strážm. Václav Šafr
Václav Šafr „byl objeven“ v roce 2004 při přípravách rekonstrukce bojů o Rozhlas. Byl spolu s četníkem Jaroslavem Baudischem posledním přímým bojovníkem rozhlasu z řad bezpečnostních sborů. Tenkrát poprvé nám mohl vyprávět svůj příběh.
Václav Šafr se narodil nedaleko Nymburka v malé obci Oskořínek. Těsně po dokončení školy před nástupem základní vojenské služby začal pracovat jako asistent v drogérii Blažek v Kladně. Nastoupit základní vojenskou službu už nestihl. Bezprostředně po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava byla armáda zrušena.
Po okupaci skončil na úřadu práce a v červenci 1939 odešel pracovat do Německa. Byl zaměstnán nedaleko Berlína v Brandenburgu v továrně Vaucefa jako pomocný dělník. Vystřídal několik míst, a v listopadu 1942 odešel zpět do Čech.
Po svém návratu dostal pracovní umístěnku do Příbora na Moravě. Václav Šafr se však rozhodl jinak. 25. listopadu 1942 odjel na policejní ředitelství v Praze, kde požádal o uvolnění z pracovní povinnosti a požádal o přijetí k policii. Přítomný kpt. Bulan mu vystavil potvrzení, že bude přijat k policii.
2. prosince 1942 nastoupil na Zemské četnické velitelství v Praze a obdržel cestovní průkaz do místa svého nového zařazení – Roztok u Prahy. Zde začal jeho první výcvik. Šafr a další čekatelé zde očekávali na své zařazení do četnické školy v Mladé Boleslavi. Nesli označení „F“ – Feuer. To znamenalo, že měl být zařazen k protipožární policii (Feuerschutzpolizei). Na přímluvu velitele stanice však byl převeden do stavu policie.
31. května 1943 nastoupil do školy v Mladé Boleslavi, kterou ukončil v březnu 1944 a byl přidělen k 68. policejnímu revíru na Žižkově. Od května 1944 však byl přidělen ke spojovacímu oddílu v Lázeňské 11. Zde mohl plně využít svoji dokonalou znalost němčiny. V dubnu 1945 byl přemístěn do Bartolomějské 5. Vykonával zde funkci hlasatele protiletecké ochrany. Kryt se nacházel v suterénu policejního ředitelství.
Akce rozhlas: „Zúčastním se spolehlivě.“
Zde se také seznámil s prap. Antonínem Batličkou. Od něj se dozvěděl o přípravách na obsazení rozhlasu. Šafr na to pronesl jediné: „…pane praporčíku počítejte určitě se mnou, zúčastním se spolehlivě…“. Bylo 3. dubna 1944. Více se na toto téma nebavili.
5. května dopoledne šel podstrážm. Šafr spolu s kolegy šstrážm. Gernatem a strážm. Menšíkem do služby. Do Bartolomějské dorazil před 12. hodinou. Ve dvoře čp. 6 již stál připravený Suchánkův autokar. Šafr s ním po 12. hodině vyrazil do rozhlasu.
Zde se plně zapojil do bojů. Do budovy se v prvních okamžicích nedostal. Podařilo se mu však získat samopal od zneškodněného strážce budovy. Z Balbínovy ulice se Smetankou v zádech pak ostřeloval balkón v 1. patře, kde se mu podařilo zneškodnit střílejícího příslušníka SS. Později se dostal do budovy. Jeden z jeho kolegů ze spojovacího oddílu jej vzal do jedné z hlasatelen. Zde si, jak sám Šafr uvádí, uvědomil, že chybí na svém pracovišti v krytu protiletecké ochrany v Bartolomějské, kde byl jediným, kdo plně ovládal obsluhu vysílacího zařízení. Proto z rozhlasu ještě 5. května odešel na svoje původní místo. Zde se plně zapojil do fungování velitelství Bartoš.
Byl určen k přijímání hlášení z jednotlivých povstaleckých velitelství. Stal se zde také svědkem americké mise, která zde na cestě do Velichovek měla krátkou zastávku. Vykonával rovněž strážní službu v okolí Bartolomějské a na Národní třídě, kde byl opakovaně ohrožen střelbou. Na velitelství Bartoš zůstal podstrážm. Šafr až do 10. května 1945.
Nepohodlní musí z kola ven
26. května 1945 byl již v rámci SNB odvelen do Liberce. Zde zůstal až do března 1948. Po únorovém převratu v roce 1948 se nyní již strážmistr Šafr stal pro nový sbor nepohodlný. Měl protektorátní a především „květnovou“ minulost. Byl poznamenán takovými jmény, jako kpt. Suchánek a škpt. Valtr. Proto byl 13. března 1948 bez uvedení důvodů ze sboru propuštěn.
Během následujících desetiletí vystřídal řádu zaměstnání od pomocného dělníka až po stavbyvedoucího. Nikdy nebyl členem KSČ a nikdy nebyl za svoje přispění k pražskému povstání oceněn. Pravdou je, že se o takováto ocenění nehlásil. Jeho heslem bylo sokolské „…ni zisk – ni slávu...“.
V rámci rekonstrukce boje o rozhlas v roce 2005 byl oceněn novým odznakem Bojovník rozhlasu. Bylo to první oficiální ocenění po 60. letech.
Téhož roku požádal Václav Šafr o vydání potvrzení o účasti v povstání v květnu 1945. Žádal podle zákona 357/2005 Sb. Přes veškeré důkazy, které předložil mu bylo sděleno, že „…nebyly nalezeny doklady potvrzující účast v povstání v květnu 1945…“. Vedoucí oddělení vydávání osvědčení Ministerstva obrany nepovažoval boj o rozhlas, činnost na velitelství Bartoš a strážní službu za dostatečné nasazení. Potvrzení bylo Václavu Šafrovi vydáno až po dalších odvolání.
Ještě v roce 2004 si pan Václav Šafr dopisoval s Bohumilem Valtrem a synem prap. Batličky. Každoročně se účastnil pietního aktu u rozhlasu a nikdy nezapomněl na pietní akt u pomníku padlých pražských policistů, který každoročně pořádá Muzeum Policie ČR a četnická pátrací stanice Praha. Byl jediným a posledním, kdo mohl ukázat, kde se nacházelo velitelství Bartoš. Naposledy se strážm. Václav Šafr dostavil do Bartolomějské ulice 5. května 2012, aby nás provedl po svém působišti z května 1945. 5. května 2013 opět stál, jako všechny roky před tím, u budovy Rozhlasu se svými policisty. Zemřel 26. října 2013.