Vladislav Baudisch

Četník Vladislav Baudisch v období protektorátu - Foto:  Muzeum Policie ČR

Četník Vladislav Baudisch v období protektorátuFoto:  Muzeum Policie ČR

Vladislav Baudisch bojoval jako sotva plnoletý na pražských barikádách, dostal se do bojových střetů na těch nejnebezpečnějších místech – u Rozhlasu nebo na Staroměstské radnici. Za svoje hrdinství nebyl nikdy vyznamenán ani nijak odměněn. Naopak. Odměnou mu bylo neustálé podezírání a kádrování.

Vladislav Baudisch se narodil 9. července 1924 v Jaroměři jak sám později uváděl jako syn dělnických rodičů. Jeho otec, Zdeněk Baudisch byl zaměstnán jako dělník v Jaroměři, matka Marie Baudoschová byla v domácnosti. Vladislav neměl žádné sourozence. 

Do školy chodil Vladislav Baudisch v Jaroměři, kde absolvoval 5 tříd obecné, 4 třídy měšťanské a 2 roky pokračovací školy. V roce 1940 nastoupil do učení u firmy Etrich v Jaroměři, kde se také vyučil zahradníkem. 

Vojenskou službu samozřejmě neabsolvoval a v roce 1942 požádal o vstup do řad protektorátní policie, kam byl také přijat. Na svůj vstup později vzpomínal tak, že se bál totálního nasazení v Říši, které by se ho velmi brzo po vyučení týkalo a zároveň jej povolání policisty lákalo. 

V prosinci 1942 nastoupil v hodnosti podstrážmistra do policejní školy v Mladé Boleslavi. Zde prodělal základní výcvik a další školení, které ukončil v roce 1944. Krátce na to byl převelen k motorizované kompanii (rotě) v Hradci Králové, krátce byl přidělen u téhož oddílu v Táboře a v říjnu 1944 byl přidělen k četnické motorizované kompanii v Praze. Tento útvar sídlil v kasárnách Jiřího z Poděbrad. Zde se Vladislav Baudisch poprvé zúčastnil otevřeného protiněmeckého vystoupení. 

Bitva začíná 

Vladislav Baudisch v Táboře v období protektorátu - Foto:  Muzeum Policie ČR

Vladislav Baudisch v Táboře v období protektorátuFoto:  Muzeum Policie ČR

V roce 2005 mi při jednom z mnoha našich povídání a rozhovorů vyprávěl o svých bojích. 5. května 1945 brzy ráno se do Jiříkových kasáren vrátila tzv. protipartyzánská četa z nasazení v okolí Kraskova. Jednalo se o velmi dobře vyzbrojenou četu o síle 40 mužů, jejímž úkolem byl boj s partyzánskými oddíly. Velení bylo pochopitelně německé a četa byla doprovázena úředníkem gestapa. I přesto však po celou dobu svého působení nezadržela jediného partyzána. Hlavní příčinou byla odbojová činnost četníků a jejich napojení na partyzány. Spojení s odbojem udržovali zejména záv. Laurenčík, por. Hrabák, por. Klikar a por. Jirák. Tato četa se tedy navrátila do Prahy bez jediného „úspěchu“, nicméně na vozidlech, ověnčených prapory Československými a spojeneckými! 

S krátkou zastávkou ve Strašnicích projela až do kasáren. Zpráva o tom, že se četníci vzbouřili a jedou do Prahy, je však předstihla a tak se před budovou kasáren shromáždil dav, který je vítal. Po domluvě se dav rozešel, zpráva o povstání četníků se však nesla Prahou. Začaly mizet německé nápisy a vývěsní tabule. A právě toto bylo pravděpodobně jeden z prvotních signálů ke všeobecnému povstání. 

Situace uvnitř kasáren se však vyvíjela dále. Podle Vladislava Baudische k tomu došlo hned ráno 5. května. V Praze docházelo již k prvním střetům a i mezi četnictvem v kasárnách to vřelo. Proto kpt. Šedivý nařídil okamžité odevzdání zbraní do zbrojnic. Rozkazu se četníci byť neradi podvolili. Zbraně byly odevzdány a uzamčeny. Pak oddíly německé policie vyrazily do ulic dělat „pořádek „. To byla příležitost pro četníky, kteří si násilím vzali zpět to, co jim patřilo, kasárna se tak ocitla v českých rukách a zavlály na nich české prapory. To bylo kolem 11. hodiny. Pod vedením zmocněnce ZČV a po překonání odporu velitele – kpt. Šedivého vyrazily z kasáren Jiřího z Poděbrad celkem 3 čety. Jejich cílem bylo ZČV. Jediná četa – právě ona Kraskovská, se na místo neprobojovala a musela se vrátit zpět. Čety o síle 96 mužů dorazily do Karmelitské před 13.00 h. 

Ve 12.33 se pak ozvalo legendární volání českého rozhlasu o pomoc. Ze Zemského velitelství vyrazily na pomoc Rozhlasu dvě čety mladých četníků. Na konci Žitné se však četníci dostali do silné palby a museli autokary opustit. K rozhlasu se probojovávali přes střechy a sklepy okolních budov. Z druhé strany se k Rozhlasu blížila další pomoc, četníci z kasáren Jiřího z Poděbrad. Šlo o autokar s 50 četníky, mezi nimiž byl i Vladislav Baudisch. Autokar dojel až k Národnímu muzeu, Zde jej však zastavila palba od Petschkova paláce. 

Chlap – puška – chlap – puška 

Vladislav Baudisch (1944) - Foto:  Muzeum Policie ČR

Vladislav Baudisch (1944)Foto:  Muzeum Policie ČR

Baudisch se dostal až k zábradlí muzea, kde zalehnul a začal střílet směrem k tehdejšímu německému divadlu. Ale i zde se dostal do silné palby, jediným možným směrem úniku byly dveře muzea, které však byly zamčené. Přesvědčivým argumentem pro vrátného byl ruční granát. Baudisch s kolegy Jiřím Málkem, Janem Bouberlem, Jiřím Jelínkem, Josefem Síbekem a Čápem prošli budovou a přilehlým parkem až do Balbínovy ulice. Do budovy Rozhlasu se však dostat nemohli. Jednou cestou byly střechy přilehlých domů. Jak Vladislav Baudich po 65 letech vzpomína, dostávali se do domů otvory probouranými ve štítech domů nebo přímo ve střechách „…dodnes si pamatuji, jak šel chlap – puška – chlap – puška…“ 

Spolu s Vladislavem Baudischem přijel na pomoc Rozhlasu i podstrážmistr Jaroslav Šimůnek, který zde byl vážně zraněn a na následky těchto zranění zemřel 11. června 1945. 

Již v průběhu bojů o Rozhlas byla část četnických posil odvolána na pomoc povstalcům v centru Prahy. Proto část četníků odešla kolem 15.00 hodiny na Staroměstské náměstí, kde již docházelo k tuhým bojům. V bojích zde četníci zůstali až do konce povstání. Bojovali vedle policistů, příslušníků obecní policie i civilních povstalců. Mnozí do posledního okamžiku. Základnou se bojujícím četníkům stala budova zemského velitelství četnictva v Karmelitské. Zde byli ošetřováni, dozbrojováni a odtud byly vysílány další četnické posily do bojující Prahy. Právě v budově zemského velitelství se Vladislav Baudisch setkal i se strážmistrem Josefem Chaloupkou. 

8. května 1945 kolem 9. hodiny ráno z budovy zemského velitelství vyrazil pod velením por. Luňáčka na pomoc Staroměstské radnici malý oddíl četnictva, mezi nimiž byl i Vladislav Baudisch. Četnické posily se okamžitě zapojily do obrany radnice, na kterou útočily tanky, najíždějící z Pařížské ulice. Četníci, kteří na místo dorazili zadem z Malého náměstí, rychle z I. patra již hořící radnice zjistili, že průčelí budovy je ostřelováno tanky, stojícími mezi pomníkem mistra Jana Husi a Dlouhou třídou. Průčelí směrem k Týnskému chrámu odstřeloval další tank z Celené ulice a další z postavení za pomníkem mezi Celetnou a Dlouhou.  

Obránci byli nuceni se díky šířícímu požáru uchýlit do přízemí budovy. Odtud pak četníci zahájili palbu. Pancéřovými pěstmi útočili na tanky, které již byly přímo na náměstí. Strážmistr Chaloupka, který pálil prakticky vedle Baudische, zasáhl jeden z tanků a zneškodnil jej a další dva vážně poškodil. To byly však jeho poslední okamžiky. Vladislav Baudisch vzpomínal, jak další z německých tanků vypálil na jisto a zasáhl okraj okna, ze kterého Chaloupka pálil. Josef Chaloupka dostal zásah do horní části těla. Granát však neexplodoval a jenom díky tomu Vladislav Baudisch spolu s dalším kolegou přežili. Josef Chaloupka byl však na místě mrtev. 

Podstrážmistr Baudisch se pak účastnil dalších bojů v okolí Staroměstského náměstí. Po skončení povstání prostě odešel do kasáren Jiřího z Poděbrad, kde pomáhal střežit zadržené německé zajatce. 

V lednu 1946 byl přemístěn na četnickou stanici v Kunraticích, kde byl až do března 1948. Pak následovala řada dalších přemístění od Litoměřic po Prahu. V té době byl se zpětnou platností povýšen do hodnosti strážmistra a v říjnu 1949 do hodnosti štábního strážmistra. Snadné to však neměl. 

Po únoru 1948 kádrován a prověřován 

Ocenění bojovníci rozhlasu: zleva Vladiskav Baudisch, Rudolf Heber, Václav Šafr (2005) - Foto: Četnická pátrací stanice Praha

Ocenění bojovníci rozhlasu: zleva Vladiskav Baudisch, Rudolf Heber, Václav Šafr (2005)Foto: Četnická pátrací stanice Praha

Vladislav Baudisch nebyl před rokem 1948 členem KSČ, ani kandidátem. To platilo i pro jeho rodiče. Jeho otec byl členem Sociální demokracie a do KSČ se dostal až sloučením těchto dvou stran. Sám strážmistr Baudisch začal být po „vítězném únoru“ 1948 jako řada jeho kolegů kádrován a prověřován. 

V roce 1947 byl hodnocen jako pohotový, rozhodný, družný a pevného charakteru. Samozřejmě on i jeho rodina byli národně spolehliví a sám Vladislav Baudisch měl potvrzení o účasti v povstání. V roce 1947 se dokonce stal předsedou závodní rady zaměstnanců SNB pro okres Praha-venkov-jih. Byl členem Svazu národní revoluce, Svazu přátel SSSR a ROH. Do KSČ vstoupil až v dubnu 1948. Nijak mu to však nepomohlo. V roce 1950 byl převelen na „brigádu“ při výstavbě areálu MNB v Praze na Veleslavíně. Důvodem podle Vladislava Baudische byl fakt, že ke sboru nastoupil v době okupace. Na této brigádě setrval celé dva roky a nakonec zde zůstal i jako kmenový příslušník, nastoupil zde jako vrátný areálu a později působil jako služební řidič. 

V roce 1954 však již byl pod dohledem a byla na něj vypracována tzv. ustanovka. Autor ustanovky „Arnold“ se stal autorem doslova literární perly. Nejenom že nedokázal správně opsat ani Baudischovo příjmení, uváděl jej jako Baudysch, ale ani v dalších informacích se příliš netrefil. 

Ve své zprávě mimo jiné uváděl, že „…nastoupil do učení zahradníka u továrníka Etricha v Jaroměři…v době okupace podal s několika svími kamarády žádost ke státní policii, kamž byl přijmut ještě s jedním svím kamarádem...“. 

Jazykový génius Arnold se zaměřil i na rodinné poměry Baudischových. „…jeho pověst na veřejnosti byla, že si o něm lidé říkali, že je povahy povíšené, nevšímal si lidí dělníků a hlavně vlivem jeho rodičů hleděl si nalézti dobrou existenci…jeho rodiče v době první republiky byli politicky organisovaní ve straně SD (sociálně demokratické – pozn. aut.), zastávali v době prvé rep. pravicové křídlo SD (!). Zásadně nesouhlasili a nenáviděli dělníky, organisované v KSČ, proto, že nesouhlasili s jejich revoluční činností a hledali stále smír s kapitalisty a továrníky…“. Arnold dále o Vladislavu Baudischovi informoval:„…jeho otec měl kladný postoj k okupantům a dal si údajně změnit jméno z Baudyš na Baudysch…“. Nic z toho nebyla pravda. 

Další z orgánů, který měl za úkol shánět informace na Vladislava Baudische a prověřit jeho politickou spolehlivost a pověst u veřejnosti – Alois Jirman - podal také v roce 1954 svoje poznatky: „…prošetřovaný sloužil u pohotovostního četnického oddílu…pokud u tohoto oddílu sloužili orgánové, tak jsou buď ve vězení a nebo vyakčnění ze SNB…“. 

Vladislav Baudisch a jeho manželka, kterou si vzal v roce 1947, a se kterou měl syna Jiřího, byli neustále kádrováni, prověřováni a sledováni. To nakonec dovedlo Vladislava Baudische k rozhodnutí odejít ze sboru. V březnu 1954 dobrovolně SNB opustil a odešel pracovat do pražských dopravních podniků, kde se za léta stal uznávaným pracovníkem. 

Vladislav Baudisch jako sotva plnoletý bojoval na pražských barikádách, dostal se do bojových střetů na těch neexponovanějších místech – u Rozhlasu, na Staroměstské radnici a dalších místech. Za svoje hrdinství nebyl nikdy vyznamenán ani nijak odměněn. Naopak. Odměnou mu bylo neustálé podezírání a kádrování. V roce 1950 byl dokonce ze SNB propuštěn. Na základě jeho odvolání bylo propuštění zrušeno, nicméně s tím skončila jeho veškerá kariéra. Až do roku 1948 měl jen tu nejlepší pověst, byť byl mladým nezkušeným příslušníkem. Po únoru 1948 se pro něj, stejně jako pro stovky a snad i tisíce dalších příslušníků situace zcela změnila. 

Po mnoha letech na tuto šikanu nerad vzpomínal, a že měl paměť velmi dobrou. Vždyť ještě ve svých 80 letech dokázal citovat četnické předpisy v češtině i němčině. 

Rok 2005: zadostiučinění při rekonstrukci bojů 

Snad drobného zadostiučinění se mu dostalo v květnu 2005, kdy mu byl v rámci historické ukázky boje o Rozhlas, kterou organizoval Český rozhlas a Četnická pátrací stanice Praha, předán ministrem vnitra Františkem Bublanem odznak Bojovník Rozhlasu. 

Vladislav Baudisch byl pro dějiny znovuobjeven v roce 2004. Jakéhokoliv oficiálního zadostiučinění ze strany státu či samotné policie se nikdy nedočkal. Přesto nezahořkl. Vladislav Baudisch zemřel v roce 2007. 

Autor:  Radek Galaš

Nové články v rubrice

  • strážmistr Jaroslav Pilát

    Poslední okamžiky života vrchního strážmistra Jaroslava Piláta jsou zachyceny dokonce na několika dobových fotografiích. Zemřel 5. května při bojích o postranní vchod poté, co se nákladním autem podařilo prorazit vrata....

     
  • štábní strážmistr Antonín Svoboda

    Antonín Svoboda byl prvním hrdinou, který přišel v boji o rozhlas o život. Tehdy mu bylo 46 let. Bohužel se o něm nedochovalo mnoho informací. Jeho personální spis neexistuje a ve svědectvích pamětníků je pouze zmiňován...

     
  • štábní kapitán Bohumil Valtr

    5. kvěna 1945 stál Bohumil Valtr spolu s kpt. Suchánkem a dalšími v čele útoku na budovu rozhlasu. On sám se však v průběhu bojů do budovy nedostal. Spolu se šstrážm. Humhejem, Součkem a řadou dalších civilních bojovníků...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas