Stanislav Singer

12. 4. 1900 - 21. 2. 1942, zástupce šéfa technického provozu

Dne 23. května 1948 byla u hlavního vchodu do budovy Československého rozhlasu slavnostně odhalena bronzová pamětní deska se jmény patnácti rozhlasových pracovníků, jejichž životy byly násilně ukončeny v průběhu druhé světové války. Nechybí tu jméno rozhlasového technika Ing. Stanislava Singera, který se nesmazatelně zapsal do historie rozhlasového odboje proti německým okupantům. 

Kvarteto Schubert u mariáše v Jižních Čechách. Vpravo Vladimír Zoubek, vedle něj Stanislav Singer - Foto:  Rodinný archiv Jana Zoubka

Kvarteto Schubert u mariáše v Jižních Čechách. Vpravo Vladimír Zoubek, vedle něj Stanislav SingerFoto:  Rodinný archiv Jana Zoubka

Početná rodina vrchního soudního oficiála Aloise Singera a jeho ženy Marie se 12. dubna 1900 rozrostla o syna Stanislava. Ten se od mládí věnoval sportu, kromě jiného například bruslení, plavání i šermu. Velkým koníčkem byla ale i hudba. Spolu s kamarády z gymnázia v Jindřichově Hradci - Zoubkem, Bemem a Zelenkou – založil kvarteto Schubert, které hrálo skladby rakouského skladatele. Po maturitě se přesunul do Prahy na Vysoké učení technické. 

Studia elektrotechnického oboru úspěšně dokončil a ve druhé polovině 20. let se vrhl do pracovního procesu. Nejprve pracoval půl roku v radio oddělení firmy T. Loukota na Praze 1 a pak nastoupil jako samostatný konstruktér a později vedoucí výroby elektrických výtahů a zdviží u známé pražské firmy Ing. Jan Prokopec, kde strávil čtyři a půl roku. 

Zapáleným technikem 

V době vrcholící velké hospodářské krize nastoupil Stanislav Singer do Radiojournalu. Dne 1. září 1933 začal pracovat v rozhlasové elektrotechnické laboratoři, kde se soustavně věnoval zvukovým filtrům, akustice, vysokofrekvenční technice a silnoproudu. Díky své houževnatosti, píli, teoretickým i praktickým znalostem se z technického úředníka vypracoval až na zástupce vedoucího technickoprovozního oddělení, jež v meziválečné době vedl Ing. J. Jelínek. 

"Hifi věž", kterou ve třicátých letech sestavil Stanislav Singer - Foto:  Rodinný archiv Jana Zoubka

"Hifi věž", kterou ve třicátých letech sestavil Stanislav SingerFoto:  Rodinný archiv Jana Zoubka

„Hifi věž“ třicátých let 

Práce mu byla zároveň koníčkem, kterému se věnoval i ve volném čase. Jiří Zoubek, syn Singerova kamaráda z gymnázia a kolegy z kvarteta, vzpomíná, jak Singer jeho otci Vladimírovi, který byl vášnivý milovník reprodukované hudby, pomohl sestrojit „Hifi věž“ třicátých let: „Speciální dřevěnou konstrukci vyrobil tehdejší špičkový truhlář Nauman na návrh architektky Hany Záveské. Technické vybavení, které dodal právě Singer, se skládalo z gramofonu na šelakové desky, otáčky řídil odstředivý regulátor, nechyběl stroboskop a elektromagnetická přenoska. Na skřínce gramofonu stál samostatný reproduktor. Ve střední části bylo rádio, samozřejmě lampové, v podstatě receiver, střední a dlouhé vlny. V dolní části byla skříň s padacími dvířky, uzpůsobená pro závěsné kapsy na desky, stejný systém, jaký používal Československý rozhlas.“ 

