poručík Karel Hladík

O jeho osudech v období 1. světové války a o jeho vojenské službě není prakticky nic známo. Lze vycházet pouze ze žádosti o rehabilitaci, kterou podal 10. září 1968 a ze vzpomínek jeho dcery.

Karel Hladík nastoupil 6. listopadu 1918 dobrovolně činnou vojenskou službu u 6. janičářského pluku v Plzni. Odtud odjel s jednotkou pod velením setníka Holuba do Ašského výběžku, který musel být československými jednotkami vojensky obsazen. Zde setrval až do roku 1919. Po návratu domů, tedy do Prahy požádal o vstup do státní služby – k pražské uniformované policii, ke které byl přijat 21. 1. 1920. Svojí pílí a inteligencí se vypracoval až na velitele policejního revíru v Jindřišské ulici v Praze. Koncem 30. let se přihlásil k nově založenému bezpečnostnímu sboru – Stráži obrany státu, kde absolvoval výcvik u tehdy 31. praporu SOS. Z této doby je známa jeho fotografie v policejním stejnokroji s doplňky a s výzbrojí SOS, jak stojí se svými kolegy před Wilsonovým nádražím.

Karel Hladík nebyl pouze velitelem revíru v Jindřišské ulici, byl i významným policistou, který zajišťoval opatření při státních návštěvách. Pod jeho revír totiž spadala strážnice na Masarykově nádraží. Právě sem přijížděly veškeré vládní návštěvy, které on coby velitel musel spolu s politiky vítat.

Velký sportovec a velitel boxerské sekce

V té době štábní strážmistr Hladík byl take známým policejním sportovcem. Byl vedoucím boxerské sekce sportovního klubu A.F.K. stráže bezpečnosti, kde se mimo jiné seznámil i se škpt. Bohumilem Valtrem. Díky sportu také dopomohl ke vstupu do služeb pražské policie Josefu Koubovi. S Koubou se Hladík znal z boxu. Hladík mu nabídl službu a pomoc cestou svého příbuzného, šéflékaře MUDr. Hladíka.

Strážmistr Kouba se však na Hladíkovu odbojovou činnost nenapojil. Vyvíjel svoji vlastní. Zařazen na 38. policejním revíru na Smíchově pomáhal vdově po známém reportérovi Frantovi Kocourkovi a 6. května 1945 sestřelil z obrněného vlaku Blaník, jehož byl velitelem, německý letoun Messcherschmidtt Me 262.

Do odbojové činnosti se Hladík zapojil již roku 1939 bezprostředně po okupaci zbytku země. Jako velitel Jindřišské se účastnil asi jednou týdně transportů českých vězňů do koncentračních táborů, které byly vypravovány z Masarykova nádraží. Zde spolu s dalšími kolegy přebíral zprávy od vězňů a předával je příbuzným. Vězňům také často odebírali předměty – letáky, tiskoviny apod, které by je s jistotou přivedly na popraviště. Varovali před domovními prohlídkami a zatýkáním a dopomáhali k útěkům. Byl organizován v odbojové skupině, jejíž jméno však neprozradil ani manželce a dceři. Jednalo se o odbojovou skupinu s názvem Národní výbor Praha.

Hladík Karel (1938)|foto: Muzeum Policie ČR

Vyvíjel rovněž zpravodajskou činnost pro odbojové hnutí, měl k tomu jako velitel revíru a především nádraží dost příležitostí.

Podzemí plné dynamitu

V průběhu této zpravodajské činnosti počátkem května 1945 zjistil, že prakticky celé Václavské náměstí, Jindřišská a Petschkův palác jsou podminovány. Nálože byly uloženy v podzemním labyrintu, který díky své dlouhé praxi u pražské policie dobře znal. Hned první den povstání, poté kdy splnil svůj úkol u rozhlasu, vnikl praporčík Hladík spolu se svým kolegou, o kterém se ví pouze to, že hovořil slovensky a měl hodnost majora policie, vnikl do kasemat. Zde pak přerušili veškeré obvody a znemožnili zničení celého okolí, které bylo součástí německého plánu obrany poslední pevnosti – Prahy. Mimo jiné tím zachránil před zničením národní poklad, který byl umístěn v budově Národní banky.

Již 3. května 1945 dostal rozkaz zastřelit tehdejšího policejního prezidenta Wiedermana. Než však nastala vhodná příležitost, byl Wiereman 5. května zatčen.

Rovněž 3. května Hladík dostává od škpt. Valtra pokyn, aby sestavil 10 členné úderné komando pro přepadení a obsazení rozhlasu. Zároveň jednali o vyzbrojení této skupiny. Bylo nutné opatřit větší počet nábojů do pistolí. Sám Hladík ukrýval přes 300 nábojů. To však nestačilo. Proto Valtr opatřil za pomoci zbrojíře strážm. pol. Miky duplikáty klíčů ke zbrojnímu skladišti na policejním ředitelství.

6. května byl Hladík již zpět na svém revíru. Spolu se svým slovensky hovořícím kolegou dokázal vyjednat kapitulaci německé obsluhy kulometu, umístěného v Jindřišské věži.

Jeho podíl na odboji byl zcela zřejmý. Potvrdil mu jej nejen škpt. Valtr, ale i například policejní rada Rafael Engelman a vedoucí Ústředního svazu národního odboje domácího František Jeníček. Za svoje zásluhy byl praporčík Hladík vyznamenán prezidentem republiky medailí za chrabrost. Ta mu byla udělena 6. března 1946.

Po skončení války se Hladík, nyní již v hodnosti poručíka, vrátil zpět ke své službě, stále jako velitel Jindřišského revíru. Klid mu však vydržel pouze do únorového převratu v roce 1948.

Pro nevyhovující politický profil odtraněn

13. února 1948 se v Praze konala I. krajská konference organizace členů SNB, příslušníků strany národně socialistické. Konference se účastnilo 75 delegátů a téměř 2000 dalších účastníků. Byly zde projednávány otázky služby a zejména poslední rozkaz zemského velitele SNB, které prakticky znamenaly odstranění všech příslušníků SNB, kteří se hlásili k národně socialistické straně a jejich převedení na podřadnější místa. Šlo jednoznačně o politickou diskriminaci, která se však netýkala příslušníků SNB, kteří byli členy KSČ. Na konci jednání byla přítomnými přijata rezoluce, která byla předána Dr. Zenklovi. Šlo o protest proti politické perzekuci, která znamenala odstranění řady výborných a hlavně zkušených velitelů. Mezi jinými byl odstraněn například i škot. Vladimír Palička – významná osobnost odboje a akce Rozhlas. Podle novinových článků byl mezi odstraněnými i por. Hladík.

Samozřejmě že komunistický tisk to viděl zcela jinak. Rudé právo informovalo dne 28. 4. 1948 o reakci a o nepřípustném způsobu kritiky zemského velitele a vedení buřičských řečí proti rozkazu zemského velitele. Všichni přítomní a zejména důstojníci se měli dopustit zločinu proti kázni a pořádku a zločinu vzpoury z pohnutek nízkých a nečestných, neboť svým jednáním sloužili reakčním živlům, kterém usilovaly o protistátní puč.

Zatčení a proces

A puč skutečně přišel. 25. února 1948 převzala komunistická strana moc a přišlo účtování. 28. února 1948 do bytu, kde byl zatčen, vtrhli muži v civilu a Hladíka odvedli, ze stejnokrojů ve skříni mu strhali hodnostní označení a zabavili řadu osobních věcí. Hladík byl zatčen a byla na něj uvalena vazba. Po dvou měsících – 30. dubna 1948 byl z vazby propuštěn.

S „reakčními“ důstojníky SNB byl v dubnu 1948 zahájen velký proces. Stanulo v něm 30 důstojníků SNB. 5. května 1948 byla veřejnost informována o výsledku – 54 měsíců žaláře pro odsouzené. Nakonec bylo souzeno celkem 26 příslušníků, 14 jich bylo odsouzeno. Mezi nimi byli i tací představitelé odboje jako např. mjr. Odvárka či mjr. Emil Rožek. 12 příslušníků bylo zproštěno obvinění. Karel Hladík už mezi souzenými nebyl.

Prokurátor při Hladíkově propuštění 30. dubna 1948 vzal žalobu zpět a Hladík se k soudu jako obviněný ani nedostal. Podle všech kritérií byl tedy nevinný. Návrat do Sboru mu to však neumožnilo. Byl okamžitě odeslán na dovolenou s čekatelným. K té mu náleželo pouze 50 % hrubé mzdy. 13. srpna 1948 mu bylo doručeno rozhodnutí o propuštění bez uvedení důvodů. Ze služby byl propuštěn k 1. září 1948. Byl i s manželkou a dcerou okamžitě vystěhován z dvoupokojového bytu a přestěhován do vlhké místnosti, která kdysi bývala krámkem. Při výpočtu důchodu mu nebyla uznána služební třída ani věk odchodu do důchodu a penze mu tak byla dramaticky snížena. Jeho důchod v roce 1968 činil 620 Kčs! Práci našel pouze v těžkém průmyslu.

Téměř přesně po 20 letech – 10. dubna 1968 se obrátil na Ministerstvo vnitra s žádostí o rehabilitaci. Po právu se domáhal nejenom vyplacení zadržovaného platu po dobu vazby, doplacení důchodu, ale i vrácení původního či jiného – vyhovujícího bytu a především plné písemné rehabilitace za příkoří, která vazbou a ztrátou zaměstnání utrpěl. Zároveň se obrátil na Československou stranu socialistickou, jejíž vedení žádal taktéž o rehabilitaci. Nedočkal se ani jedné. Vstup okupačních vojsk do země učinil konec všem nadějím na oprávněnou rehabilitaci nejen Karla Hladíka.

Karel Hladík zemřel 28. května 1979. Očištění svého jména se nedočkal. Fakticky ani morálně nebyl Karel Hladík rehabilitován dodnes.