Vladimír Cimrhakl – Příběh odvahy a zrady

* 24. 4. 1910 – 8. 9. 1944, technik zvukového záznamu

Jedna z dalších obětí technického oddělení, odkud se rekrutovalo množství protinacistických odbojářů, Vladimír Cimrhakl. Na první pohled nenápadný a spořádaný zaměstnanec, řadový technik zvukového záznamu, podle nadřízených pracovitý a svědomitý. Účastí v odboji neměl co získat, mohl pouze ztratit. Z výplaty živil svého starého otce a na nečekané výdaje si musel žádat u zaměstnavatele půjčku. I přesto se rozhodl do odboje zapojit. Doplatil na to životem, když ho prozradili jiní. 

Narodil se 24. dubna 1910 v Mladé Boleslavi. Odtud ale jeho rodina nepocházela. Rodiče žili v západních Čechách, otec ve Zbiroze a matka v nedaleké vsi Komárov. Později rodina bydlela v Jablečnu u Zbirohu a zde malý Vladimír vyrůstal. Školu navštěvoval v Plzni, kde se také v roce 1925 učil elektrotechnikem. Ve stejném oboru dále pokračoval v Moravské Ostravě. Po vyučení v roce 1928 získal zaměstnání v tamní elektrárně. Poté ještě studoval nižší průmyslovou školu elektrotechnickou, kterou dokončil s vyznamenáním, a začal pracovat ve vysočanské továrně Kolben-Daněk. Po dostudování se na něj vztahovala vojenská povinnost, a byl tak nucen nastoupit na vojnu. Strávil ji u 5. ženijního pluku a odešel z ní jako svobodník v záloze. 

Po vojně se ucházel o zaměstnání v Československém rozhlase na technickém oddělení. Byl přijat a od 8. prosince 1933 se stal zaměstnancem rozhlasu nejdříve na hlavní rozvodně a od roku 1938 v záznamové službě. Dále archivy k jeho životu mlčí až do nacistické okupace, kdy jako zaměstnanec rozhlasu musel vyplňovat osobnostní dotazníky a dokazovat, že nemá židovské příbuzenstvo. Stejně tak byl nucen podepsat Slib věrnosti Říši a vstoupil do Národního souručenství, jediné povolené politické strany v protektorátu, která na pouze formální rovině sdružovala téměř všechny protektorátní příslušníky (ženám nebyla účast povolena). Navenek se tedy jevil jako loajální a bezproblémový zaměstnanec. 

Technik proti nacismu 

Ve skutečnosti se zřejmě už na jaře roku 1939 zapojil do odbojové činnosti. Jedna z důležitých odbojových skupin v rámci rozhlasu působila kolem Ing. Stanislava Singera a Kazimíra Stahla, Cimrhaklových kolegů z technického oddělení. Další kolega Ing. Jaroslav Kleiner byl taktéž zapojen do odboje a je pravděpodobné, že Vladimír Cimrhakl o jejich ilegální činnosti věděl. Je také možné, že se právě přes tyto osoby k odboji dostal. To jsou ovšem jen spekulace, protože detaily jeho zapojení v protinacistických aktivitách nejsou dodnes známy. 

Je velmi pravděpodobné, že se pokusil využít svých elektrotechnických znalostí, ostatně stejně jako jeho kolegové, a pomáhal odboji s vysílačkami a ilegálními rádiovými přijímači. Pro tuto domněnku svědčí také skutečnost, že v roce 1942 Vladimír Cimrhakl zažádal vedení rozhlasu o povolení provozovat mimo svou pracovní dobu rozhlasový přijímač Eroica. Žádost odůvodnil tím, že jako zaměstnanec záznamové služby je nucen poslouchat rozhlasové vysílání i mimo své zaměstnání. Žádosti bylo vyhověno i přesto, že rádiové přijímače německá okupační moc zabavovala nebo upravovala tak, aby nebylo možné poslouchat zahraniční rozhlas. 

