Jaroslav Kleiner – Z rozhlasových studií do Mauthausenu

Mnoho z technických pracovníků Československého rozhlasu mělo skvělé znalosti z elektrotechniky a dobových radiotelegrafických technologií. Po vypuknutí války tak byli vítanou posilou protinacistického odboje, protože dokázali obsluhovat radiotelegrafické přístroje a konstruovat či opravovat vysílačky. Řada z nich proto aktivně spolupracovala s odbojem. Někteří za to ovšem zaplatili životem. Za svou odbojovou činnost byl popraven i Ing. Jaroslav Kleiner, člen skupiny Obrana národa a odborník na akustiku a elektrotechniku.

Jaroslav Kleiner se narodil 15. února 1904 v Lužné v Čechách. O jeho dětství toho není příliš známo, první dochované informace pochází z 20. let, kdy se přestěhoval do Prahy studovat pražské ČVUT. Při svých studiích se angažoval jako člen křesťanské organizace YMCA. Už v roce 1923, tedy ve svých 19 letech, byl touto organizací vyslán na mezinárodní konferenci studentů do Rumunska jako zástupce Obrodného hnutí české YMCY. Z tohoto působení zároveň pochází mnoho jeho pozdějších přátel, s nimiž za války působil v odboji, a pravděpodobně se zde také seznámil se svou pozdější manželkou Antonií.

Kariéra rozhlasového technika

Po dokončení studií na technice v roce 1929 získal zaměstnání jako laborant a asistent ve Vojenském technickém ústavu. Podílel se zde na výzkumu a prováděl své první elektrotechnické pokusy, které později rozpracovával už jako zaměstnanec rozhlasu. Do služeb Československého rozhlasu, konkrétně do technického oddělení, se hlásil v roce 1931 a jeho žádost o zaměstnání byla vyřízena kladně. Od roku 1931 byl tedy zaměstnancem rozhlasu. Nejprve na pozici řadového technika, ale postupně se vypracoval až na šéfa zkušebny. Stále také byl aktivním členem pražské YMCA a vstoupil v této době rovněž do Amerického ústavu v Praze, kde se jednak účastnil přednášek, ale také se aktivně podílel na organizaci akcí Amerického ústavu a komunikoval se zahraničními hosty a odborníky.

Naučil se velmi dobře anglicky a mluvil také francouzsky a německy. To se mu posléze hodilo i v rozhlasovém technickém oddělení, neboť byl vedením rozhlasu posílán na zahraniční stáže, kde se školil v technickém zajištění rádiového provozu. Získal tak zkušenosti s rozhlasovým vysílám v anglické BBC, v německém i holandském rozhlase a ty dále v Praze využíval pro zkvalitnění českého vysílání. Vedle toho se věnoval i elektrotechnickým pokusům a vymýšlel vlastní patenty. A to nejen v zaměstnání, ale i ve svém volném čase. V roce 1934 žádal vedení rozhlasu o zapůjčení měřicích přístrojů pro své experimenty a také povolení honorované činnosti mimo svůj hlavní pracovní poměr, neboť z rozhlasového platu neměl dostatek financí pro svou vědeckou činnost. Oběma žádostem bylo vyhověno, a Jaroslav Kleiner tak vedle své práce technika pracoval na svých výzkumech v elektrotechnice a akustice.

Výsledkem byl patent na desky tlumící zvuk, které zlepšovaly akustické vlastnosti nahrávacích studií. Jeho objevy měly úspěch. Začal navrhovat rozhlasová studia v hlavní pražské budově i v mimopražských studiích a od Výkonného výboru Československého rozhlasu získal uznání za návrh studia č. 1 a také pochvalu za vylepšení nahrávání pomocí blattnerofonu. Od druhé poloviny 30. let navrhoval studia a sály pro instituce a firmy i mimo rozhlas. Podílel se tak např. na konstrukci kinosálů v Praze na Vinohradech, ve Zlíně a Brně, byl autorem akustického a technického vybavení hudebních sálů Státní konzervatoře v Praze a zkušební síně Národního divadla. Své vědecké práce také publikoval. Napsal několik odborných statí a dvě knihy – O akustickém obložení stěn studií a Záznam zvuku v českém rozhlasu.

Další kariéru ale přerušila okupace a začátek druhé světové války. Podle dochovaných údajů se Jaroslav Kleiner přidal k odboji již v lednu roku 1940. V této době se spolu se svou manželkou Antonií podíleli na aktivitách ilegálního hnutí kolem Rudolfa Mareše, sekretáře organizace YMCA, který pomáhal s vydáváním protiněmeckých tiskovin. Jednalo se především o časopisy V boj, Český kurýr a také texty Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ). Antonie Kleinerová vedle toho spolupracovala ještě s Růženou Pelantovou, členkou PVVZ, která se starala o rodiny a pozůstalé po zatčených odbojářích. Postupně se Kleinerovi v odboji angažovali stále více. Jaroslav Kleiner se přímo v rozhlase zapojil do skupiny kolem Ing. Stanislava Singera, pro kterého pomáhal konstruovat rozhlasové přijímače a udržovat radiotelegrafické spojení s jeho zahraničními spolupracovníky v Rakousku. Odboji tak nabídl své bohaté znalosti z elektrotechniky a zkušenosti s konstrukcí a provozem radiotelegrafických přístrojů.

Odbojářem na plný úvazek

Vedle toho se také postupně zapojili do akcí Obrany národa, jedné z nejdůležitějších odbojových skupin, a spolupracovali i s ilegální skupinou uvnitř Československého Červeného kříže. Podle poválečných vzpomínek manželky Jaroslava Kleinera pomáhali s hledáním vhodného ubytování pro československé parašutisty vyslané z Velké Británie (pravděpodobně pro parašutistu Františka Pavelku z výsadku Percentage) a především se podíleli na zpravodajské činnosti pod vedením mjr. Josefa Jedličky. Tato činnost se jim také později stala osudnou. Mjr. RNDr. Josef Jedlička byl zpravodajský důstojník, který již před válkou v rámci svých vojenských úkolů spolupracoval se sovětskou zpravodajskou službou GRU. V létě 1941, ještě před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem, začali Sověti s československými zpravodajci intenzivně spolupracovat. Mjr. Jedlička byl důležitým spojovacím článkem mezi Sověty a domácím odbojem. Přitom se jako bývalý ruský legionář osobně znal s nejdůležitějšími osobami Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD) a na jejich pokyny také začal kolem sebe budovat síť spolupracovníků.

Mezi jeho spolupracovníky patřili na jedné straně lidé z různých institucí, úřadů nebo podniků, kde bylo možné sehnat využitelné zpravodajské informace. Na druhé straně s ním ale spolupracovali také radisté a elektrotechnici, kteří měli na starosti obsluhu rádiových stanic a dohromady tvořili v rámci Obrany národa Radiotelegrafickou skupinu ON – východ. Do této skupiny patřil Jaroslav Kleiner. Ten vedle této zpravodajské činnosti pravděpodobně ještě mjr. Josefu Jedličkovi pomáhal schovávat operativní materiál. Jak po válce vzpomínala Antonie Kleinerová, měli doma uschované i zbraně a výbušniny.

Hromadná poprava v Mauthausenu

Dne 9. 10. 1941 ovšem mjr. Josefa Jedličku zatklo gestapo. Stalo se tak čirou náhodou, když se Josef Jedlička zrovna nacházel v jednom ze svých konspiračních bytů, kam šlo gestapo zatýkat jiného odbojáře. Následoval brutální výslech jeho samotného i jeho manželky. Tak se gestapo dostalo na stopu Jedličkových spolupracovníků. Nejdříve byli zatčeni radisté František Chyba, Otakar Batlička a Jaroslav Toufar a 16. 10. 1941 také Jaroslav Kleiner s manželkou Antonií. Jaroslav Kleiner byl vyšetřován a vězněn ve věznici na Pankráci. O dva měsíce později 19. 1. 1942 byl odsouzen k trestu smrti, odvezen do Malé pevnosti Terezín a následně do koncentračního tábora Mauthausen.

Do Mauthausenu byl převezen spolu se všemi zatčenými spolupracovníky mjr. Jedličky, celkem 21 osob, kteří měli být všichni hromadně popraveni. Jejich poprava tak byla vůbec první hromadnou popravou českých občanů v koncentračním táboře Mauthausen. Vykonána byla pravděpodobně benzinovou injekcí do srdce dne 13. února 1942. Jaroslav Kleiner, nyní už pouze jako vězeň č. 5805, zemřel podle německých záznamů v 15 hodin a 31 minut – dva dny před svými 38. narozeninami.

Prameny:

BĚHAL, Rostislav. Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, Praha, 1966
ČVANČARA, Jaroslav. Pátek třináctého. Paměť a dějiny 2014/02, str. 100–110
ŠIKLOVÁ, Jiřina. Stručný přehled dějin Akademické Ymky, In: YMCA v proměnách času, sborník z konference. Praha, 2010
Archiv Českého rozhlasu, F. Osobní spisy, Jaroslav Kleiner
Národní archiv, F. Svaz protifašistických bojovníků – ÚV Praha (0), sign. Členská přihláška Kleinerová Antonie
Národní archiv, F. Policejní ředitelství Praha 2 – Všeobecná spisovna 1941–1951, K212
Národní archiv, F. Ministerstvo vnitra I. – prezidium, Praha – fond 225 (665), sign. 225-665-4/6
Národní archiv, F. Okupační vězeňské spisy – AMV 101 (262), sign. 101-636-5
Národní archiv, F. Americký ústav Praha (1), sign. 413-1-5/14
Národní archiv, F. Americký ústav Praha (2), sign. 413-3-10