Generál Jan Voženílek
Jan Voženílek byl za německé okupace vysoko postaveným důstojníkem četnictva – v roce 1939 se stal pobočníkem generálního velitele četnictva. V této pozici mohl pomáhat a také pomohl při intervencích u německých orgánů za zatčené Čechy. Značně přispíval i k odboji, i když byla jeho činnost omezená a nebezpečná, protože byl pod dohledem gestapa. Po válce však byl pro mnohé velmi nepohodlným a nebezpečným. Ještě v květnu byl zatčen, v srpnu pak na následky pobytu v Terezíně zemřel.
Na začátku
Jan Voženílek se narodil v Praze na Smíchově. Krátce po porodu mu zemřela matka, takže se o něj a jeho tři sourozence staral otec, který byl zaměstnaný v Ringhofferových závodech. Po dokončení povinné školní docházky nastoupil v roce 1910 na c. k. kadetku v Praze (císařsko-královskou) – jeho život tak měl být spojen s kariérou ve vojsku. Kadetku ukončil v roce 1914 v hodnosti poručíka a nastoupil k 6. pěšímu pluku, který byl záhy nasazen do bojů na ruské frontě. Zde také pravděpodobně v roce 1916 padl do zajetí a byl internován v různých zajateckých táborech.
Do vlasti se vrátil až po skončení války a vstoupil do služeb nově vznikající Československé armády. V roce 1919 byl spolu s dalšími důstojníky odeslán na Slovensko. Pro značný nedostatek četnických důstojníků a velitelů sem byli armádní důstojníci „propůjčováni“ četnictvu, kde měli tento nedostatek dočasně nahradit. Na základě rozkazu generálního velitele četnictva gen. Josefa Řezáče tak byl přidělen ke slovenskému Zemskému velitelstvu. Zde se setkal s řadou nastávajících četnických velikánů, jakými byli například budoucí generál Václav Holna, vynikající kynolog Oldřich Pinkas, syn generála Řezáče František Řezáč či a další. Seznámil se zde také s tehdejším rytmistrem Josefem Ježkem, který se později stal ministrem vnitra.
Ještě v roce 1920 byl Voženílek stále veden pod Ministerstvem národní obrany. Patrně již měl podánu žádost o trvalé převedení k četnictvu, která však zatím nebyla vyřízena. V roce 1920 byl povýšen do hodnosti nadporučíka a krátce poté skutečně převzat k četnictvu. V rámci svého nasazení na Slovensku se dostal do bojových střetů s Maďary.
Na Slovensku pak zůstal Voženílek téměř deset let. Do roku 1936 postupně vystřídal několik velitelských míst: na Podkarpatské Rusi, Moravě i v Čechách. To bylo pro četnické důstojníky typické. Cílem bylo zajistit důstojníkům, kteří měli předpoklady k dalšímu kariérnímu postupu, získat co největší zkušenosti. Jeho posledním působištěm ve svobodné Československé republice byla Česká Lípa, kde plnil funkci velitele četnického oddělení. Zde se v roce 1938 ve spolupráci s jednotkami SOS (Stráž obrany státu) podílel na obraně země. Po celou dobu byl Jan Voženílek hodnocen jako vynikající velitel a důstojník.
V listopadu 1938 Voženílek odešel, již jako major, opět na Podkarpatskou Rus, kde velel soustředěnému oddílu, jehož úkolem bylo zajištění bezpečnosti a klidu, který svými teroristickými útoky narušovaly separatistické jednotky Szabaczapatoku. V polovině března pak oddíl o síle téměř 300 mužů odjel pod Voženílkovým velením na Slovensko do oblasti Piešťan. Zde Voženílka a jeho muže zastihlo vyhlášení samostatnosti Slovenska a okupace zbytku Česko-Slovenska. I přes zoufalou situaci se mu své muže podařilo převést na Moravu. Odtud byl Voženílek odvelen do Prahy.