Vedle této činnosti se zřejmě do odboje zapojil ještě jiným způsobem. Ze vzpomínek jeho rozhlasových kolegů totiž vyplývá, že se podílel na úschově zbraní a ilegálních vysílaček v křivoklátských lesích a také v okolí Zbirohu. Spolupracoval s učitelem a básníkem Karlem Vokáčem, se kterým se znal pravděpodobně ze Zbirohu a okolí. Karel Vokáč se v okolí brdských lesů aktivně účastnil odboje, který měl spočívat právě v úschově zbraní a provozu ilegální vysílačky. Byl to básník, velký vlastenec a patriot Podbrdska, autor mimo jiné Uhlířských pohádek. Jiří Hubička ve svém detailním článku o osobě Vladimíra Cimrhakla spojuje jeho zatčení právě s odbojovou skupinou na Zbirožsku. Ač je více než pravděpodobné, že ve spojení s touto skupinou a především s Karlem Vokáčem byl, bezprostřední důvod jeho zatčení se zdá jiný. 

V Archivu bezpečnostních složek lze nalézt Cimrhaklův vyšetřovací spis z gestapa, resp. důkazní materiály podané gestapem k soudnímu řízení. V nich se dočteme, že gestapo Cimrhakla vůbec nepodezřívalo z napojení na odboj ve Zbiroze ani z odbojové činnosti uvnitř Československého rozhlasu, ale zatklo ho pro nelegální držení a úschovu zbraní vlastně úplnou náhodou. Vladimír Cimrhakl totiž jednu ze zbraní, kterou disponoval, uschoval u své známé Františky Trejbalové, sousedky z domu provozující obchod se zeleninou a ovocem. Té se prý měl jednou mezi řečí zmínit, že má doma pistoli a že neví, kam by ji uschoval, protože u něj není v bezpečí. Trejbalová se mu měla sama nabídnout, že pistoli může nechat u ní, že pro ni má vhodný úkryt ve svém obchodě. Vladimír Cimrhakl ji tedy svou zbraň svěřil a spolu s ní i 25 nábojů. 

Zrada a gilotina 

Františka Trejbalová se ovšem za několik měsíců pokusila zbraň prodat. Při výslechu na gestapu uvedla, že měla z přechovávání strach a zároveň nutně potřebovala peníze. Zbraň od ní koupil jistý Georg Kratina. Ten se pistoli opět pokusil prodat a na transakci vydělat nějaké peníze. A právě při pokusu o prodej Kratinu zatklo gestapo. Kratina při výslechu vše prozradil, a tak se vyšetřovatelé dostali na stopu i Vladimíru Cimrhaklovi. Gestapo zároveň vypátralo, že zmíněná zbraň – pistole ráže 7,65 mm značky Dreyse – pocházela od Cimrhaklova bratrance Jiřího, bývalého vojáka Československé armády. Po něm gestapo pátralo již delší dobu, ten ale již v roce 1940 úspěšně překročil hranice a emigroval. To byla přitěžující okolnost, protože zbraň Vladimír Cirmhakl převzal od stíhané osoby a zároveň v době, kdy již bylo držení zbraní v protektorátu zakázáno. 

Přitěžující okolností byly i výslechy dvou dalších zadržených, Kratiny a Trejbalové. Ti se snažili veškerou vinu svalit na Cimrhakla a tvrdili, že zbraně se chtěli co nejrychleji zbavit, případně že ji nabyli pouze za účelem dalšího prodeje. Georg Kratina, ten, který přivedl gestapo na stopu, byl navíc prohlášen za duševně nemocného a zbaven právní odpovědnosti. Je už pouhou spekulací, zda to nemohla být odměna gestapa za to, že je přivedl na stopu přechovávatele zbraní. Tak jako tak, Kratina z celé záležitosti vyvázl bez jakéhokoliv trestu, Trejbalová byla odsouzena k šesti letům vězení a Vladimír Cimrhakl byl 26. července 1944 odsouzen k trestu smrti. 

Ač sám pravděpodobně zapojen do mnohem větší odbojové činnosti než jen nelegální držení jedné pistole, fatální se Cimrhaklovi stala chyba či slabost druhých. Zřejmě ziskuchtivost, strach nebo obojí zároveň vedly Trejbalovou a Kratinu k prodeji zbraně za Cimrhaklovými zády, tedy k odhalení jeho nelegální činnosti a v důsledku i k jeho smrti. Při výslechu on sám ovšem nikoho neprozradil a mlčel o své činnosti v odbojové skupině ve Zbiroze, stejně jako o ilegální činnosti svých rozhlasových kolegů. 

S důstojností nesl svůj osud i ve vězení na Pankráci, jak po válce vypověděli dva z jeho spoluvězňů: „Po celou dobu pobytu v cele č. 75 choval se jmenovaný jako hrdý, uvědomělý a svému národnímu charakteru v ničem nezadávající Čech. Také vůči svým spoluvězňům choval se kamarádsky, loajálně a snažil se pomoci, kde mu to bylo možno.“ Z doby vyšetřování si na něj pamatuje další vězeň: „Během tohoto vyšetřování se choval ve vězení i při vyšetřování bezvadně, hrdě a sebevědomě a vůči svým spoluvězňům velmi kamarádsky. Později byli jsme oba předáni do německé vyšetřovací věznice rovněž na Pankráci, kdež projevoval Cimrhakl ještě více – maje k tomu příležitost jako pomocný ‚chodbař‘ – kamarádské porozumění. Byl nápomocen svým kamarádům v jejich těžkém osudu všemožně, jak jen mohl, a všude, kde toho někdo potřeboval.“ 

Téměř dva měsíce čekal ve věznici na provedení rozsudku smrti. Už se nedozvíme, nad čím tehdy přemýšlel a jak se cítil. Z vyprávění jeho spoluvězňů ale víme, že na popravu šel „s hrdostí a sebevědomím“. Byl sťat gilotinou v pankrácké „sekyrárně“ 8. září 1944 v 16 hodin a 1 minutu. Spolu s ním bylo na té samé gilotině tentýž den v rozmezí pouhých dvaceti minut zabito dalších 15 Čechů. 

Sudba nám dala tuto zemi, jedinou, jedinou mezi všemi, sudba nám dala tuto řeč. I když zní loutna, i když zní meč, musíš jí věren být, nemůžeš, nesmíš opustit, musíš z ní všecky šťávy sát, musíš ji věčně milovat.“ (Karel Vokáč, Posledním dechem) 

Prameny: 

BĚHAL, Rostislav. Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, Praha, 1966.
DISMAN, Miloslav. Hovoří Praha: vzpomínky na revoluční květnové dny 1945 v rozhlase. Svoboda, Praha, 1985.
HUBIČKA, Jiří. Vladimír Cimrhakl. Náš rozhlas. 2010, č. 23, s. 58–60.
VOKÁČ, Karel. Posledním dechem. Přátelé básníka Karla Vokáče, Plzeň, 1945.
ZEMAN, F. K. Vladimír Cimrhakl. Týden rozhlasu, roč. 1945, č. 36.
Archiv Českého rozhlasu, F. Osobní spisy, Vladimír Cimrhakl.
Národní archiv, F. Úřad říšského protektora, Praha – fond 114 (257), sign. 114-259-2/81.
Národní archiv, F. Svaz protifašistických bojovníků ÚV Praha – dotazníky, sign. Členská přihláška Alois Cimrhakl.
Archiv bezpečnostních složek, F. Německé soudy v říši – fond 141, sign. 141-262-6. 

Úterý 1. května 1945
Autor:  Petr Hampl

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace