Vládní vojsko

Vládní vojsko - Foto:  ČTK

Vládní vojskoFoto:  ČTK

Po úplném obsazení Čech a Moravy a po vyhlášení protektorátu přistoupila okupační správa k okamžitému rozpuštění dosavadní armády. Bylo však nutno zachovat určité zdání samostatnosti okupovaných území před spojenci a iluzi autonomie před samotnými Čechy. Proto bylo rozhodnuto o vytvoření symbolické armády – Vládního vojska. Jeho vznik umožnil již samotný výnos A. Hitlera o zřízení protektorátu Čechy a Morava ze 16. března 1939.

Zatímco se likvidovalo Ministerstvo národní obrany a armáda, Vládní vojsko bylo postupně budováno. Mělo se jednat o jednotku o síle cca 8 000 mužů vyzbrojenou pouze lehkými pěchotními zbraněmi. Skutečný stav však nikdy nepřekorčil 7 000. Personální základ tvořili důstojníci a déle sloužící poddůstojníci bývalé armády a nově přijatí vojáci. Nejvyšším orgánem VV byl Generální inspektorát se sídlem v Praze. Ten byl podřízen státnímu prezidentu Dr. Emilu Háchovi, nicméně po vojenské stránce podléhal zplnomocněnci říšské branné moci při Úřadu říšského protektora. V čele VV stanul brigádní generál Jaroslav Eminger. Generálnímu inspektorátu byly podřízeny tři inspektoráty v Praze, Hradci Králové a Brně. Pražský inspektorát navíc disponoval jedním praporem, který nahradil Hradní stráž a byl určen ke střežení sídla státního prezidenta na Hradě a v Lánech. Vládní vojsko tak bylo plně profesionální armádou. 

Nasazeni při žních i při pátrání po parašutistech 

Základním úkolem VV bylo vedle ochrany státního prezidenta provádění hlídkové a strážní činnosti a mohlo být využíváno při pátracích akcích vedle policie a četnictva. Spolu s ženijními jednotkami Wehrmacht se podílelo na uvolňování koryt řek od ledových ker. Vojáci byli nasazováni při žních, likvidaci polomů a později i k likvidaci následků náletů. V lednu 1940 převzalo VV i střežení důležitých železničních tahů, mostů, viaduktů a vodáren. Počátkem února 1944 byly některé čety nasazeny i do pátrání po parašutistech. Toto jejich nasazení však nikdy nepřineslo kladné výsledky. 

Výcvik se soustředil na nácvik boje zblízka, boje v osadách, provádění různých pochodů, hlídek a průzkumů. Právě pochody se zpěvem si získaly velkou popularitu a Vládnímu vojsku dokonce vysloužily název Háchovi Melody boys. Samozřejmě byla věnována náležitá pozornost výuce němčiny a německých vojenských řádů a předpisů, aby vladaři – jak jim bylo přezdíváno, lépe porozuměli svým „kamarádům“ z Říše. S bojovým nasazením se však od samého počátku nepočítalo. 

Obezřetná výzbroj 

Krátká puška Manlicher 1985, ráže 8 mm, Rakousko-Uhersko - Foto: Khalil Baalbaki

Krátká puška Manlicher 1985, ráže 8 mm, Rakousko-UherskoFoto: Khalil Baalbaki

Vládní vojsko však rozhodně nemělo důvěru Němců. Jeho zásadním odpůrcem, ostatně jako všeho českého, byl K. H. Frank. I jeho zásluhou bylo VV velice nedostatečně vyzbrojeno. Jeho výzbroj tvořily karabiny Mannlicher 1895 ráže 8 mm, pistole ČZ vzor 24 ráže 9 mm, revolvery Gasser vzor 98 ráže 7,65 mm a šavle vzor 24. Bylo plánováno i vyzbrojení kulomety, přičemž mělo jít o 3 ks na rotu. Kulomety však nikdy dodány nebyly. Celkový počet karabin Mannlicher činil 5178 ks, 1088 pistolí, 1784 šavlí a 360 samopalů. Změna ve výzbroji přišla až v roce 1944, kdy byla drtivá většina VV přesunuta do Itálie. Pro toto nasazení byla výzbroj doplněna o italské samopaly Berett ráže 9 mm, kulomety Hotskins ráže 7,92 mm a německé granáty vzor 24. 

Na východ, nebo na jih?
  

Již v roce 1942 se začaly objevovat snahy o nasazení VV po boku bojujících německých vojsk zejména na východní frontě. Jedním z propagátorů této myšlenky byl Emanuel Moravec. Ten k nasazení vybízel i Dr. Háchu. Generál Eminger však tuto myšlenku jednoznačně odmítal. V tom jej kupodivu nepřímo podpořil K. H. Frank, který si v únoru 1944 vyjednal slyšení u Hitlera. Frank, který nenáviděl cokoliv českého a Čechy označoval za smějící se bestie, vladařům nevěřil a přesvědčil Hitlera o tom, že díky ozbrojenému vojsku hrozí v protektorátu povstání a navrhl přesun VV do Rakouska, Durynska nebo Lüneburských vřesovišť. Důrazně odmítl snahy o nasazení do bojů v Jugoslávii. Na základě toho vydalo OKW 5. května 1944 rozkaz o nasazení VV v prostoru Jihozápad. Tím se dostalo vojsko pod pravomoc nejvyššího velitele zbraní SS a policie v Itálii. 

Do Itálie se tak přesunuly všechny jednotky, vyjma 1. praporu, který střežil Hrad a Lány, osazenstva generálního inspektorátu a osob, nezbytných pro chod kasáren a objektů. Hlavní činností VV v Itálii mělo být střežení železnic, vojenských objektů apod. Nikoliv však boj s partyzány. 

Fingované boje s partyzány 

Po příjezdu VV do Itálie se vojáci logicky dostali do kontaktu se silným partyzánským hnutím. Zpočátku šlo o střety, neboť Němci rozšiřovali fámy, že se jedná o speciální útvary pro boj s partyzány. Obě strany však velmi brzy poznaly, že se jedná o dezinformace a omyly, které nahradila určitá forma spolupráce. Vedle skutečných přepadů partyzány se po domluvě s VV odehrávaly i fingované přestřelky, jejichž cílem bylo ponechání zbraní a výstroje partyzánům. Docházelo i k „odvlékání“ vojáků do zajetí. Ve skutečnosti šlo o přebíhání na stranu partyzánů. K tomuto postupu bylo VV nuceno německými nařízeními, které hrozily doslova drakonickými tresty. Každý voják, který by zběhl, měl být popraven a jeho rodinní příslušníci umístěni do koncentračního tábora. Ani tato opatření však VV neodradila a záhy došlo k dezercím doslova desítek vojáků. Vznikaly dokonce partyzánské oddíly, tvořené pouze VV – např. oddíl rotmistra Pudla, kpt. Moťky nebo oddíl Petřík-Zvoníček, které vynikaly velkou bojovností. 

Na italské frontě (1944) - Foto: Bundesarchiv, Bild 101I-478-2162-32A / Coernig,  CC BY-SA 3.0 DE

Na italské frontě (1944)Foto: Bundesarchiv, Bild 101I-478-2162-32A / Coernig, CC BY-SA 3.0 DE

V roce 1944 zahájila německá vojska rozsáhlou operaci proti partyzánům, kterou předcházelo vyhlášení rozsáhlé amnestie pro Italy. Většina italských partyzánských oddílů se proto rozpadla a v horách vzdorovaly Němcům převážně partyzánské oddíly sestavené z cizinců. Zbylé partyzánské oddíly byly před německou přesilou nuceni ustupovat dále do hor a některým partyzánům se podařilo přes alpský masív italské hranice dostat do Francie nebo do Švýcarska, kde vstoupili do řad Československé samostatné obrněné brigády, v jejíchž řadách se zúčastnili bojů o francouzský přístav Dunkerque. 

Na základě toho byly zbývající jednotky VV v Itálii odzbrojeny a bylo rozhodnuto o jejich přesunu k budování obranných postavení na řece Pád. Veškeré zbraně a střelivo byly vojákům odebrány a jednotky byly pod dohledem SS eskortovány do místa určení. 

Na pokraji umrznutí 

V této době vypukla tuhá zima a vojáci v ní velmi strádali, protože byli ponecháni bez zimních doplňků, které Němci zabavili pro své bojující jednotky. Nakonec se díky značnému úsilí podařilo jednotky vybavit zimní výstrojí, čímž se předešlo katastrofě. Koncem března a začátkem dubna 1945 byly prapory Vládního vojska přesunuty do nových prostorů zasazení, kde měly plnit nové úkoly a to zejména opravovat tratě, silnice a mosty poškozené spojeneckým bombardováním. 

Dne 24. dubna 1945 odmítl Nejvyšší zasazený štáb vládního vojska uposlechnout německý rozkaz k přesunu na sever a dne 26. dubna 1945 celé vládní vojsko přešlo v prostoru S. Giovanni Lupatato k 5. americké armádě. Jednotky byly soustředěny ve Florencii, kde z nich vznikla 1. československá samostatná brigáda v Itálii. 

Situace doma 

V protektorátu zatím nebyla situace o nic lepší. S blížícím se koncem války se prohloubil rozklad zbytků VV. Koncem dubna 1945 založili příslušníci VV ilegální revoluční národní výbor, který se podařilo napojit na Českou národní radu. Již 2. května 1945 stanovila ČNR úkoly VV v nadcházejícím povstání: obsadit a hájit budovu Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech, obsadit a bránit Pražský hrad a hájit zámek v Lánech. Středobodem se pak stala Štefánikova kasárna na Smíchově, která v době povstání plnila zásadní zásobovací a vycvičovací úkoly, bez nichž by si povstání nebylo možné představit. 

Vládní vojsko povstává 

škpt. Jaroslav Záruba - Foto: archiv VHÚ Praha

škpt. Jaroslav ZárubaFoto: archiv VHÚ Praha

5. května 1945 bylo v 10.30 do kasáren svoláno veškeré mužstvo a generál Pražák mu oznámil: „Přišla hodina konečného zúčtování s německými okupanty, na kterou bylo vládní vojsko po celou dobu nesvobody připravováno.“ Vládní vojsko povstalo. O několik hodin později odtud vyrazila bojová skupina pod velením škpt. Jaroslava Záruby na pomoc rozhlasu. Skupina dojela až do prostoru dnešního I. P. Pavlova a odtud se přesunula pěšky k budově rozhlasu. V Balbínově ulici se zapojili do bojů o postranní vchod a část Vládních vojsk se spolu s dalšími povstalci rozhodla o postup střechami sousedních domů. Budova byla plně obsazena až kolem 18. hodiny a škpt. Záruba se stal velitelem obrany celého úseku. Byl jím až do skončení povstání. 

Vládní vojsko brání Staroměstskou radnici i Pražský hrad 

Další významnou akcí vládního vojska v květnovém povstání byla účast na obraně Staroměstské radnice. Dne 8. května byla vyslána četa Vládního vojska pod velením štábního kapitána Aloise Macáka na pomoc obráncům Staroměstské radnice. Stejně tak se v závěru podařilo Vládnímu vojsku obsadit i Hrad, který byl do poslední chvíle v rukou německých jednotek. 

Vládní vojsko se také stalo součástí tří obrněných vlaků, které operovaly mezi Smíchovským a Vršovickým nádražím. Neméně důležitým pomocníkem povstání byla telefonní ústředna Generálního inspektorátu, která fungovala po celou dobu povstání. 

Jak to bylo po únoru 1948 

Po skončení války se Vládní vojsko, stejně jako policisté a četníci, přílišného ocenění nedočkali. Vládní vojsko bylo rozpuštěno a část jeho příslušníků přešla do nově vznikající armády. Řada z nich pak byla odeslána na Slovensko k plnění takových úkolů, jako bylo čištění Dukelského průsmyku. Stejně jako s policisty a četníky se i s „vladaři“ vypořádaly komise po roce 1948 a jakékoli jejich zásluhy na odboji či povstání byly buď zamlčovány, v lepším případě bagatelizovány či jako v případě Otakara Vávry a jeho Osvobození Prahy záměrně překrucovány a padělány. 

„Vladaři“ si v drtivé většině za svoji činnost nejen na našem území, ale i za svoje postoje a chování v době působení v Itálii zaslouží plnou rehabilitaci a ocenění. 

Autor:  Radek Galaš

Nové články v rubrice

  •  Audio

    Civilní bojovníci: Za rozhlas, svobodu, samostatnost

    Vedle profesionálů z ozbrojených složek, jako byli četníci a příslušníci vládního vojska, se boje o rozhlas ve velké míře zúčastnili také obyčejní civilisté. Ti nejčastěji přišli na rozhlasovou výzvu. Zcela neozbrojení...

     
  • Četnictvo 1939–1944

    V roce 1939 působilo četnictvo na celém území dosud existující Československé republiky. Po vzniku protektorátu se tato situace zpočátku nijak neměnila, četnictvo se „pouze“ přejmenovalo na protektorátní četnictvo....

     
  • Policie v období 1939–1944

    V roce 1939 působila státní policie (včetně expozitur) ve všech statutárních městech a řadě dalších míst. Jednalo se o sbor, který byl dobře vycvičený, vystrojený a částečně také vyzbrojený. Řada policistů měla zvláštní...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace