Čechy a Morava byl v tomto případě čestnou výjimkou a k vytvoření takového útvaru zde nikdy nedošlo. 

Na několika následujících příkladech si můžeme ukázat, jak taková kolaborace vypadala. Je důležité připomenout, že po 2. světové válce byla z kolaborace nařčena celá řada obyvatel, kteří naopak obětavě pomáhali svým spoluobčanům nebo se pouze stali obětí osobní msty. 

Můžeme uvést například tragický osud režiséra Jana Svitáka. Ten byl svými kolegy obviněn z podílu na udání a smrti Karla Hašlera, 10. května před kostelem svatého Martina zlynčován zfanatizovaným davem a nakonec zastřelen přivolaným rudoarmějcem. Podle vzpomínek pamětníků však právě Sviták využíval kontaktu s nacisty pro pomoc jiným… 

Emanuel Moravec: Z hrdiny zrádce 

Přesto se i v protektorátu našla řada osob, o jejichž kolaboraci s nacisty nelze pochybovat. Patrně nejznámějším příkladem je Emanuel Moravec. Prvorepublikový armádní důstojník, hrdina československých legií v Rusku. Jedna z nejrozporuplnějších postav naší novodobé historie. Ještě v září 1938 patřil plukovník Moravec jako člen Výboru na obranu republiky mezi nejhorlivější zastánce ozbrojeného odporu proti mnichovskému diktátu a nacistickému Německu.  

Za své radikální postoje a naléhání na prezidenta Beneše, kterého vinil z přílišné slabosti, byl dokonce poslán do výslužby. V následujících měsících u něj došlo k názorovému obratu o 180 stupňů. Po vzniku protektorátu se stal jedním z nejagilnějších spolupracovníků nacistických okupačních orgánů. Svoje názory začal pravidelně publikovat také v Československém rozhlase (tyto komentáře později shrnul do publikace Ve službách nové Evropy). Od roku 1941 předsedal Kuratoriu pro výchovu mládeže. Se svou holou hlavou (následek tyfové epidemie) se stal nepřehlédnutelnou a zejména nenáviděnou postavou. 

Po nástupu Reinharda Heydricha na post říšského protektora jeho pozice posiluje. Stává se členem protektorátní vlády, ministrem školství a lidové osvěty. Díky častým vystoupením v rozhlase, kde proslul osobitým lidovým stylem vyprávění, se stává patrně nejvýraznějším symbolem kolaborace. Moravcův fanatismus ovlivnil i jeho rodinný život. Starší syn Igor vstoupil do SS (po válce popraven za vraždu četníka), mladší syn do Hitlerjugend (zahynul při spojeneckém bombardování) a jeho třetí žena Jolana se stala konfidentkou gestapa. 

 

Emanuel Moravec mluví v rozhlase po atentátu na Reinharda Heydricha

Vložit na svůj web

Neoblíbenost Emanuela Moravce donutila exilovou vládu vyslat paraskupinu TIN, jejímž jediným úkolem byla fyzická likvidace ministra školství. Na rozdíl od skupiny Anthropoid však akce selhala. Oba její příslušníci, Ludvík Cupal a Jaroslav Švarc, zahynuli v průběhu války. 

Neslavný konec „českého Quislinga“ 

Emanuel Moravec vnímal spojení s třetí říší jako jedinou záruku před „bolševickým nebezpečím z východu“, před nímž ve svých vystoupeních varoval. Mezi časté terče jeho komentářů patřil také Edvard Beneš a londýnská exilová vláda. Ve svých pozicích setrvával Emanuel Moravec až do hořkého konce, právě v době Pražského povstání. Dne 5. května Moravec nasedá před Kolowratským palácem, kde má sídlo jeho ministerstvo, do policejního automobilu a odjíždí na schůzku s K. H. Frankem. 

Na Malostranském náměstí se ale německá kolona dostala do palby povstalců, a tak se vydala na Pražský hrad přes Klárov. Autu, v němž seděl právě Moravec, během cesty došel benzin, a tak jeho řidič vystoupil. V tom okamžiku Moravec vytáhl z kapsy revolver a v kabině auta se zastřelil. Řidič pak mrtvolu zavezl do budovy biskupského gymnázia ve Winterově ulici, kde sídlilo velitelství pražské pořádkové policie. Zde je provizorně pohřben a teprve 7. června exhumován. Svůj kontroverzní život tak „český Quisling“ symbolicky skončil jen o tři dny dříve než hitlerovská Říše, s níž spojil svůj osud. 

Felix Achille de la Cámara - Foto:  autor neznámý, public domain

Felix Achille de la CámaraFoto:  autor neznámý, public domain

Felix de la Cámara: Scenárista Dívky v modrém 

Legendární film Dívka v modrém zná téměř každý, málokomu dnes ale něco řekne jméno autora předlohy – Felixe Achille de la Cámary. Prvorepublikový divadelní principál, publicista, novinář, cestovatel, ale také stoupenec fašismu (mj. autor oslavného životopisu Francisca Franca) byl v době protektorátu členem řady kolaborantských spolků. Narodil se v roce 1897 v Kutné Hoře a už od mládí tíhl k umění. Jako veterán 1. světové války a záložní důstojník československé armády si brzy nechal změnit příjmení z původního Cammra na exoticky znějící de la Cámara. Tuto změnu vysvětloval příbuzenstvím se starobylým španělským šlechtickým rodem. Ke Španělsku měl ostatně blízko. Zemi několikrát navštívil, referoval o španělské občanské válce. Na rozdíl od většiny svých spoluobčanů ovšem dával nepokrytě najevo své sympatie k vojskům Francisca Franca, podporovaným fašistickými režimy v Německu a Itálii. 

Ke Španělsku se de la Cámara vracel i ve svých knihách. Jejich zápletkami byly často konspirační teorie o zednářském nebo židovském spiknutí. Jako divadelní umělec ve 30. letech několikrát zkrachoval. Obrat v jeho životě nastal po vypuknutí 2. světové války. Po příchodu Němců s nimi navázal čilé styky. Spolu se svou manželkou, primabalerínou Národního divadla Jelizavetou Nikolskou se aktivně zúčastňoval protektorátního veřejného života. Od poloviny 30. let se snažil rovněž proniknout do světa filmu. Jeho první pokus, romantická komedie Tvoje srdce inkognito, spolurežírovaná Svatoplukem Innemannem, skončil hluboko v zapomnění. Lépe se de la Cámarovi dařilo jako scenáristovi. Román Dívka v modrém se stal v roce 1940 předlohou divácky velmi úspěšného filmu s Lídou Baarovou v titulní roli. 

Upálen zaživa 

Felix de la Cámara se jako aktivní stoupenec fašismu stal jedním ze zakladatelů České ligy proti bolševismu a Národní obce fašistické. Po skončení druhé světové války ho stihla odplata spoluobčanů. 8. května 1945 byl vylákán ze svého bytu na Kampě a skupinou rozzuřených příslušníků Revolučních gard zaživa upálen. Životní pouť dobrodruha a světoběžníka Felixe Achille de la Cámary tak skončila stejně tragicky jako řada postav z jeho románů. 

Alois Kříž: Kolaborant z rozhlasu 

Jako důležitý nástroj propagandy byl samozřejmě i Český rozhlas plně kontrolován Němci. Důležité postavení v něm zastávali jejich kolaboranti z řad českých pracovníků. Jedním z nejznámějších byl Alois Kříž. Narodil se v roce 1911 českým rodičům v Hamburku. Kvůli úrazu otce v 1. světové válce se jeho rodina často potýkala s chudobou. Studium práv tak pro rodinné a sociální poměry nedokončil. Po krátké anabázi úředníka v Zemské účtárně nastoupil jako redaktor do několika periodik (Polední listy, Národní noviny). Od 1. července 1941 nastupuje Alois Kříž jako politický referent v Českém rozhlase (respektive v rozhlase Čechy – Morava). Zde začal vystupovat zcela tendenčně ve prospěch třetí říše. 

 

Rozhovor redaktora Aloise Kříže s gen. Liborem Vítězem 12. 11. 1941

Vložit na svůj web

Kromě „běžné reportérské práce“ prosluly i Křížovy projevy. Uveďme například cyklus přednášek Co víte o židech nebo Co víte o židech a zednářích, případně Čech nemůže být bolševikem. Alois Kříž byl německými okupačními orgány využíván i jako schopný řečník a agitátor. Až do května roku 1945 ve svých komentářích ostře útočil proti spojencům a exilové vládě. Ve své době byly také známé jeho oslavné reportáže z cest po Německu. V životopise pro německou správu rozhlasu dokonce uvedl, „že je ochoten pro nastolení nového světového řádu obětovat všechno, co český aktivista obětovati může“. 

Nejdřív lynč, pak šibenice 

Bojovníci rozhlasu vedou Aloise Kříže - Foto: archiv VHÚ Praha

Bojovníci rozhlasu vedou Aloise KřížeFoto: archiv VHÚ Praha

Kříž byl zatčen v květnu 1945 přímo před budovou rozhlasu v Balbínově ulici. Podle některých výpovědí se účastnil povstání na straně německých vojáků a údajně měl střílet z pistole po českých bojovnících. Po zatčení byl Kříž jako nenáviděný kolaborant lynčován rozvášněným davem. Fotografie z tohoto aktu odplaty se staly jedním ze symbolů Pražského povstání. Otřesený redaktor se nakonec dostal do policejní cely, později do vazební věznice na Pankráci, kde čekal na soudní proces. Před Národním soudem v Praze byl Alois Kříž souzen se skupinou tzv. aktivistických novinářů za kolaboraci s okupačními orgány a účast na povstání po boku německých vojáků. Za spolupráci s nacisty byl nakonec Alois Kříž odsouzen k trestu smrti 26. března 1947 oběšením. 

Po 2. světové válce se československá justice vypořádala s kolaboranty velice tvrdým způsobem. V tzv. retribučních procesech bylo mimořádnými lidovými soudy za kolaboraci s okupačními orgány odsouzeno 730 obyvatel. Soudy ovšem neměly standardní podobu. Pouze předseda pětičlenného senátu byl profesionálním soudcem, proces trval pouze tři dny, proti rozsudku nebylo možné odvolání a jeho vykonání proběhlo okamžitě po vynesení. Justice se tak často stala spíše nástrojem odplaty než spravedlnosti. 

Úterý 8. května 1945
Autor:  Martin Ocknecht

Nové články v rubrice

  • Německá posádka rozhlasu

    Svedli krvavou bitvu s českými povstalci o budovu Českého rozhlasu. Stali se symbolem nacistického odporu do posledních dnů války a často do posledního náboje. Kdo vlastně byli němečtí obránci rozhlasu a jaké byly jejich...

     
  • Pražské jednotky Wehrmachtu za povstání

    Branná moc Německa, od roku 1935 přejmenovaná z rozkazu Hitlera na Wehrmacht, byla základem německé armády. Pod Wehrmacht spadalo letectvo, pěchota, mechanizované jednotky i námořnictvo. Po dobu války bylo množství...

     
  • Německé letectvo v boji o Prahu

    Povstalce v květnových dnech ohrožovalo i německé Luftwaffe. Především pro povstalce na barikádách a obránce rozhlasu představovalo problém, protože se před německými stíhačkami nemohli schovat.

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace