Civilní bojovníci: Za rozhlas, svobodu, samostatnost

29. duben 2015

Vedle profesionálů z ozbrojených složek, jako byli četníci a příslušníci vládního vojska, se boje o rozhlas ve velké míře zúčastnili také obyčejní civilisté. Ti nejčastěji přišli na rozhlasovou výzvu. Zcela neozbrojení či již vybaveni ukořistěnými zbraněmi, dobrovolně a s vědomím toho, že v rozhlase se střílí a umírají tam lidé. Po šesti letech totiž mohli konečně vzít do rukou zbraň a svobodně se postavit okupantům. Bitva o rozhlas pro ně byla symbolem boje za svobodu a samostatnost.

Na boji o rozhlas se podíleli lidé bez rozdílu věku, povolání či společenského postavení. Mezi bojovníky byli nezletilí chlapci i šedesátníci. Mladí kluci, kteří ještě před válkou neprošli vojenským výcvikem, se nyní za pochodu učili střílet. Například tehdy šestnáctiletý Vladimír Vilímovský ve své výpovědi vzpomíná, jak jim zkušenější spolubojovníci (většinou četníci) radili, jak bojovat – důležité bylo po každém výstřelu schovat hlavu a nebýt na bojišti příliš dlouho na stejném místě.

I tak bylo velké množství padlých. Největší problém byly německé kulomety, které ostřelovaly Balbínovu ulici a Schwerinovu třídu (dnešní Vinohradskou ulici). Němečtí vojáci pálili po všem, co viděli. Po ozbrojených i neozbrojených civilistech. Na ulici nebylo možné projít. Bojovníci se krčili ve vchodech domů, sbírali raněné a snažili se v okolních domech najít místo, odkud by mohli Němce zasáhnout. Nakonec se kulometčíky podařilo zlikvidovat až po dlouhém boji uvnitř rozhlasové budovy. Poslední kulomet, umístěný ve škole Na Smetance, byl zlikvidován později, když už byla rozhlasová budova v povstaleckých rukou.

Zpočátku byl ovšem problém do budovy rozhlasu proniknout. Po příjezdu četníků se rozhořel boj v hlavním vchodu ze Schwerinovy třídy. Všichni bojovníci, kteří přišli na rozhlasovou výzvu, se však do budovy přes Schwerinovu třídu nemohli dostat. Byla pod palbou. Další vchod z Balbínovy ulice obsadila stráž SS s kulometem a granáty. Nejdříve se jej pokusili dobýt četníci, ale neuspěli. Padl jeden policista a další postup nebyl možný. Třetí vchod do rozhlasu neexistoval. Bylo tedy třeba vymyslet jiný způsob, jak se dovnitř dostat.

Policista, který padl v boji o rozhlas

V bezprostřední blízkosti rozhlasu stála budova firmy Bosch. Její zaměstnanec Karel Babka po válce vypověděl, že spolu se svými kolegy přistavil ve vnitřním bloku k budově žebříky, aby se mohli rozhlasoví zaměstnanci dostat do bezpečí a povstalečtí bojovníci dovnitř. Němci na ně stříleli hlavně z prostoru hlavního nádraží a také z dnešní Státní opery. Proniknout do budovy rozhlasu pomáhali obyvatelé sousedních domů – ti bojovníkům například radili prokopat se do rozhlasu přes půdu a půjčovali jim k tomu nářadí. Prokopání bylo časově náročné. Bojovníci se tedy rozhodli, že se do rozhlasu pokusí dostat přes střechu.

Boj o každou místnost

Vylezli z půdy na střechu, přelezli na rozhlas, kde vypáčili střešní okno a pronikli dovnitř. Postupně začali obsazovat horní patra budovy. Vojáci SS se soustředili na obranu dolních pater a netušili, že jsou povstalci již v budově nad nimi. Ti opatrně postupovali budovou, zajišťovali místnost po místnosti a jedno patro za druhým. Ve druhém patře narazili na první esesmany. Začal nerovný boj. Němci byli vyzbrojeni automatickými zbraněmi a množstvím granátů. Povstalci měli ze začátku k dispozici pouze pistole a pušky s omezeným počtem nábojů. Vzali si tedy na pomoc alespoň hadice a snažili se Němce v dolních patrech vyplavit vodou. To se ovšem nedařilo. Voda nepřinesla příliš mnoho užitku, nebylo ji možné zacílit. Hadice s vodou byly později s větším úspěchem použity proti zbývajícím SS vojákům ve sklepě.

Povstalci na střeše

Boj uvnitř budovy komplikovala také střelba z okolních budov. Na povstalce útočili jak Němci z protějších domů, tak Češi. Ti totiž netušili, v jakém patře a části budovy se zrovna jejich spolubojovníci vyskytují, a docházelo tak ke střelbě do vlastních řad. Do oken obsazených pater a místností se proto vyvěšovaly praporky na znamení, že je tato část již v českých rukou. Někteří bojovníci na sebe vzali roli tlumočníků a přenášeli zprávy zevnitř rozhlasu ven ostatním.

Takto stále více zatlačovali vojáky do nižších pater. Bojovníkům postupem času přicházela další pomoc i zásoby munice. V podvečer kolem páté hodiny už byli Němci zatlačeni až do sklepa. Na řadu přišly opět hasičské hadice. Tak jako v roce 1942 Němci vyplavovali parašutisty ukryté v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, měli být nyní sami vyplaveni. Na rozdíl od parašutistů se ale Němci vzdali, slíbili odevzdat zbraně a nechat se zajmout. Kolem šesté hodiny odpoledne tak hlavní boj o rozhlasovou budovu skončil. Bitvy v okolí ale pokračovaly. Stále nebyla dobyta budova školy Na Smetance, k rozhlasu dopadaly minometné granáty a bojovalo se na barikádách.

Na pomoc rozhlasu

O průběhu bojů a o živelnosti celého povstání vypovídají svědectví přeživších bojovníků, kteří po válce sepsali své vzpomínky. Je z nich patrné, že zásadní roli měla rozhlasová výzva vysílaná do éteru poprvé ve 12 hodin a 33 minut. Lidé už v prvních květnových dnech tušili, že je německá moc v troskách. Čekalo se jen na vhodný okamžik a prvotní impulz k velkému povstání. A ten přišel právě s rozhlasovou výzvou. Pro mnohé se tak bitva o rozhlas stala klíčem k celému povstání. Kdo ovládne vysílání, ovládne Prahu. Lidé se začali přesouvat k rozhlasu. Šli pěšky, nasedli na tramvaj, nechali se svézt. Zbraně si brali z domova, získali je cestou, či je dostali až na místě. Někteří bojovali, jiní se drželi opodál. Někoho do bojů zatáhla až situace, někdo se do ulic vydal již rozhodnutý se bít.

Takto na začátek bojů vzpomínal Josef Pospíšil: „Rozběhl jsem se k rozhlasu v civilním oděvu. K budově jsem se chtěl dostati přes Římskou a pak Balbínovu ulici, kde se střílelo, ale přesto se tam kupili zvědavci. Na pravém rohu Římské a Balbínovy ulice viděl jsem státi německého vojína, který střílel směrem k rozhlasu. Lidé se začali tisknout ke zdím domů. Bylo potřeba tohoto vojína vyříditi. Vypůjčil jsem si od tam stojícího elektrikáře tyč k přehazování špiček elektrických kolejí. S touto tyčí jsem se přiblížil k vojínovi podle zdí domů a v okamžiku, když nabíjel pušku, jsem jej udeřil přes pravou ruku a druhou ranou jsem jej srazil k zemi.

Na rozhlasovou výzvu o pomoc reagoval i pan Ladislav Hejduk. Zprávy o bojích v rozhlase slyšel z rádia a směrem na dnešní Vinohradskou se tramvají vydal až ze Záběhlic. Dostal se pouze do ulice Bělehradská, kudy už řidič kvůli střelbě nemohl projet. S ostatními cestujícími vystoupil, někteří se spolu s ním vydali k rozhlasu. Ještě v Bělehradské získal pušku s náboji, kterou mu dal neznámý civilista s tím, že on střílet neumí. Ve Škrétově ulici u Národního muzea se mu podařilo ještě s dalšími spolubojovníky zajmout pět německých vojáků. Vyzbrojili se a zamířili k rozhlasu. Tam ho přiřadili ke strážní službě. Dělal také kurýra zpráv, které šly do vysílání. Byl i svědkem výbuchu letecké pumy. Pomáhal raněným a sám byl raněn padlým trámem. Jeho zranění ale nebyla natolik vážná, aby musel být hospitalizován. Odešel tedy domů a tím pro něj revoluce skončila.

Lidé se vydali bojovat i proto, aby okupantům oplatili šest let okupace a zabité příbuzné. Jeden z bojovníků, který byl vážně zraněn uvnitř rozhlasu, zdravotníkům na nosítkách řekl: „Zabili mi tři syny a já jsem je pomstil – tři jsem odstřelil.

Zdroje:

KOKOŠKA, Stanislav. Praha v květnu 1945: historie jednoho povstání. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, 276 s. ISBN 80-7106-740-7.
JEŽEK, Vladimír. Voláme všechny: Československý revoluční vysílač na vlně 415,5 metru ve dnech 5.–9. května 1945. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966, 292 s.
Archiv ČRO, fond Svaz bojovníků rozhlasu.

Sobota 5. května 1945
autor: Petr Hampl
Spustit audio