Za okupace
Zde se bezprostředně po okupaci dostavil k tehdejšímu zemskému veliteli gen. Josefu Ježkovi a nabídl mu, že zprostředkuje potřebný styk s německými vojenskými důstojníky a učiní potřebná opatření. Ježek k jeho osobě uvádí: „...měl vojenské vystupování, ovládal perfektně německy a byl pro takováto jednání způsobilý...“. Ježek tuto nabídku přijal a Voženílek se stal tzv. styčným důstojníkem. Zároveň byl ustanoven do funkce pobočníka generálního velitele četnictva, kterým se stal plk. Josef Rejf. Josef Ježek se v červenci roku 1939 stal na žádost generála Eliáše ministrem vnitra a spolupráce nejen těchto tří vlastenců mohla začít naplno. Voženílkovým úkolem bylo mimo jiné pomáhat při intervencích za zatčené a to jak u gestapa, tak u SD (Sicherheitsdienst, nacistická zpravodajská služba) a dalších německých orgánů. Řadu z nich se tak i díky němu podařilo zachránit.
Voženílek se jen velmi těžko mohl aktivně zapojit do odbojových skupin. Stejně jako řada dalších vysoce postavených důstojníků byl i on pod drobnohledem gestapa, proto byla tato odbojová činnost značně obtížná. I přes to si však někteří z důstojníků dokázali najít cestu, jak pomoci.
Plukovník Voženílek se ve spolupráci s dalšími, včetně škpt. Bohumila Valtra, plně zapojil i do příprav povstání. Pátého května 1945 převzal velení nad protektorátní policií a vyhlásil státní převrat. Dále došlo k připravovanému obsazení a udržení rozhlasu a dalším bojovým vystoupením bezpečnostních sborů. Odměnou získal „polní“ povýšení generálem Kutlvašrem do hodnosti generála.
Daň za kontakty
I přes své hrdinské činy, kterými přispěl k osvobození země, skončil špatně. Nebyl napojen na komunistický odboj, stál v čele bezpečnostního sboru a byl prvorepublikovým četníkem. Zároveň působil ve funkci styčného důstojníka směrem ke gestapu, měl kontakty na první protektorátní vládu a především to byl bystrý a inteligentní důstojník, který disponoval obrovským množstvím informací i o tom, kdo si s kým za okupace zavdal. Pro mnohé byl proto velmi nebezpečný.
I on měl být, stejně jako řada jeho kolegů, zlikvidován. Zatímco u jiných to nespěchalo, u Voženílka ano – již 11. května 1945 byl ve svém bytě zatčen neznámými muži, z nichž část měla hovořit rusky, a odvlečen neznámo kam. Ve skutečnosti byl převezen do tyfem zamořeného Terezína, kde platila přísná karanténa. V polovině července 1945 byl tento „omyl“ zjištěn a Voženílek byl převezen do vazební věznice na Karlově náměstí v Praze. Dvacátého pátého července 1945 byl z vazby propuštěn a převezen do nemocnice na Bulovce. Sem za ním na infekční oddělení tajně pronikl jeho syn Záviš. Jeho zdravotní stav však již byl velmi špatný. Zemřel 10. srpna 1945, aniž by mohl podat všechna svá svědectví.
Řada důstojníků, policistů i četníků, kteří se podíleli na odboji a bojovali v květnu 1945, stanula v lepším případě před očistnými komisemi, jež je většinou byly nuceny osvobodit. Umlčení a zúčtování, které se nepovedlo v letech 1945– 1947 přišlo po únoru 1948.
Stačí jen připomenout jména jako je pplk. Rožek, škpt. Valtr, por. Hladík a další. Kdo neuprchl, byl uvězněn a „zásadní a vedoucí úloha KSČ v květnovém povstání“ již nemohla být zpochybňována protilidovými a podvratnými důstojníky s buržoazní minulostí.
Skutečné důvody zatčení Jana Voženílka a jeho smrt nebyly nikdy vyšetřeny, nikdy nebyl veřejně rehabilitován. Jeho syn byl nucen odejít do emigrace.