Jan Zoubek, syn Singerova kamaráda Vladimíra Zoubka, vzpomínal, jak jeho rodičům pan Singer, coby zručný technik, vyrobil rušičku a vyřešil tak problém s hlučnými sousedy. A jak ji pak po Singerově zatčení pan Zoubek ze strachu do poslední součástky rozebral. „Vzpomínám na příběh s rušičkou. Singer ji vyrobil pro rodiče, protože sousední partaj jejich bytu v Nuslích s oblibou pouštěla v noci hlasitě rádio a připravovalo rodiče o spánek. Rušička byla vestavěna do elegantní tmavé dřevěné skříňky. Po připojení k síti se prý od sousedů ozval nepopsatelný rachot a rádio vzápětí zmlklo. Když se pak rodiče o Singerově zatčeni dozvěděli, čekali to nejhorší. Otec mj. rozmontoval rušičku na prvočinitele - obával se, že Němci budou považovat rušičku za vysílačku. S pozůstatky toho zařízení jsem si pak ještě mnoho let hrával.“

Spolupráce s odbojem a ukrývaný rakouský komunista 

Od počátku okupace se levicově orientovaný Singer zapojil do odbojové činnosti, která se neomezovala pouze na podzemní rozhlasové hnutí, ale také na spolupráci s komunistickým odbojem v Praze. Jeho činnost spočívala v navázání kontaktů s pracovníky rakouské komunistické strany a dále v materiální a finanční podpoře perzekuovaných rodin, přechovávání ilegálů a ukrývání zbraní a střeliva. 

Stanislav Singer (vpravo) a Jan Zoubek v roce 1940 - Foto:  Rodinný archiv Jana Zoubka

Stanislav Singer (vpravo) a Jan Zoubek v roce 1940Foto:  Rodinný archiv Jana Zoubka

Začátkem října 1940 přijel z Německa předem avizovaný "soudruh", který měl dokonalé doklady na jméno Klinger. Jak se později zjistilo, jeho pravé jméno bylo Zwiefelhofer. Byl dobře vybaven, dokonce i potravinovými lístky. Měl být členem ÚV Komunistické strany Rakouska, jeho úkolem bylo zajištění spojení do Bělehradu, Budapešti, Vídně, Berlína i Moskvy. Měl přijet jen na tři týdny. Jeho pobyt se ale protahoval. Zázemí mu poskytovala skupina domácích odbojářů kolem rozhlasu. 

Kdo se zdál nejsilnějším, ukázal se nejslabším 

Aby nebyl nápadný, nemohli ho dlouho nechávat na jednom místě, a tak se o něj střídali. V únoru 1941 bydlel u Singera. Právě v té době byl zatčen. Vzhledem k tomu, že se jednalo vysoce postaveného pracovníka odboje, doufalo se, že výslechům dokáže odolat a nikoho neprozradí. Zwiefelhofer ale naopak udal téměř všechny, kdo mu poskytli úkryt. Označoval je i při konfrontacích na gestapu. 

Soud ho omilostnil, ale gestapo poslalo do vyhlazovacího tábora 

Prozradil i Singera, kterého gestapo zatklo 1. dubna 1941 přímo v budově rozhlasu. Spolu s dalšími odbojáři byl odeslán k soudu do Drážďan. U výslechu svorně tvrdili, že poskytli "Klingerovi" úkryt jen z křesťanské lásky, o jeho aktivitách že nic nevěděli. Na tom se jim podařilo předem domluvit. Protistátní činnost jim tak nebyla prokázána a soud je odeslal začátkem prosince 1941 zpět do Prahy. Komisař gestapa Zander se rozlítil a prohlásil, že jim zajistí umístění, kde s nimi budou velmi brzo hotovi. Ale nakonec to byl Singer jako jediný, kdo po vazbě v Malé pevnosti v Terezíně v únoru 1942 putoval do vyhlazovacího tábora Flossenburg, kde za pár týdnů, 21. února, zřejmě v důsledku brutálního týrání, zemřel.  

Autor:  Tomáš Bělohlávek, Jan Zoubek, Iva-Hedvika Zýková

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace